Když tak poslouchám novou desku Root, napadá mě paralela s alby, která jsem v poslední době poslouchal takřka do omrzení. Stejně jako Waltari a Type O Negative natočili Root na první poslech nesourodé album. Napoprvé totiž Daemon Viam Invenient působí trochu rozháraně, jako kdyby Root chtěli uspokojit všechny sorty svých fanoušků – jak ty vyznávající přímočaré rychlé vypalovačky s drsným vokálem, tak ty, kteří dávají přednost melancholickým baladám s procítěným melodickým zpěvem.
Jenže ono není všechno takové, jak to vypadá na první poslech, a hlavně – koncepční album je postaveno nejen na hudbě, ale také na textech. Ty jdou s muzikou ruku v ruce a určitě se vyplatí poslouchat jednotlivé songy s bookletem před očima a spolu s poslechem si v nich číst. Pak totiž vypluje na povrch to, že album má jasnou koncepci a řád. Prolog začíná nepříjemným pískotem, ale pak pokračuje jemnou baladou, ve které je slyšet jen španělku a BigBossův civilní hlas, který nás uvádí do příběhu sdělením, že odněkud přišel neznámý tvor, jenž si začal říkat člověk – a je to bílá holubice nebo spíše černý havran? Podle slov v Human (která se objevila na předchozím mini Casilda, ale nová verze je úplně překopaná a nutno uznat, že k lepšímu) určitě to „horší“ (sami si vyberte, je-li pro vás symbolem zla holubička nebo havran...). Hudebně jedna z nejlepších pecek na desce, sice hodně členitá, ale zároveň majestátní, s lahodnými sóly i propracovaným zpěvem. Balada She možná trochu připomene Equirhodont, přitom ale pochází z dílny BigBosse a Poisona, který si v ní vystřihl všechna sólíčka. Naproti tomu pomaloučké pasáže jsou nejspíše dílem velkého šéfa a místy lehce připomínají letitou instrumentálku The Solitude. „Ona“ přišla bránit „Démony“ žijící na Zemi od nepaměti, následně musí povolat své mrtvé a k tomu hraje pořádný nátěr, na jaký jsme od Root v poslední době nebyli zvyklí – opravdu zběsilá jízda, ve které zamrzí monotónní bicí, kterým by nějaká změna určitě prospěla. Song tak trochu připomíná podobně odsýpající úseky na Hell Symphony. Následuje „Probuzení“, které je zase z jiného šuplíku a dominují v ní art rockové motivy.
Příběh pokračuje vyprávěním o dávných „Nesmrtelných“ bytostech, schopných dodat sílu k poražení lidí. Immortals se rozjíždí poměrně dlouho, ale majestátní refrén ji katapultuje mezi nejhitovější skladby – mísí se v ní dvě polohy – jedna okázalá (hymnický zpěv, kytarová sóla), druhá nenápadná, se spoustou rytmických parádiček a zastřeným zpěvem. A když dostali Démoni potřebnou sílu, zaseli do duší lidí „Hrůzu“, podivně nádhernou – a slovo nádherná ke kompozici Strange Beauty of Fright jednoznačně pasuje. Jak muzika, tak zpěvy jsou opravdovou lahůdkou. Asi největší pozornost poutá výkon hostující Zuzky Lípové (Dying Passion), která zanechala v téhle skladbě výraznější otisk, než zpívající hosté v minulosti – v porovnání s Fernandem Ribeirem (Moonspell) i Martinem Kajzarem (Carpatia) Zuzka jednoznačně dominuje. V bookletu je sice v textu trošku zmatku (po první sloce refrén nepřichází, zato song uvozuje v šeptané poloze, třetí sloka se opakuje), ale to jej taková hnidopišská připomínka, protože jinak je song naprostá bomba. Zuzka svým hlubokým hlasem čaruje, BigBoss se džentlmensky stahuje do pozadí a své party spíše odšeptává; pod zpěvy pomaloučku plyne pohodová rocková muzika se spoustou kudrlinek a efektních vychytávek – asi nejpůsobivější věc na desce. Druhý masakřík And They Are Silent (člověk volá démony, leč „Oni“ mlčí), z Igorrovy dílny, jede chvílemi v podobných kolejích jako Who´re They, prostředek je ale prakticky skladba ve skladbě – výrazné zpomalení, neotřelé brblající sólo – a prásk, závěr zase letí v blackovém kvapíku. Následuje další výrazný zářez, který se asi nejvíce přibližuje tomu, co Root předváděli na posledních dvou dlouhohrajících albech. Vedle jednoduché a kolébavě monotónní riffovačky se prosazuje spletitá a nápaditá hravost a skladba překvapivě končí jakýmsi sólem, žel trochu do ztracena (stejně jako volání do vesmíru – varování všem živým před stvůrou zvanou člověk... zatím...).
A následovalo čekání, protože vše má svůj čas. Člověk na to ale zapomněl, takže v nečekaném střetnutí nemohl dopadnout dobře.
„Co bude dál?“ – asi nic příjemného, stejnojmenná skladba je hodně rozvláčná, ponurá, místy koketující s doom metalem, navíc plná různých hlasů, skřeků, šíleného smíchu. A lidstvo postupně vymíralo, až zůstal poslední zlomek života – zachová existenci divného tvora – člověka? Ani náhodou. Naděje umírá poslední – a to doslova! Další depresivní záležitost, překvapivě Igorrova, nikoliv rubanice, ale pocitovka, v jejímž závěru vyniká procítěný vokál. A to by mohl být závěr, jenže je třeba ještě „vítězství“ oslavit, dobrá věc se stala, a k oslavě hraje hudba, která se všem předchozím kouskům zcela vymyká – a mě se vkrádá do mysli vzpomínka na Q7, sólové album Jiřího Valtra. Člověk skončil, Démon si našel cestu! Závěrečný opus mi už přijde tak nějak navíc, je sice opět netuctový, ale postrádá nějaký výraznější moment, za který nepovažuji ani závěrečné opakování jedné věty (už jsme to od Root slyšeli...), ani krátký návrat k intru.
O autorství se postarali kromě Evila všichni a při bližším zkoumání vyplouvá na povrch celkem zajímavá statistika: BigBoss sedm podpisů, Ashok čtyři, Igorr tři a Poison dva. Že to nedává dohromady třináct? Ani nemůže, některé skladby vznikly v kooperaci více lidí. Mě nejvíce sedí kousky s pečetí Ashoka a Posiona – jsou složitější, atmosféričtější – tím neříkám, že by vše od BigBosse a Igorra bylo špatné, ale mě se prostě Human, She, Immortals, Strange ... a Sonata ... líbí více než zbytek. Instrumentálně není prakticky co vytknout, Ashokova kytara kouzlí, Poison zdá se také dobře zapadl, Igorrova role je asi cennější při koncertech, ale své si odehrál také na vysoké úrovni. Možná Evil místy trochu zjednodušuje, ale na druhou stranu kdyby takhle byla nabušená každá česká deska, jásalo by se šest měsíců, šest týdnů a šest dnů... No a zpěvy? Nejbarevnější v historii Root, tolik poloh pan zpěvák ještě na jednom albu nevystřídal – od majestátního čistého hlasu (překvapivě v minoritě) přes trošku hrubší polohy, skřehot, křikořev, šeptání či jemné preludování.
Obaly Root v uplynulých sedmnácti letech tvořilo několik lidí. Takovou parádu, jakou byl booklet k The Book, se ani tentokrát překonat nepodařilo, ale na stříbrnou příčku bych práci Romana Kýbuse zařadil směle. Vnitřek sice ničím nepřekvapí – texty, sestava (Igor už není Golem, ale Igorr), děkovačky, zdravice a seznam skladeb včetně podtitulů v latině i angličtině – zato titulka je skutečně strašidelná a na větším formátu by parádní kresba vynikla ještě mnohem více.
A závěrečné resumé? Klenoty The Book a The Temple In The Underworld se sice překonat nepodařilo, ale s nedávnými alby Black Seal a Madness Of The Graves se Démon nacházející si cestu může poměřovat směle. I přes pár drobných výhrad je „Démonická“ deska velice podařeným dílem!
Seznam skladeb:
- Black Dove & White Raven
- Human
- She
- Who're They?
- Awakening
- Immortals (Tears of Stone)
- Strange Beauty of Fright
- And They Are Silent
- Sonata of the Chosen Ones
- What Will Be Next
- Hope Dies at Last
- A Good Affair Turned Up
- We Shall Never Surrender
Čas: 49:06
