Koupele v panenský krvi můžeme s klidem považovat za lidovou báchorku. S tím úzce souvisí i další z četnejch mystifikací svědka J. N. - existence tzv. železný panny. Hrůznýho odšťavovače, jehož úkolem bylo zbavit neposkvměnou služebnou životadárný mízy. Z této doby (tj. přelom 16. a 17. stol.) je známa pouze tzv. Mater Dolorosa hojně zneužívaná především německou a španělskou inkvizicí. Jednalo se o primitivní železnou konstrukci mající podobu světice (odtud ona přezdívka). Kovovej sarkofág vybavenej bezpočtem hrotů. Víceméně drtič, kterej měl do vypiplanýho vraždícího mechanismu na bázi hodinovýho stroje hodně daleko. Ozubený soukolí uvnitř téměř dokonalý ženský skulptury, který by dokázalo v rozmezí několika vteřin zároveň: a) uvést do pohybu paže sochy a lapit oběť v objetí, z něhož nebylo úniku, b) rozevřít hruď sochy, c) rozpohybovat blíže neurčený množství břitů, skrytejch pod krunýřem hrudníku bylo, dle názoru odborníků, na tu dobu cosi jako Verneův Nautilus v druhý půli století 19-týho.
Naše rozmilá Betynka si vystačila s mnohem prozaičtějším náčiním. Nůžkama, jehlama, nožem, špendlíky, ozdobnejma jehlicema do vlasů, bičem, důtkama, nebo svíčkou. Byla vysloveně tvůrčí osobností, vynalézavou inovátorkou tortury ve službách vlastního chorýho mozku. Zdrojem vzrušení pro ni byla bolest. Bezbřehý utrpení a naprostá bezmoc. Obžaloba, na základě studia spisů Sigmunda Freuda, se domnívá, že Báthoryová nebyla schopna dosáhnout orgasmu klasickým způsobem - tj. souloží, potažmo masturbací. K bouřlivýmu vyvrcholení evidentně docházelo pouze při pohledu na mukama sešněrovaný, zohyzděný dívčí tělo. Též se vkrádá otázka: nebyla Báthoryová latentní lesba? Výběr obětí tomu nasvědčuje. Neukájela zhůvěřile obludným způsobem touhu po intimním kontaktu s tělem jiný ženy? Netrestala náhodou ty nevinný něžný bytosti za to, že v ní rozněcovaly zakázaný a bigotní společností opovrhovaný vášně? Jeffrey Dahmer v sukních ... ? Kdo ví. .. Jedno je však jistý - intimním partiím dívek se věnovala s náruživosti sobě vlastní. Pálení svěžích chundelatejch kundiček svící, amatérskej a vysoce nehygienicky prováděnej piercing stydkejch pysků, nebo jejich celkový odstranění kudlou (tzv. faraónská obřízka, dodnes provozovaná, coby kulturní dědictví, u některejch africkejch kmenů). Kyprý dívčí prsy si ztotožňovala s jehelníčkem. Pomocí kleští rvala z nebožaček kusy masa a do boje se šťavnatou tkání neváhala zapojit i chrup. Otužovala ženskou část služebnictva koupelema v ledový vodě, z několika nešťastnic vytvořila efektní ledový skulptury - bondáží znehybněný nahotinky postavila na mráz a polévala je vodou, dokud nepřipomínaly vápencový ozdoby Demenovskejch jeskyní. Jistou změnu v repertoáru pak představoval vroucí olej, smola, nebo obyčejná voda na bodu varu. Stavidla její zvrácenosti dokázala zvednout jakákoli maličkost: rozbitej džbán, pohled stranou, smích, nestoudnej dekolt, křivej steh na róbě ... Byla mistrem nesplnitelnejch úkolů, zdánlivě snadnejch prkotin. Jakmile se služtička chytla do připravený pasti, v tu ránu jí její paní dala najevo svou svrchovanou nespokojenost. Zručně implantovala špendlík, případně jehlu pod nehet, nebo do rtů. Pokud se bolestí šílený děvče pokusilo křejčovský náčiní vytáhnout, byl mu okamžitě uštědřen výprask. Vzduchem svištěly pěstěný ruce, vrbovej prut, řemen, knuta.
Výsledek vždy stejnej - smrt. Její specialitou bylo rozstřihávání kůže mezi prsty rukou. Nůžky přišly vhod i při odstraňování opuchlin vzniklejch pálením, nebo bitím ... Ano, Ctihodnosti, obžaloba se zdrží dalšího naturalistickýho popisu páchanejch zvěrstev. Je si plně vědoma nevýslovnýho hnusu zračícího se v tvářích poroty, ovšem smyslem výčtu těchto obludností je uvedení pánů porotců do obrazu ... Pokračujme tedy dále. Travičský aféry, v nichž měla naše krvavá Bety svý dlouhý štíhlý prsty (období, kdy experimentovala s atropinem a hyosciaminem - extrakty rulíku zlomocnýho) považujeme za bezpředmětný. S jedy si šlechta zahrávala co svět světem jest.
Alžběta nebyla rozhodně zabiják-solitér. Měla komplice. Obstarožní fraucimor, jmenovitě Ilona Jó, Dora Sentešová a Kata Benecká. Tyto ženštiny byly primitivnější a vrásčitější obdobou svý velitelky. Jejich výpovědi jsou ostatně trumfem obžaloby. A nejen jejich - se svou troškou do mlýna přispěl i křivicí stiženej náhončí a hrobař v jedný osobě, Ficko. Nelze se divit, že i na tak otrlou tehdejší jurisdikci byla čachtická kauza příliš silnej tabák! Ortel byl jednoznačnej a předvídatelnej. Náměstí starobylý Bytče bylo svědkem exekuce trojlístku odpudivejch zločinců. Iloně a Doře byly kleštěma utrhány prsty na rukou, mdlobama znehybněný těla pak upoutána ke kůlu na hranici. Dekapitovaný ostatky Ficka skončily tamtéž ... Ctihodnosti, obžaloba si uvědomuje, že opět zabředává do eklhaftózních detailů, ale ... Ano, dalších podrobností se zdržíme ... Faktem však zústává, že plameny proměnily v popel jedny z nejohavnějších kreatur, jaký kdy tato těžce zkoušená planeta nosila. Tedy až na dvě. Kata Benecká byla ušetřena katovy pozornosti jen díky, výpověďmi čachtičanů i zbytku "kroužku tyranů", ověřený solidaritě s obětmi a minimální, nucený účasti na jejich bestiálním mučení. A zbývá už jen ta, kvůli který jsme se dnes sešli. Alžběta Báthoryová - Nádasdyová. Litovala snad svejch strašlivejch činů proti nevinný ženský krvi? Těžko, slavnej soude! Spíš ve svým ponurým žaláři skřípala zubama, propadala se do bezedný nenávisti, toužila pomstít svou, na kolena sraženou, ješitnost. Mozek promítal na plátna víček momentky k nepoznání znetvořenejch dívčích těl, jejího životního díla a ona propukala v záchvaty smíchu. Masírovala a hojila svý raněný sebevědomí mastí uhnětenou z neskonalý sebelásky. Jasně, vždyt' jak dlouho trvalo, než učinili přítrž jejím choutkám, než jí, vzteklinou stižený vlčici, ubrousili drápy a vytrhli tesáky? 10, 11, 12 let ... ? I když zaživa pohřbená, sama pro sebe nikdy neporažená, vnucující si přesvědčení o vlastní nesmrtelnosti. Z tohohle fatálního omylu ji vyvedla až Zubatá kmotra. Dosud nepřekonaná duševní stvůra vydechla naposledy 15. srpna l. p. 1614.
Otázkou zústává jaký pocity lomcovaly nitry jejích sourozenců (Žofie, Kláry, Štefana) a potomků (Anny, Kateřiny, Pavla) po šokantním odhalení pravý identity drahý sestřičky a matinky. Ale to už není předmětem tohoto přelíčení! Obžaloba důrazně žádá tento soud, aby se nenechal ukolíbat sladkýma, vemlouvavýma řečičkama obhajoby. Nezakládají se na pravdě! S přihlédnutím k brutalitě, zvířeckosti a cynismu zločinů Báthoryové, rehabilitace týhle děsivý bestie, která měla s člověkem jen pramálo společnýho, nepřipadá v úvahu! Evidentní vrozená duševní poruchaji neomlouvá! Je prokázáno, že si plně uvědomovala hrůznost svejch činů!
Obžaloba připouští, že se v této závěrečné řeči dopustila několika nepřesností. Není se čemu divit. Mezi sňatkem a smrtí Báthoryové zeje černá propast, v níž se mihotá jen pár jasně zářících bodů. Vezmeme-li v úvahu, že dotyčná náležela k politicky nejvlivnějším rodům Uher ... Jen těžko by tehdejší prvoligový celebrity dopustily další rozmazávání už tak objemný skvrny, jež částečně znehodnotila jejich, všemi ctnostmi se blyštící, erby. Obžaloba má zcela oprávněný a logikou podpořený podezření, že převážná většina důkazů byla takticky "zametena pod koberec". Buď lehly popelem, nebo zmizely neznámo kde. Svou roli dozajista sehrálo i informační embargo uvalený na čachtickou kauzu. Jednoznačně z příčiny urputnýho nátlaku obou rodinnejch klanů na panovníka a jeho "pravý i levý ruce". Král Matyáš totiž jeden čas tvrdošíjně trval na postavení Bětky před řádnej soud a jejím následným vydání katu. K tomu, jak známo, však nikdy nedošlo. Proč asi ... ?
Jedno je však jistý - Alžběta Báthoryová-Nádasdyová navždy patří na čelní místo černý listiny nejodpornějších lidskejch monster! Nechť soud vezme též laskavě v potaz klidný spočinutí zasloužilýho umělce Quorthona. Považte, kdyby se dozvěděl, že svůj kultovní temnej ansámbl, na kterej přísahá mnoho dalších, všemi váženejch, osobností podsvětní kultury, pojmenoval po melancholií sužovaný oběti zhrzený lásky. Nejspíš by, Ctihodnosti, páni přísedící a páni porotcové, rotoval v hrobě jak vrtule!
... a ještě pár informací na závěr:
JOZEF "Jožo" NIŽNÁNSKY (1903-?) - slovenskej novinář, překladatel a literát. Mezi stěžejní plody jeho grafomanie patří bichle "Čachtická pani" (sepsáno v rozmezí let 1931-8) a volný pokračování" Žena dvoch mužov" (tento román lze považovat za jakejsi klon červený knihovny, nečekejte surovej naturalismus ani horrorovou patinu).
ČACHTICE - obec v trenčínským okrese. Listiny se o ní zmiňují už ve 13. století. Městečkem s tržním právem byly již od 14. stol. Privilegiem krále Zikmunda z r. 1437 byli obyvatelé Čachtic osvobozeni od placení třicátku. Po smrti Stibora ze Stiboric se dostaly počátkem 15. stol. do vlastnictví rodu Országhů z Guthy. Po vymření rodu připadly jejich statky královský komoře a Maxmilián II pak Čachtice vyhandloval s Uršulou Kaniszayovou za její dědičnej hrad Kanizsu, kterýžto byl jako hraniční pevnost veledůležitej pro obranu země. Uršula se vdala za Tomáše Nádasdyho (1498-1562) a tak se Čachtice staly majetkem rodu Nádasdyů: syna Františka Nádasdyho, jeho ženy Alžběty Báthoryové, Pavla a Kateřiny Nádasdyových. Dějiny Čachtic jsou úzce spjaty s dějinama hradu.
ČACHTICKÝ HRAD - dnes užjen majestátní rozvaliny ležící asi půl hodiny západně od Čachtic na vyvýšeným kopci Malých Karpat. Přesnou dobu vzniku se nepodařilo určit. Od konce 14. stol. lze jeho dějiny sledovat plynule. Zpočátku vlády krále Zikmunda náležel koruně. Roku 1392 jej panovník věnoval prešpurkskýmu hraběti polskýho původu Stiboru ze Stiboric (1347-1414). Po jeho smrti zdědil majetky syn Stibor II, kterej ale r. 1434 skonal bez mužskýho potomka - rod Stiborů vymřel po meči. Hrad se opět stal majetkem krále. Roku 1436 byl králem Zikmundem darován, i s rozsáhlým panstvím, Michalovi Országhovi z Ghuty. Od r. 1567 do r. 1614 majetek Nádasdyů ... Tip na rodinnej výlet. Ženám a dívkám se nedoporučuje bez doprovodu navštěvovat hradní sklepení...
KRÁL MATYÁŠ (1557-1619) - třetí syn Maxmiliána II Od roku 1606 místodržitel v Uhrách, od r. 1611 českým králem a po smrti Rudolfa II německým císařem.
PALATIN - dle ústavy v uherským státním zřízení až do r. 1853 zástupce krále a správce země. Původně byljmenován králem, odr. 1439 ho volil sněm a odr. 1526 bylpalatinskej úřad doživotní (... Klausův tajnej a pevně doufám, že nesplnitelnej sen ...).
