...Škoda jen, že jsem nedostal fotopas, takže si z fotek nemůžete prohlédnout, jak pěknou show měli Nightwish, na druhou stranu zase uvidíte jak to celé vypadalo z téměř ptačí perspektivy.
Auto jsem startoval myslím s velkým předstihem, přesto mě totálně zasekaná Praha vpustila na Výstaviště až 20 minut po oficiálním startu koncertu. Mé obavy, že nestihnu své oblíbence, se nevyplnily a tak jsem se v klidu stačil akreditovat, koupit si pivo a najít místo, kde uvidím. V řadě za mnou komentoval jeden z fanoušků situaci se slovy:„…ta zácpa byla vypočítaná, mohli jsme kroužit po Praze ještě půl hodiny.“
Kolem osmé konečně pohasla světla a za zvuků intra, kde se mimo jiné objevil i motiv z hitovky Shut Your Mouth, nastupují na podium švédské hvězdy Pain a hned na začátek s mou nejoblíbenější – Same Old Song. Kapela to rozjela skutečně parádně a bylo vidět, že si užívají tak mohutnou audienci. Pain šlapali jak stroj s podporou vynikajícího zvuku, ovšem publikum to zřejmě necítilo stejně jako já. Prvních pět řad podporovalo co jim síly stačily, ale k rozpaření alespoň části areny potřebovali Tägtgrenovci v podstatě celý svůj, velmi krátký, set. Bylo ale jasně vidět, že kapela chce využít svůj omezený čas opravdu do puntíku a tak se Peter zbytečně nezdržoval řečmi a publikum rozhýbával uprostřed skladeb. Co se týče složení playlistu, poskládali ho velmi zajímavě, ovšem až na dvě nejosvědčenější nezařadili žádnou (z mého pohledu) hitovku. Hlavní bylo samozřejmě stále aktuální Psalms Of Extinction. Z minulého alba Dancing With The Dead nezazněla (pokud se nepletu) kromě již zmíněné ani jedna, což mě trochu zamrzelo, ale zase jsem ocenil, že Pain nezapomněli i přes krátký čas na starší alba. Závěřečná Shut Your Mouth snad jako jediná opravdu chytla větší část publika a to mi připadá docela škoda, když vezmu v potaz kvality tohoto tělesa. Pain předvedli parádní vystoupení, s luxusním zvukem a myslím, že s vynikající show na Brutal Assultu se tento koncert dá srovnat jako stejně povedený.
Finskou kapelu Nightwish jsem vždy přijímal tak nějak neutrálně, něco se mi líbilo, něco ne, ale mezi fanoušky jsem se nikdy nepočítal, tedy až do úterý 20.2. To co Nightwish v T-mobile areně předvedli naprosto odporuje všem reportům co jsem za poslední dobu četl či viděl na DVD nebo Youtube. S Bye Bye Beautiful naběhli na podium a publikum bylo u vytržení, protože to co se začalo dít asi nikdo nečekal. První co prostě musím pochválit je nová zpěvačka Anette Olzon. Tarja Turunen byla určitě dobrá pěvule a hodně lidí si bez ní Nightwish nedovede představit, já to však vidím naopak. Anette vlila do žil zadrhávajícího se kolosu Nightwish neuvěřitelné množství živé vody (zde by se asi spíš hodilo napsat oleje) a proti posledním koncertům s Tarjou, na kterých bylo jasně vidět, že pro kapelu se jedná o jeden z mnoha koncertů, byl tento úžasný. Anette, která se do role frontmanky vžila bravurně, nepostála na místě a neustále migrovala po podiu. Ovšem stále vyzdvihuji jen to méně důležité, hlavní je samozřejmě zpěv a právě zde je místo na tu hlavní chválu. Zatímco Tarja, která poměrně suše, v póze umělé figury, povzbuzovala publikum a zpívala bezchybně jako v pěvecké škole, rozjetá Anette příjemným zpěvem a hlavně tak nějak lidským, vřelým přístupem k publiku, všechny přítomné naprosto pohltila. Hlas této švédky jistě není tak originální jako Tarjin, ovšem o to víc je zajímavé, že to publiku vůbec nevadilo, zřejmě to bylo tím, že ve chvíli kdy nebyla fixována na operní zpěv, zněl její projev daleko variabilněji a překvapivěji. Anette jednoduše ukázala, že její síla je jednoznačně v koncertech. Nechci zde však srážet fanoušky Tarji, myslím si, že to byla správná zpěvačka ve správnou dobu na správném místě, ale nevím, nevím,jak by se mi vystoupení líbilo s ní.
Skladba playlistu kapely byla jednoznačně zaměřená na novou tvorbu a to natolik že, kromě hitů Wishmaster a Dead To The World bylo celé vystoupení poskládáno z posledních dvou alb – Once a Dark Passion Play. Je to zajímavé a samotného mě to překvapuje, tento večer mě ze všech songů nejvíce dostala Dark Chest Of Wonders, která v podání Anette (jež si úžasně hraje s hlasem) získala úplně jiné grády. Celkově bych řekl, že starší materiál je v podání Anette daleko silnější než s Tarjou (a už ty dvě nechám být). Další věc, která mě překvapila, tentokrát ale nemile, bylo zařazení nekonečně dlouhé úvodní skladby z novinkového alba – The Poet And The Pendulum. Naštěstí se tato skladba stala show především vizuální a tak se Nightwish chytře vyhnuli nudě, která zde zákonitě musela nastat. O to větší překvapení bylo živé podání songu The Islander, kdyby mi tuto skladbu někdo pustil a já ji neznal, vsadil bych boty, že se jedná o Jethro Tull. Dnes jsem se do nového alba zaposlouchal a začal ho vnímat z úplně jiného směru než předtím a musím se přiznat, že právě tato skladba mě dostává do kolen. Ovšem nejen ta, například také Cadence Of Her Last Breath či Sahara. Je mi jasné, jak to zní pouze z desky, jenom monumentální pompézní nic, také jsem to tak vnímal, ovšem po tomto koncertě, kde vše bylo tak přesvědčivé, nemohu jinak, než se zařadit mezi fanoušky této kapely. Kapely, která s bývalými Nightwish nemá příliš společného, která byla rozjetá na plné obrátky a která dokázala celkovou atmosféru večera dovést do bodu, který bych označil za neuvěřitelný. Dlouho se mi na koncertě nestalo, že bych zažil opravdové kouzlo okamžiku (naposledy před 6 lety na koncertě Ozzyho Osbourna, a potom vlastně ještě na Nile v Black Psu), ovšem přesně to se zde událo. Publikum bylo u vytržení a Anette ho dokonce před hitovkou Nemo přesvědčila k mexickým vlnám. Škoda jen nepovedené třešničky na dortu, závěrečnou I Wish I Had An Angel, tu jsem nikdy nedokázal překousnout a ani Anette s tím nic nenadělala.
Když to tak po sobě čtu, sám nevěřím, že jsem něco takového mohl napsat, ale je to tak. Od Nightwish jsem nečekal nic moc a dostal jsem neuvěřitelné. Je mi jasné, že jiný koncert bych zřejmě kritizoval jinak, ale právě ten středeční v T-mobile areně prostě neměl chybu a za tím si stojím!
