Svět pláče, listí se nechává unášet větrnými dmýchadly tvorstva a psychedelickými malbami kontrastuje se zborcenými stromy, jejichž stíny evokují strašidelné bytosti, které vidujeme velkýma očima. Pokašláváme, smrkáme, roznášíme bacily a strháváme kyselé pohledy, když se v zrcadlech objevují rty s opary, suchá pokožka a znavené oči, které prahnou po zimním spánku. Ať melancholie podzimem a prvotním doom metalem pořádající kapely cloumá. Jen s fanouškem metalové a tvrdě rockové hudby by nemusela klepat kosa. K zimě jak v Rusku měl sice nevytopený sál daleko, ale kláda tam byla dost na to, aby člověku znepříjemnila pobyt a především poslech.
Odnaha, první účastníky pódia, meškám. Dovnitř se dostávám během prezentace Suffer Age. Neshledávám nic zajímavého na sice nejmladším, ale nijak originálním seskupení. Přehrávají coververze slavných, jež prokládají vlastní tvorbou, zastydnuvší v metalových a hard rockových postupech 80. let. Docela jistý zpěvák - snad jediný dospělý v kapele -, se snaží seč mu síly stačí. Muzikanti taky nezahálejí. Jenže výkonem JEN vyplňují předskokanský post. Chybí osobitost, suverénnost. Nedokážou vtáhnout do svého světa.
Čtvrthodinová pauzička, a po kolenou vychází kytarista Mocmyshmy - Pesa, který vítá návštěvníky vyzdvihnutou kytarou, na jehož hrdinskou figuru navazuje svým „Heavy metal forever!“s patřičným nadhledem i zpívající Rosi. Mocmyshma svůj krátký funky crossoverový set zvládla. Vyzrálé skladby ze začátku postrádaly správný švih, který se časem podařilo najít. Příčinu neúplného prvního dojmu nacházím v nezaujatosti Rosiho, který se u první skladby neustále ohlížel po spoluhráčích a k publiku natáčel zády. Před prázdným sálem není snadné hrát. Naštěstí si frontman velmi rychle uvědomil, že tudy cesta nevede, a začal s rádoby hrstkou neposedávajících komunikovat. Pak už šlo vše jako po másle, jen lidi civěli až příliš ztuhle. Ta pohádková kamna by se hodila, ale to by už před pódiem nestál vůbec nikdo.
Překvapením dne a opravdu příjemně strávenou chvílí byla více než půl hodinka s Personal Signe. Jejich art metal měl daleko k akademickému přednesu; přitom nechyběly vypečené hudební chytáky, změny temp, nálad apod. Přístupnosti dopomohlo suverénní a velmi lidské vystupování frontmana, který se na pódiu určitě cítil jako ryba ve vodě. Zajímavé skladby kulminovaly singlovou Insomnia, aby ani poté nezůstaly posluchači nic dlužny. Zajímavá kapela, která v těchto dnech vydává debutní album, se určitě ráda blýskla. Fajn, že přijela. Nepřehlédněte!
Pozérství Salamandry je nutno brát s nadhledem, stejně jako samotné nařčení, které může, ale nemusí být zrovna urážkou. Je to o pohledu, o názoru, o cítění, vkusu. Image, kterou kapela zvolila, se pohybuje mezi majestátností a namyšleností, hrdostí a pýchou. Pro jednoho součást prezentace, pro jiného těžko stravitelné sousto. Hudební kvality se jim ovšem upřít nedaly. Pompézní a vyondulovaný speed metal, jaký se v naši zemi jen tak neslyší a vlastně ani nevidí. Salamandru tvoří sehraní hudebníci, kteří moc dobře vědí, jak takový speed metal zní a jak ho podat, aby metaloví melodici vyli blahem. Mezi české žánrové šampióny by se nejspíš samotnou hudební stránkou nedostali, nebýt nadstandardního vokálu, jenž je otevřenou truhlou plnou šperků, jež oslní ty, kteří se rádi zastaví v klenotnictví; nepíšu o kolemjdoucích, nakupujících vánoční dárky. Přesvědčivost, intonační čistota a síla hlasu, s jakou disponuje zpěvák, se s ostatními melodiky nemusí nijak prát o svá práva, neboť se ostatní určitě rádi vzdají boje, aniž by ustupovali až jako poražení.
Místo abych pátral po kulinárních zdrojích poskytovatelů nočního občerstvení, jejichž štědrosti jsem nakonec nevyužil (bylo mi tak zima, že jsem ztratil chuť na všechno), obrátila mou pozornost k pódiu divadelní taškařice, která mě tak trochu přiváděla k úzkým. Na pódiu se zjevili andělé – tedy snad – a spod zahalených bicích vykukoval ten, který by neměl být viděn. Po rozeznění nástrojů se předvedla ve svém kostýmu i zpívající frontmanka, a vystoupení mohlo začít. Rádoby pitoreskní převleky s nízkým rozpočtem naštěstí nezahnaly hudební složku do kouta. Sice sympatické gesto, snažit se zaujmout i vizuálně, jen to chtělo o něco profesionálnější přístup. Alex Krull a Atrocity taky využívali tanečnice, mám dojem. Jenže ty byly o poznání míň křečovité. Ačkoliv se vše po této stránce nakonec beztak zvládlo, i když některé mimo hudební zpestření prostě působily příliš nedotaženě.
R.E.T. se posunuli od dřevních poloh dál k doom metalu, který jsme slýchávali v devadesátých letech. Především pozdní Theater of Tragedy, ale i např. Paradise Lost lze s jistou dávkou fantazie někde ve tvorbě třineckých vycítit. Přitom nezaměnitelný feeling, kterým kapela disponovala především za časů Jarina, neodvlál s příchodem ženského hlasu. Tvorba se celkově jakoby přiblížila technologiím, přesto hudebníci nedovolili vzniku technosféry. Skladby mají duši a metalový základ. Někdy rozvíjejí primární riff, aby utekly k atmosférickým kolážím, které se však nerozmělní v psychedelických oparech, nýbrž emotivně vrství nálady, aby přirozeně vypouštěly harmonie podporované klasickou metalovou hutností. Většinou s melancholickým podtónem. R.E.T. se hezky poslouchal. Dá se říct, že překvapil, za což může i v poslední době ojedinělé vystupování. Kapela, která přesáhla lokální scénu, aniž by dovolila, aby se jí skalní přejedli.
Jelikož je Nýdečanka v místě, kde dávají liškám dobrou noc, využil jsem nabídky býti přepravovaným v momentě proběhnuvšího svozu podivných existencí směrem k maloměšťácké civilizaci, za asistence jednoho spřáteleného střízlivého řidiče, tudíž jsem obětoval zahraniční hosty Evidence One. Ale což. Hlavně, že o několik desítek minut již bylo mnohem tepleji. Příště doporučuji zatopit.
