Tento článek je pouhopouhou rozdurděnou reakcí na hlášky níže jmenovanýho, několika cenami ověnčenýho, režiséra. Autor mu sice neupírá zásluhy o čs. kinematografii, ovšem soudí, že svévolný překrucování dějin nepatří do kultury! Autor se zároveň omlouvá všem znalcům zde přetřásaný kauzy - měl k dispozici pouze nepříliš solidní informace. O souborným díle Jozefa Kočiše, předního Báthoryologa, se dozvěděl až po sepsání této stati.
Pokud tedy prahnete po poznání, sežeňte si některou z knih tohoto všetečnýho poutníka časem. Vy ostatní se budete muset spokojit s výcucem autorovi nejsympatičtějších částí románu" Čachtická paní". Sporný pasáže se snažil podrobit lučavce královský zdravýho selskýho rozumu. Analýza psychiky grójky Báthoryové je spekulativní a ryze amatérská - zakládá se na kusejch znalostech problematiky sériovejch vrahů. I přes tyto nepřehlédnutelný nedostatky, notorickej psavec Skalp doufá, že vám těch pár řádek přijde k duhu a některý jedince dokonce i obveselí ... Ne, pane Jakubisko, my Betynku nedáme, radši ji voš.. ... ehm ... no ...
" ... Woman of Dark Desires, Woman of Eternal Beauty, Woman of Dark Desires, Elizabeth Bathory." Tak uctil památku, hned po Jánošíkovi, druhý nejpopulárnější postavy slovenskejch dějin podsvětní bard, komponista a veršotepec Quorthon. Vy, kdož vlastníte odlitek do černa zakalený oceli "Under the Sign of Black Mark" se můžete o pravdivosti mýho tvrzení přesvědčit na vlastní slechy. No, jasně. Už z dáli slyším nespokojený mrmlání VENOMofilů. Samozřejmě, že zesnulej švédskej inovátor tavby ohněm pekelným začouzenýho železa byl až druhej v pořadí. O několik let dříve složil hemoglobinem posedlý šlechtičně hold sám velkej Cronos a jeho dva bratři ve zbrani - Mantas a Abaddon. Tím vlastně, možná nevědomky, přispěli k osvětě tehdejší buržoazní metalový omladiny, kterážto v bližším zkoumání východoevropský historie nenacházela zalíbení.
Snad vyjma hraběte Draculy, kterýmu hrála do karet nejen neutuchající popularita knihy Brama Stokera, ale především zájem filmařů. Uherská grófka se sice též snažila šokovat konzumenty popcornu a Coca-Coly svýma okázalýma krvavýma lázněma, vetřela se i na prkna, jež znamenají svět, ovšem vždy jaksi zústávala ve stínu nenasytný transylvánský celebrity. Možná, že tohle neutěšený skóre srovná větry exteriéru ošlehanej mistr pohyblivejch obrázků Juraj Jakubisko.
I když se musím přiznat, že poněkud tonu v obavách z nadměrný dávky sladkobolný romantiky předpremiérovou trémou rozklepanýho snímku "Bathory". Mám strach, že finančně nejnáročnější dílo čs. kinematografie poškodí vesměs špatnou pověst jedný z nejukrutnějších samic živočišnýho druhu Homo Sapiens Sapiens. Zručnej obrazotvůrce Jakubisko se totiž nechal slyšet, že chce prostřednictvím svýho filmu Čachtickou paní rehabilitovat! Z pohledu historie bude mít v roli obhájce "die Blutgrafin" co dělat, aby svou mandantku před světem očistil od hektolitrů krve, v níž se poživačně a zcela dobrovolně ráchala. Nejspíš se bude muset uchýlit ke lži. A proto veleváženej a ctihodnej tribunále, páni a paní porotci, slyšte slova opozice. Nenechte se obalamutit laciným a vemlouvavým pozlátkem a věnujte svou pozornost, všech atributů červený knihovny oproštěnýmu, otřesnýmu příběhu upředenýmu z vláken strohejch fakt, o který se opírá obžaloba: Alžběta, dcera Jiřího a Anny Báthoryových, spatřila světlo světa roku 1560 v prostorách hradu Ecsed, nacházejícího se v močálovitým kraji Szatmárský župy.
Jakožto příslušnice jednoho z nejmocnějších a nejváženějších rodů tehdejšího Maďarska byla, coby 14-ti letá, zasnoubena s velmožem Františkem Nádasdym, synem palatina Tomáše Nádasdyho a Uršuly Kanizsayové. Jak velel mrav, před svatbou, teprve na prahu zletilosti, dlela na sídle rodičů jejího nastávajícího - hradě v Čachticích. Zde pod bedlivým dozorem brzo-tchýně jí byly vštěpovány základy dvorský etikety. Obžaloba se domnívá, že vzhledem k Alžbětině vrozený duševní dispozici to byla "práce pro vraha" ... ehm ... Svědek Jozef Nižnánsky (dále pouze J N) hovoří o předmanželský milostný aféře, kterážto se dle mínění historiků nezakládá na pravdě. Ostatně, je nutno podotknout, že J. N. se ve svým románu, na jehož některých pasážích si obhajoba zakládá víc, než je zdrávo, dopustil trestuhodnejch mystifikací. Inu, co byste chtěli po spisovateli, že? Obžaloba se vzdává nároku na potrestání výše zmíněnýho svědka z důvodu křivýho svědectví.
Jen se pokusí uvést věci na pravou míru. Svědkem do děje zasazená nemanželská dcera Eržika Príborská, plod pošetilý a jalový lásky, je bohapustým výplodem přebujelý a četbou rytířskejch románů pokřivený svědkovy fantazie. Stejně jako hraběnčina náklonnost k němý tváři jménem Vihar. Je zcela bláhový domnívat se, že osoba vykazující jasný známky sociopatie by byla jakýhokoli citu vůbec schopna. Soud promine, ale obžaloba si nemůže odpustit jedovatou poznámku na adresu svědka J. N. Pokud by se onen ušlechtilej lichokopytník (řeč je o koni) opravdu nacházel v Alžbětině blízkosti, jeho osudem by, v lepším případě, bylo uštvání k smrti a objemnej kotel v hradní kuchyni. Ale zpět od nemístnejch špílců do víru událostí. Sňatkem na vranovským zámku (majetku klanu Nádasdyů) se Alžbětě splnil její dávnej sen. Jako každej správnej psychouš i ona trpěla tzv. "božím komplexem". Toužila po nikým neomezený moci, nekontrolovatelný nadvládě nad ostatníma lidskejma bytostma. Samu sebe postavit na piedestal, vyšplhat na Olymp. Usadit svý půvabný pozadí na zlatej trůn, okusit manu i nektar - stát se bohyní zplnomocněnou rozhodovat o bytí či nebytí. Jen považte, do klína jí spadly obce Brezová, Čachtice, Částkovce, Hrachoviště, Hrušov, Korytné, Kostolné, Krajné, Komárno, Kostolany, Lubina, Podolie, Stará Turá, Vaďovce, Višnové, Vrbové, Zákostolany, Žilina, část Dubovan a Bzinců. Útulky pokornejch, ušlápnutejch a notoricky ustrašenejch, bezmocnejch loutek, s nimiž mohla rozehrát svůj velkolepej a zrůdnej tyjátr. Do karet jí hrála i častá nepřítomnost jejího chotě zaneprázdněnýho nekonečnou válkou s Turkem (byl vrchním velitelem předdunajskejch armád). Kocour nebyl doma, kočka měla pré! I když na časem zvrásněnej povrch dějin prosakujou zvěsti, že chrabrej Osmanobijec o nehumánních kratochvílích svý rozkošný ženušky věděl, ba co víc, sám se jich aktivně účastnil.
Každopádně Betynina kariéra sériový vražednice nabrala ještě větší obrátky. Krvavá hvězda čarokrásný černovlásky stoupala strmě vzhůru. S mazaností lišky za sebou zametala všechny stopy. Ostatně si s tím až takovou práci dávat nemusela - vždyt' kdo by se postavil do cesty pohádkově bohatý erbovní paní s kontakty na místech nejvyšších? Měšťan v ústraní hromadící majeteček, zeman živořící na směšně prťavým dvorci se svou nízkostavovskou ctí, nebo prachobyčejnej vazal s doživotním postem fackovacího panáka a pracovní síly bez nároku na honorář? Nebo snad fiktivní zbojníci postavený do přední linie odboje svědkem J. N.? Obžaloba připouští, že pár "lesních chlapců" se mohlo pokusit sabotovat hraběnčino bezuzdný řádění, ovšem s výsledkem takřka nulovým. Jejich chatrnej koráb odporu jistojistě narazil na skaliska početnýho šiku drábů, chránících onu lítou saň před spravedlivým hněvem hrstky rebelujících poddaných. Takřka nemožné se stalo skutečností až přičiněním Jána Ponikena. Evangelickýho duchovního opečovávajícího duše čachtickejch "oveček". Právě on roku 1610 veřejně nařknul grófku Nádasdyovou z hrdelních zločinů před oktaválním soudem, jemuž předsedal palatin Juraj Thurzo. Důkazem toho, že jeho srdnatá mise spravedlnosti přinesla kýžený ovoce je přistižení Báthoryové přímo při činu a její následný uvěznění v kobce čachtickýho hradu. Poslem a vykonavatelem odplaty nebyl nikdo jinej, než už zmíněnej nejvyšší dvorskej úředník a prodloužená ruka krále Matyáše, Thurzo. Není tajemstvím, že palatin nechoval k hraběnce sympatie. Alžběta byla odjakživa zlobivá holka a svou neskutečnou zpupnost ventilovala prostřednictvím okázalejch excesů, neslučitelnejch s tehdejším chápáním bontónu. Nechme ovšem drobný půtky žabo-myšího charakteru stranou. Obžaloba si klade otázku: lze snad zpochybnit výpověď vůdce uherskejch protestantskejch stavů, čili muže nadmíru váženýho, navíc ještě podpořenou přísežným svědectvím královskýho rádce barona Stefana Nyáryho? Nikoliv!
... pokračování...
