Každá správná legenda má své černé album. Má ho METALLICA, mají ho BEATLES a mají ho i AC/DC. V případě BLACK SABBATH je jím jejich třetí album, „Master of Reality.“ Černý přebal alba je rušen pouze růžovým nápisem BLACK SABBATH, který je doplněn názvem alba vytaženým pouze konturami písma.
Třetí album BLACK SABBATH již nastoluje určité budoucí standardy kapely. Ta tam je progresivní instrumentálnost titulního alba, zmizel i zajímavý zvuk alba „Paranoid.“ BLACK SABBATH se stali součástí hudebního byznysu a tak je do řady zařazen i jejich zvuk – kytara Tonyho Iommiho je již roztažena do obou kanálů, Geezerova baskytara brumlá hezky dole uprostřed, Wardovy bicí jsou pak v pozadí toho všeho.
Bohužel je to právě zvuk, který tomuto albu trochu kazí skóre, je ovšem pouze věcí pohledu, zda je to opravdové plus nebo minus alba. Kamenem úrazu je zde nazvučení baskytary, která v některých pasážích přebíjí kytaru, která se díky tomu ztrácí. Kladem tohoto problému je, že máme opět možnost si vychutnat Geezerovy basové vyhrávky, záporem je pak zvuková nepřehlednost celé kapely. Samozřejmě až na Ozzyho, který již zůstane nepřehlédnutelným navždy.
Ehm. Ehm. Ehm... Slovo již ale patří BLACK SABBATH. První písní Vládce reality se stala Sweet Leaf. Typická sabbathovská píseň, postavená na těžkém riffu, který doprovází Ozzyho zpěv. Sólo písně pak velmi slušně zrychlí na hranici možností tehdejších BLACK SABBATH, aby se poté skladba opět vrátila do zaběhnutých těžkých kolejí.
Rychlejší záležitostí je pak druhá věc alba, After Forever. I když je opět postavená na typickém Iommiho riffu, oproti předchozí Sweet Leaf je posazena výše, a vzletněji působí i její vokální linky.
Naprostou klasikou je pak následující, též svižnější, píseň dnes známá jako Children of the Grave, kterou BLACK SABBATH zařazovali do setlistů svých koncertů i když jejich dráha s Ozzym byla již navždy rozdělena. V originále je pak tato píseň označena jako Embryo, jako Children of the Grave je pak označena až následující instrumentální pasáž, ve které jsou do zvuků zpětné vazby vyšeptávána slova „Children of the Grave.“
BLACK SABBATH již sice na svá alba přestali umisťovat záležitosti spíše jamového charakteru, jak tomu bylo na prvním albu, tu a tam si ale svou instrumentální chvilku našli. V tomto případě tato chvilka nese jméno Orchid a je spíše takovým půl druhé minuty trvajícím výletem do světa klasické kytary. Jo, Ritchie Blackmore by mohl závidět.
Na Orchid pak navazuje opět typicky sabbathovská záležitost, Lord of this World, která je následována melancholickou skladbou Solitude. Solitude na „Master of Reality“ je tak trochu něco jako Planet Caravan na „Paranoid.“ Píseň je založena na basové lince, kterou doprovází pouze lehké vybrnkávání na kytaru s krátkým sólem na závěr a zvuky fujary. Zpěv pak obstarává muž, který jinak není za svým instrumentem téměř vidět, Bill Ward. Na další možnost zazpívat si si Bill bude muset počkat dalších sedm let.
Závěr alba pak BLACK SABBATH svěřili další tutovce – Into the Void. Zkuste chvíli zapátrat po internetu a přehrát si tuto píseň z nějakého záznamu. Pokud Vám něco připomíná, je to jedině dobře. Jako jedna z mála písní Into the Void prosákla železnou oponou a dostala se až do hrdla českého fenoménu Jiřího Schelingera, který ji v dobách hluboké totality zpíval přetextovanou (tuším Jiřím Ringo Čechem) pod názvem Báječní muži.
„Master of Reality“ přinesl řadu dalších písní, které s BLACK SABBATH vydržely prakticky po celou jejich kariéru. Škoda jen toho pokaženého zvuku, díky kterému se album dostává hůře pod kůži a řadu z písní tohoto alba si člověk oblíbí až při poslechu pozdějších záznamů z živých vystoupení BLACK SABBATH.
Čas: 34:31
Seznam skladeb:
- Sweet Leaf
- After Forever
- Embryo
- Children of the Grave (Instrumental)
- Orchid (Instrumental)
- Lord of this World
- Solitude
- Into the Void
