Brutal Assault, Masters of Rock, Hodokvas v Piešťanech… Velké festivaly nabízejí tolik zvučných jmen a hudebních zážitků, jakých národ český neviděl a kterých jsme pár let zpátky postrádali, že se kolikrát divím, proč ještě fandové chodí na menší akce? Odpovědí na tuto řečnickou otázku může být mnoho, proto si načrtněme některé z nich:
1) Penízky. Největší festivaly u nás si vyžadují nejvyšší vstupné. Pochopitelně. Kdybychom mluvili anglicky, všude bychom přidávali koncovku –est (biggest, noisiest,…) nebo slovíčko most, vyjadřující nej (most interesting, most attractive,…). Většinou superlativy uždibující z nebeských výšin. Horentními sumami - vyhrazenými právě na drahé vstupenky, prostředky k cestování do místa dějiště i samotné požitkaření - nedisponuje každý pracující, natož student. Proto se většinou spokojíme s jedním dvěma giganty mezi vícero drobky.
2) Nemateriální důvody jako vyčerpaná dovolená, starostliví rodiče nebo nepochopení kouzla hudebních výletů ostatními vůkol, jenž mnohdy souvisí s zápoleným bojem s leckdy mnohakilometrovou tratí, která Vás dělí od místa konání, nemáte-li obří taškařici hned za domem. Když se nemůžete vzdálit na delší dobu (absence dovolené = max. volný víkend, rodiče = o půlnoci budeš doma, trip do hlubin vzdálených festivalových městeček = náročnost úmorného a časově nejistého cestování), je problém s plánováním několikadenních hudebních slavností, čímž se valná většina těch největších cirkusů rozhazujících notičky, které poskakují po pětilinkových notových osnovách, vyznačuje.
3) Odpor k velkým událostem. Je mezi námi mnoho těch, kterým masové atrakce vadí, tudíž dávají přednost komornímu prostředí.
4) Nezájem o muziku. Jelikož každý slyšící zaznamenává líbivé i nelíbivé tóny, i hudební analfabet se může ztotožnit s rockem či metalem (týká se to samozřejmě všech hudebních žánrů, jenže v souvislosti s rock-metalovým Barrocko festem se nemá cenu tlačit do zobecňování). Většině kaličů, kterým je putna, co zrovna hraje, se málokdy chce někam, kde vyplivnou několik stovek za vstup, což – jak už jsem se min. jednou zmínil výše – je u obřích akcí zvykem (není divu). Na menších festivalech tudíž potkají i více jim podobných, takže se cítí mnohem lépe. A „čím míň dáme za vstupné, tím víc zbude na alkohol“, je častým lákadlem. Ostatní – především abstinenční, nehudebně zaměření zájemci o menší open airy zas můžou využít těchto míst k debatování a setkávání se s kamarády a známými. Pro ně není důležité, kdo hraje, ale s kým si můžou popovídat. A za kulisou není třeba sjezdit světa kraj ani platit přespříliš.
5) Podpora. Ať už kamarádů mezi pořadateli či v zúčastněných kapelách nebo nezosobněné okrajové kultury, která tyto menší sjezdy a srazy implikuje - a kdybychom žádali vysvětlivky k pochopení - způsobem, jakoby tímto zahrnováním vytvářela pilíře držící ji samotnou nad vodou jako dceřinou společnost jedné velké a vážené Kultury, bez jejíž sekundování by Kultura nenabyla takové vznešenosti a důležitosti v našich životech, ba ani tak širokého spektra možností k vyjádření.
V bodech bychom mohli pokračovat až k pořadovým číslům, tvořeným dvěmi číslici. Věřím, že každá individualita najde další prvky, avšak mým cílem není přímo analyzovat předpoklady k návštěvě malého fesťáčku, nýbrž najít způsob ztotožnit se s některým z důvodů, na jehož základě vystavím následující posloupnost řádků ke konkrétnímu ročníku Metalshop.cz and Barrocko fest open airu. A jako k půlkulatinám vzepjal se vendryňský hudební senescent, tak i já se pátého bodu zachytím a nenechám se setřást, protože podpora pořádajících, pomáhajících a těch, co se svou kůží na trh dorazili, je velmi důležitá. Je ovšem třeba neztratit punc objektivního pohledu a koukat na vše střízlivě a nezaujatě.
Prvními, s kým přijde návštěvník do styku, jsou výběrčí daně za tu více tu méně líbivé decibely, kteří vám za utrhnutí vstupenky věnují pásek na ruku a CD kompilaci. Ihned vás uklidní či znechutí pohled na pár securiťáků a praští do očí asfaltové hřiště, na jehož protější straně stojí přírodní pódium vyzdobené zvukovou aparaturou a světly. Nechybí ani zastřešené občerstvení a mnoho laviček, jejichž část se taktéž nachází pod střechou. Klasické nespokojené hlasy vyzývající k většímu počtu „toitoiek“ a bohatšímu občerstvení, které by v pozdějších hodinách nechybělo, snad utišilo slunečné odpoledne, a ty, které naštvaly fronty u tvrdého alkoholu nebo ochranka během vystoupení Dogy, snad snadná dostupnost zlatavého moku i nealka. Pokud i přesto mohl mít někdo znechucenou tvář, věřím, že hodil trampoty za hlavu s nástupem hudebních performerů.
Podstatnou část celkové přehlídky kapel tvořila soutěž lokálních skupin o 20 (?) hodin v jednom z místních nahrávacích studií. Mezi ostřílenými harcovníky Mocmyshma, Odnaha, Reparators či Hell Spawn se ukázaly i teprve rozjíždějící se kapely jako Anatomy, Kancional nebo Eternal Obscure. K výčtu všech soutěžících chybí zmínka o talentovaných a instrumentálně zdatných heavy metalových Elementa. Hlasovali diváci – kamarádi, a podle toho taky vypadaly výsledky. První místo si odnesli blackoví Anatomy, kteří trpí začátečnickými neduhy, nota bene postrádají výraz, který by je nějakým způsobem charakterizoval. Velmi zaměnitelná kapela, která měla ještě zůstat v garáži. O něco lépe na tom byli rockoví Kancional, jejichž snahu nešťastně pohřbila nevhodná hostující zpěvačka. Z přítomných nováčků překvapili především Eternal Obscure, o nichž ještě určitě uslyšíme.
Na mne zapůsobili především tříčlenní punkoví Reparators, kteří se drží svého melodického kopýtka, z něhož vystrkuje růžky netypický hard rockový vokál, jež sahá až k fistulím mačkaným až z rozkroku. Pro někoho možná nesnesitelný kýč, pro mne spíš netradiční zpestření, za nějž jsem utratil svůj jediný hlas; přiznám se.
Dalším překvapením letošního ročníku byla nová podoba třicátníků Mocmyshma. Hutný dvojkytarový zvuk, funková basa, řízné bicí a vyzrálý zpěv. Spojitost bych hledal někde u Faith No More. Vše v pořádku, až na frontmanovy zbytečné kecy. Během jejich vystoupení vypadlo některým z úst slůvko trapnost. Chápu proč, ačkoliv mně to žíly netrhalo.
Odnaha šli na věc tradiční písničkovou formou, která osciluje na hranách punku, pop-rocku Divokého Billa či vokální podobnosti s Danem Landou (upozorňuji, že v žádném případě ne ideovou!!!). Hell Spawn se našli v opačné - experimentální poloze, ovšem jejich set mě velmi rychle začal nudit. Mnoho motivů, minimum chytlavosti a docela kostrbaté struktury skladeb. Hrát složitou muziku není snadné. Možná příliš vysoké ambice má tato trojice.
Soutěžní část nepřinesla výraznou nervozitu nebo překotné snažení zúčastněných. Vše se sunulo poklidně a přirozeně, i když někomu nemusely vonět něčí výroky, pohybová prezentace, gesta či vyzření. Od toho jsou však vlastní úsudky transformovány v přátelsky vedené dialogy nebo mimické jevy v povlaku z toleranční cukrové vaty, ni nenávistné slovní útoky, ne-li fyzické násilí! Hanba pomyslet na tuto nekultivovanost až tupost. Přejděme však k dalším kapitolám, kde své kvality ukázali nejen hosté z dálek.
Witch Hammer mne výtečným koncertem přesvědčili o mnohem vhodnější alternativě zařadit jejich show před Iron Maiden v Ostravě, než-li byla nepříliš trefně nabídnuta šance pop/grunge/rockovým Gate Crasher. Jablunkovští zrají jako prvotřídní moravské víno a v českém kraji představují špičku heavy metalu. Suverénní podání vlastních skladeb, které nepostrádají variabilitu, silné melodické motivy a především věrohodného true metalového ducha, sklidilo úspěch a vřelé přijetí. Se stejnou se potýkala i bigbítová Doga, jíž není třeba představovat, přestože jejich stejná písnička už dávno není žádným překvapením, ale ani pozdvižením, přimhouřím-li oči u některých dosti nesmyslných textů. Jejich putování vstříc masám jim zazlívat nehodlám, ale nechvalme dne před večerem. Čas ukáže, zdali jsou přednější prodeje nebo rock´n´roll; i když opatrnosti se soudy není ani s přibývajícími zkušenostmi v oblasti kritiky nikdy dost – do člověka nikdo až tak hluboce nevidíme.
V trochu jiných rovinách lze uvažovat o snažení stylově podobné pětice Deaf 99, Seppuka, X-Core, Maria Chuana a Bad Victim. Jako vejce vejci se žádná jiné nepodobala, ačkoli se inspirace v létech devadesátých setkávají. Mým osobním favoritem jest znojemská „udupávačka“ X-Core, která se vyčlenila z thrash coreového kvinteta uplatněním soudobých metalcoreových postupů, reagujících na původní stavbu skladeb. Chlapi sršeli energií a metalickou vitalitou, na což slyšelo publikum libující si v staccatovaných a houpavých riffech s občasnými vyhrávkami a sóly, jímž dláždí cestu neotesané rytmy, kterými procházejí nabroušené vokály. Jejich set uběhl jako voda a zanechal dobrý pocit, který se dostavil i u každé další z pěti zaškatulkovaných kapel, poněvadž nikdo neztropil vyloženou ostudu. Většina domácích smlsla Seppuku jako feiojadu (taková brazilská mastná specialita; ale fakt nevím, zda ji miluje Max Cavalera. Nicméně Seppuka jeho Sepulturu a Soulfly zcela určitě), a fanoušci takových Biohazard se určitě našli pod pódiem za asistence ostravských Deaf 99. Takovýmito obdobnými přirovnáními bychom mohli pokračovat i u maskovaných Bad Victim, jako i jedněch ze dvou zahraničních hostů – Maria Chuana ze Slovenska.
Nejextrémnější styly byly zastoupeny death/blackovými Slováky Depresy, kterým jsem nikdy nepřišel zcela na chuť. A že mám chutě, jak ženská před porodem, nemám ani pomyšlení na docenění všech snah za každou cenu. Bylo však už pozdě a – opět se přiznám – přemíra alkoholu v krvi se ukázala býti poslechovým anoretikem, tudíž ani grindoví G.O.R.E. mi vyloženě nesedli. Nemíním však trvat na svých narušených pohledech, poněvadž kladných ohlasů na obě kapely bylo podstatně víc než pomyslného šafránu. Není tedy v tuto chvíli radno příliš naslouchat mým surreálným postřehům. K stálým ozvláštněním hudebního směřování Barrocko festu patří i exkluzivní vystoupení instrumentální progress-rockové skupiny zvoucí se Pier, která koketuje v nemalé míře i s jazzovými postupy. Za klávesami vidno tvář Martina „Prcka“ Roženka, jíž v andělském Ador Dorath pod kápí skrývá. Fajnšmekrům se v tento moment dostalo kýženého pozlátka.
S čím jsem vešel, s tím jsem taky po několika hodinách odcházel. U srdíčka mne hřálo vědomí podpory. Nyní mě navíc těší proměněná možnost vyjádřit uznání. Barrocko & Metalshop.cz fest open air roste, a věřím, že s ním i chuť podporovat podobné akce až do skonání věků. Nenechat se zlákat leností a snažit se pokračovat a naslouchat hlasu svého srdce, toť hodné respektu počínání.
