Přiznám se, že počátek roku 2008 jsem sledoval se značným zaujetím. Tento rok bylo v plánu mnoho skvělých desek známých kapel (za všechny Opeth, mých oblíbených Evergrey, Hollenthon, Neuraxis, Deeds of Flesh, COF a stohů dalších), ovšem, jak čas plynul a vydaných CD přibývalo, zjišťoval jsem, většinou s podivem, že kvalita těchto nahrávek není nikterak valná (což pro některé zde uvedené tak docela neplatí, Torn byl slušný a noví DOF nebyli taktéž úplně marní, byť kvalita předchozích nahrávek je přeci jen jinde..), a můj počáteční zájem byl ten tam.
Věru, není letos příliš mnoho věcí, které by lahodily mému sluchu natolik, že by pro mne skýtaly onu kýženou možnost opakovaného poslechu. Zbožňuji, když na nahrávce je stále co objevovat, stále čím se kochat, to je přesně ten stav, který u muziky tak miluji. Finské „The Chant“ jsem objevil náhodou, nebyli mi nikterak přiděleni, či něco podobného, ale jelikož mne jejich muzika ihned natolik oslovila, rozhodl jsem se o nich něco málo poreferovat. Ač, jejich letošní CD s názvem „Ghostlines“ je regulérním debutem se vším všudy, současná sestava se dala dohromady již roku 1999. Tedy, téměř dekáda uběhla, než se chlapci stihli dát do kupy natolik, aby vydali dlouhohrající album. A že sakra stojí za to!
Prvně musím přiznat, že nemám rád ani příliš zamilovanou, ani příliš veselou muziku (veselost zkousnu leda tak ve věcech typu „Unbesiegt“ od Equilibrium), ale tohle mne dostalo. Již od prvního tracku na albu, „Green Waters“, vám kapela ukáže, co v nich je. Zní to, jako kdybyste vzali čisté zpěvy dlouholetého vokalisty Skunyho moravských Sad Harmony, riffy, zasněnost A Perfect Circle, zvuk a stavbu skladeb Amorphis, něco z love metalu HIM a navrch (v některých skladbách) přihodili strukturu skladeb takových Novembre nebo Katatonie. Jak takový mišmaš funguje? Zatraceně skvěle.
Výsledkem této vší pestrosti je moderní melodický/alternativní metal, hraný se značnou dávkou muzikantského nadhledu a sehranosti. Po relativně klidné, atmosférické úvodní skladbě ( s občasným odkazem holandské školy ve stylu The Gathering) přichází na řadě již první vybroušený klenot – „Footmen“ Naprosto božská skladba, mám dokonce pocit, že ani nepochází z tohoto světa. Chlapci naházeli do kotlíku vše, po čem melancholická duše zaplesá a vyvrhli tuhle perfektní skladbu. Jen kvůli tomuhle bych jim již zulíbal ruce, je to naprostá nádhera – metalová balada jako řemen, s tklivými klávesami, výbornými refrény i slokami, naprosto nevtíravá a unikátní záležitost. Další v pořadí, třetí „Ghostlines“ se nese na akustických vlnách severské nádhery. Finská muzika byla vždy smutná, ale takhle nádherná málokdy.
Čisté sbory jsou naprosto úchvatné, dlouho jsem neslyšel takhle skutečně procítěnou vokální práci.. A tak bych mohl pokračovat donekonečna. Produkce je na velice slušné úrovni, zde tedy perfekcionismus chlapcům rozhodně nechybí. Vše je skvěle nazvučeno, slyším i basu (byť poněkud méně zřetelně, než bych rád), aranže jsou tak nádherné, že musejí potěšit každé ucho náročnějšího posluchače. Není v tom žádný kalkul, chlapci prostě hrají, jak to cítí, a je to zatraceně znát. Nevím, jestli to bylo mojí momentální náladou, ale tohle jsem skutečně zbaštil i s navijákem.
Pochopitelně, pro zaryté death metalisty to nebude, ale pokud máte občas rádi hudbu, při které se můžete jen tak zastavit a připravit své sluchové trubice na další porci brutálního masakru, je tahle deska ideálním kandidátem pro tento účel. Lze ji totiž poslouchat jako kulisu, i zcela soustředěně. Nebudu snad příliš přehánět, když slíbím, že se s ní vydáte na zajímavou cestu po krajině vaší duše. Omlouvám se, za snad přílišnou stručnost, ale tohle musíte slyšet sami..
Pro mne jedno z nejlepších CD tohoto roku (a že si dalo načas) a můj tip pro ty, kteří mají rádi melancholický metal, místy říznutý až s alternativním rockem. Tleskám chlapi!
Čas: 53:50
Seznam skladeb:
- Green Waters
- Footmen
- Ghostlines
- Ode To The End
- Cold Comfort
- Wayfarer/Ghostlines Reprisal
- Crown
- The Breakdown
- Secret Societies
- The Only Friend
