Někde podél řeky Niger, na území afrického Mali narazíte na město Tombouctou. Čtěme Timbuktu na hodinách Zeměpisu, ale Tombouctou - jak nám zobák narostl - v souvislosti s třineckou partou kamarádů, o jejichž debutu, jemuž předcházely dvě demo nahrávky, bude řeč v následujících odstavcích.
Kapela se dala dohromady před více než 10 lety. Ze studentské kapely se stal zanedlouho pojem, který nebyl cizí převážně mladým lidem distancujícím se od diskoték, všudypřítomného třineckého hokeje a zaběhnutých kolejí maloměšťáckých rodin. Nevtíravá lokální clubová autorita si snadno vybudovala fanouškovskou základnu, poněvadž feelingem a energickým vystupováním honosící se chvály zpěvů frikulínských pusin byly všudypřítomné. Vše v intencích FREE, COOL a IN, jímž žila crossoverová generace před vpádem nu-metalového boomu.
Je radost pohlédnout na tvorbu Tombouctou především z dnešní perspektivy. Nu-metalem inspirovaní, ale nesemletí, metalcorem nedotčení a prostoduchým emem neščeření crossoverovi poctivci se nenechali zmást, a klestíc si cestu kolísavou křivkou úspěchů i neúspěchů, mezi nimiž pořídili dvě promo nahrávky v letech
Album „Je to jenom hra“ odemyká stejnojmenná ostrá skladba v duchu tvrďáren německých žánrových kolegů Guano Apes nebo H-Blockx. Post hardcoreová surovost a znepokojující text. Výborný otvírák, který se svou výbušností, hravostí a funky tučností přibližuje Red Hot Chili Peppers z úvodu alba One Hot Minute (singl Warped). Následující „Oči dokořán“ leží na bedrech výborného basového slapování v slokách a výtečném melodickém refrénu. Dobře vygradovaná skladba.
Že se již u třetí skladby dočkám vrcholu, mě po předchozích dvou šupách mile překvapí. „Ostřílené příběhy“ jsou jasně hitovou skladbou, kterou bych mohl slýchávat v jakémkoli českém rádiu. Kdyby si s songou pohrál nějaký ostřílený producent, který by přidal decentní samply v klidnějších místech a nezničil krásně rozostřené kytary, byla by adeptem na přední místa rockových hitparád.
„Vrah“ odkazuje na Kurtizány z 25. Avenue. Kdyby vám v tu ránu nikdo neřekl, že se jedná o kapelu odněkud z Moravskoslezského kraje, připadalo by vám nejspíš, že ten nový song Kurtizán voní typickým rukopisem, který ovšem implikoval kytarové sólo, s nimž se u Varteckého hry spíše nesetkáte. A vlastně totéž v bleděmodrém můžeme napsat i o „Neříkej, že ne“. Staré Chili Papriky se opět vynoří u trochu slabší „Mafie“, kterou střídá tvrdě rocková „Ptám se“ s různými kytarovými vyhrávkami, flexibilními bicími a hip hopovým vokálním projevem, který tu a tam propláchne éter nutnou chlapáckou štěrkovnou.
Jürgenův vokál je kapitolou samou o sobě. Jeho logopedická vada nedává vzpomenout na zmetky řeči, nýbrž na ozvláštnění, které je velmi blízko výslovnosti Vladimíra 518 z PSH. Kromě rapu a řevu se ojediněle pouští i do melodicky vypjatých pasáží, aniž by své úsilí přehnal na úkor zbytečné podbízivosti. Textově je deska v pořádku, až na naivní refrén závěrečné písničky „Blázen“: „Měl jsem jít raději do kina, jenže tam hrála ta hovadina“, který je nota bene špatně frázován (do kííína).
Jestliže by Tombouctou vyhodili z desky poslední track „Blázen“, poupravili „Mafii“ a obohatili těch pár hluchých míst, které se v písničkách najdou, vhodnými samply či rytmickými nástroji, jednalo by se o jedno z největších crossoverových překvapení této sezóny, přestože „Je to jenom hra“ přece jen nemá na klenoty jako „Strach“ Kurtizán z 25. Avenue nebo staré desky Support Lesbiens a Jolly Joker & The Plastic Beatles of The Universe. No a samozřejmě by nesměl do konce roku vydat nové věci Mirek Broum ani se nesměli vrátit na scénu Walk Choc Ice. I když ono TOHO v těch našich garážích JE, o čem ještě ani nevíme… Nicméně rockovým rádiím doporučuji poslechnout si onen zmíněný hit „Ostřílené příběhy“, pokud ne rovnou celou desku, která opravdu stojí za to.
Tracklist:
- Je to jenom hra
- Oči dokořán
- Ostřílené příběhy
- Vrah
- Neříkej, že ne
- Mafie
- Ptám se
- Blázen
Čas: 29:32
