Po dvou letech od Bonboniery jsou tady vyškovští modernisté s novou kolekcí hitů. Perpetuum Gamballe je zabaleno do retro grafiky, která je na první pohled velice podařená. Žádné zbytečné výtvarné experimenty, jen několik obrázků nějakých ujetých strojů (že by části perpetuum mobile?), které prokládají texty plus stylová dagerotypie nacházející se uprostřed. Polemiku lze vést nad obrázkem titulním, megafon za extra vynález nepovažuji, ale třeba to má nějaký skrytý význam (?).
Skrytý význam může mít i skutečnost, že DG vydávají řadová alba s dvouletým odstupem – že by v jejich tvorbě hrála sudá dvojka (o)sudovou roli? Těžko říct, jisté ale je, že DG jsou kapelou nesmírně pracovitou a od roku 2002, ve kterém vyšlo (pro mě) přelomové CD Merizo Nanen, patří mezi nejzajímavější a nejkvalitnější tuzemské spolky. V mých uších dosud kralovalo album Superstar z roku 2004, tak uvidím(e), jak dopadne ve srovnání s ním novinka.
Tu startuje vypalovačka Výprask, ve které sice na úvod zazní “podezřelé“ pazvuky, ale v podstatě se jedná o svižnou vypalovačku a třemi polohami zpěvu – ten v refrénu je hodně ostrý. Astronauti trochu polevují v tempu, melodičtější song se zkresleným zpěvem s echo efektem nabízí dvě polohy – rockově dravá se střídá s minimalističtější art rockovou. Všudypřítomné samply a umělé zvuky mi místy přijdou přebytečné, trochu ubírají čitelnosti materiálu, byť zvuk je jako již tradičně velice podařený. Ve třetím songu se lehce ponoříme do minulosti díky krátkým vsuvkám v jazyce gamballském a pak přichází ukázka toho, jak skvělým zpěvákem Desítka je. Chvíli hraje prim klavír, chvíli tvrdé zkreslené riffy, do toho zní melodický uhlazený zpěv střídající se s pořádným řevem. Trochu zase ruší syntetické cvrlikání, možná by někdy méně bylo více... mám z alba obdobné pocity, jako v případě letošního díla Memorie, která mi také přijde přeprodukované. Nejlepším songem je Psí víno, které dává vzpomenout na hitovky ze Superstar (nemyslím samozřejmě televizní stupiditu, ale album DG). Jednodušší muzika, chytlavý refrén, to je poloha, ve které mi DG šmakují. Zato gramofonková(?) „mezihra“ je tam nějak navíc. V Dobrých ovcích mi naopak samply a synťáky přijdou zcela na místě, zato Oceán je snad jedinou skladbou která mi nesedí vůbec. Zastřený zpěv, monotónní rytmus a zase samé pazvuky (už nevím, jakým jiným slovem ty umělotiny popsat). Druhý vrchol přichází s Večerem pod kometou, kterému vévodí další hypnotický refrén.
Texty jak již u DG bývá zvykem nepopisují věci běžným jazykem, je v nich spousta dvojsmyslů, neobvyklých slovních obratů a spojení. Možná to na první poslech (a čtení) tak nepůsobí, ale slova často řeší (nebo neřeší a popisují...) vztahy. Třeba Zlatonoš, na první pohled změť slov nedávajících žádný smysl, je toho ukázkovým příkladem.
CD navíc obsahuje multimediální část, ve které se nachází fotografie kapely, pozadí na plochu počítače a hlavně dva videoklipy plus jeden filmeček dokumentární. Zatímco dokument z natáčení klipu ke skladbě Výprask nenabízí žádné pikantnosti, klip samotný je vlastně text skladby obrácený naruby. Zatímco 10 zpívá, že by slečna chtěla dostat výprask na holou prdel, v klipu se bičíku chápe dívka a nářez dostává chlap, který (pozřiv večeři a popíjeje vínko u zapáleného krbu) určitě předem netušil, jak romantický večer dopadne. Obrázky k Večeru pod kometou jsou prací animátora a jeho rukopis mi do oka příliš nepadl.
Závěrečný verdikt tentokrát nebude tak nadšený jako v případě Superstar (u mě za 9 bodů). Tu stále považuji za nejlepší dílko s nápisem Dark Gamballe a hitovky Oni, In-flagranti, Pod vodou nebo Krystaly na novince překonány nebyly. Nebyla překonána ani alba Bonboniera (8 bodů) resp. Merizo Nanen (8 bodů), takže tentokrát z bodového hodnocení nepatrně slevím.
Seznam skladeb:
- Výprask
- Astronauti
- Maestro kvér
- Kámen
- Psí víno
- Zlatonoš
- Dobré ovce
- Oceán
- Večer pod kometou
- Pilulka
Čas: 36:54
