Masters Of Rock 2007, Vizovice, 12.-15.7.2007 - den třetí a čtvrtý

Den třetí

První sobotní kapelou, kterou jsem zastihl byli chorvatští Rising Dreams, kteří pro mne byli velmi příjemným překvapením, pravděpodobně největším z celých tří dní, po které jsem na MoR byl. Jejich svěží speedmetal, místy (ale opravdu pouze místy) říznutý deathovým vokálem má dobrou naději prorazit dále do světa a doufám, že tak tomu bude, tihle chlapi si to rozhodně zaslouží. Štěstím byl i fakt, že se neopakoval zvukový průser z předchozího dne, a tak si bylo možné hudbu naplno vychutnat. (Pushkin)

Alkohol, únava a nesnesitelné vedro způsobili, že ráno třetího dne jsem raději prožil v poklidu ve společnosti své přítelkyně, chladné vody koupaliště a dobrého jídla, tudíž první kapelu, kterou jsem shlédl byli až australští speedaři Black Majesty. Nečekal jsem nic extra a také nic extra nepřišlo. Klasický speed metal, který se s ničím nepáře, ale také nepřináší absolutně nic nového. Každopádně ve společnosti kapel tohoto festivalu patřili rozhodně k těm nejlepším. (Dharm) Skvělí Rising Dreams dobře připravili publikum a ačkoliv se jejich vystoupení odehrávalo kolem druhé hodiny odpolední, rozpálená betonová plocha MoR byla zaplněna fanoušky k prasknutí. Publikum bylo rozžhavené doruda a několikrát došlo i ke skandování jména kapely. To Black Majesty nadšeně reflektovali a svůj vyhrazený čas poměrně slušně přetáhli. Kapela byla ve zřejmé pohodě, nechyběly ani špíčky mezi členy ve formě tahání za kabely a podobně. Melodický speedmetal má prostě v našich zemích tradici. (Pushkin)

Chvíle odpočinku, zchlazení hlavy a hurá na kapelu, která poslední dobou vede český metalový underground. Mluvím samozřejmě o úžasných Silent Stream Of Godless Elegy. Na loňském MORu mě chytli za srdce jako málokterá česká kapela a drží se i nadále, letošní vystoupení bylo vynikající! Mimo klasiky z posledního alba Relic Dances zazněly i kousky z připravované novinky a musím přiznat, že už se ho nemohu dočkat. Například v songu Slava je tak chytlavý refrén, že ke konci zpívalo publikum sborem. Nejen u této skladby mě ale potěšil výborný, plný, až monumentální zvuk, který kapelu hodně podržel a který jen zvýraznila hostující cimbálovka. Dle mého soudu bylo toto vystoupení perfektní! (Dharm) Díky přetáhnutí Black Majesty museli následně SSOGE mírně zkrátit svůj set. O jejich existenci jsem měl nějakou dobu jisté povědomí, ale zde jsem je slyšel poprvé a musím uznat, že jejich mix metalu s cimbálovkou je velmi povedený. Cimbálovka dá klasickému modelu gothické kapely s mužským deathovým a ženským zpěvem, který je již tisíckrát okopírovaný a ohraný, něco navíc a kapela tak vystoupí ze šedého zástupu. (Pushkin)

Legendy britského punku Sham69 ocenili snad jen přihlížející punkáči, ovšem zbytek publika se při hudbě ne nepodobné Sex Pistols evidentně nudil a já s nimi. Zachránilo mě tedy pivo.(Dharm)

Vystoupit ze šedi gothických kapel se ale rozhodně nepodařilo kapele Epica, kteří znějí jako starší After Forever přetažení přes kopírák s tím, že se občas zašlou tužkou domalují prvky vykradené od Nightwish či Within Temptation. Kapely After Forever a Epica zároveň spojuje osoba kytaristy Marka Jansena, což tento dojem dále utvrzuje. Osobně vůbec nechápu důvod existence vedlejšího projektu téměř shodného s mateřskou kapelou. Snad jedině vyztužení kapesného... (Pushkin) Zde přichází druhý absolutní nesouhlas s kolegou Pushkinem. Nightwish, Within Temptation i After Forever mám dobře naposlouchané a kapelu Epica jsem v životě neslyšel. Tudíž jejich vystoupení na MORu byl můj první kontakt s nimi a podle živé prezentace jejich tvorby musím říci, že se mi líbili více než After Forever. Stylová spřízněnost s druhými dvěmi, výše jmenovanými spolky je nesporná, ovšem na rozdíl od nich mě Epica opravdu bavila. Šťavnaté vystoupení, podtržené výbornými výkony překrásné zpěvačky, která byla skutečně stylová (na rozdíl od vyloženě trapné kolegyně z Visions Of Atlantis) mě chytlo a když zahráli cover od Death – Crystal Mountain, byl jsem v oblacích. Od Epici jsem čekal přesně to co napsal Pushkin, ale bylo mi naservírováno něco úplně jiného a bylo to super. Pro mě největší překvapení festu.(Dharm)

Zato následující Thunder byla těžká kopírka klasických hard rockových kapel a vůbec se mi to nelíbilo. Navíc, dát si za intro hit jiné kapely, v tomto případě AC/DC (který song těmto australanům vzali asi není třeba psát, každý uhodne) mi připadá velmi trapné, takže za mě palec dolů, bylo to celkově ubohé. (Dharm) …Podobné kopírovací nálady jsem měl při vystoupení britských Thunder. Ačkoliv jsem podle názvu očekával kapelu mnohem tvrdšího ražení, nakonec se z Thunder vyklubala kopie Deep Purple. Thunder tak ve Vizovicích publiku naservírovali ryzí purpleovský hardrock, který byl od svého vzoru natolik k nerozeznání, že chvílemi bych přísahal, že jsem na koncertě Deep Purple. Tento pocit ještě podpořila podoba hlasů zpěváka Thunder Dannyho Bowese s vokálem Iana Gillana. Thunder ale nezůstali pouze u Deep Purple - místy jsem během jejich vystoupení zaznamenal více podezřele známých prvků, z nichž asi nejzjevnější byl vykradený riff z klasiky AC/DC - Who Made Who. Nicméně k večeři se Thunder poslouchali dobře, a to to zde asi nakonec šlo - kvalitní hard rock, který potěší a neurazí. (Pushkin)

Finští Stratovarius patří od mého prvního kontaktu s nimi mezi moje top 10 a stále se to nemění. I přes naprosto nepovedená tři poslední alba je prostě miluju. Tahle kapela je nad věcí jako málokdo, cit pro melodii by mohli závidět všechny konkurenční kapely a nápady na super skladby, které hrají naprostí profíci jsou nadčasové. Ať si je haní kdo chce jak chce, při srovnání s jinými speedaři si hrajou Stratovarius svou vlastní ligu. Potěšilo mě zařazení kompozice Visions a srandičky, které kapela na pódiu vytvářela. Viděl jsem je po třetí a opět jsem si je užil parádně. (Dharm) Naživo jsem již sice Stratovarius viděl, ale nezbývá mi, než si stále jen blaženě pochrochtávat. Timo Kotipelto je stále skvělý zpěvák (i když místy mu pomáhal Timo Tolkki), stále skvělý showman a kapela má v rukávu hromadu pecek, kterými vždy zaujme. Pouhý výčet postačí - Hunting High and Low, Phoenix, Paradise, Twilight Symphony, A Million Lightyears Away, Will My Soul Ever Rest in Peace, Father Time, Eagleheart a jako překvapení večera - rozsáhlá píseň Visions. Samozřejmě nechyběly nezbytné přídavky, které Stratovarius uvedli gratulací k svatbě a přidali i tradiční svatební píseň. Následovala balada Forever, sólo Jense Johannsona, kterým uvedl Black Diamond. Spolu s Rage se z mého hlediska jednalo o špičku festivalu. Kapela působila velmi nadšeně a spokojeně, publikum dosahovalo varu. Zkrátka skvělý zážitek. (Pushkin)

Pro mě byli jasným headlinerem festu mí milovaní Children Of Bodom. Kapela kterou jsem poslouchal od útlého věku, mám všechny alba a podle geniálního zpěváka a kytaristy Alexiho jsem se (samozřejmě ještě podle Zakka Wylda) učil hrát na kytaru. Ovšem dle různých reportů a ohlasů jsem se těšil spíše na hudbu, než na show, která měla být údajně špatná. Jak já jsem se spletl! Children Of Bodom předvedli takové vystoupení, že snad i zarytého skeptika proti COB by přesvědčili. Publikum pařilo, tancovalo a užívalo si takové hity jako Hate Me, Sixpounder, Angels Don’t Kill, Mask Of Sanity a další. Kapela si vystoupení vychutnávala, po nějaké nudě nebylo vidu ani slechu, celou dobu muzikanti žertovali a předváděli neskutečné výkony. Když nasadili část, snad rychlostně dvojnásobné už tak dost rychlé pecky od Stratovarius – Black Diamond, kde především bubeník ukazoval na kopák neskutečné rychlosti, museli starší kolegové v zákulisí klepat po ramenou Jörga Michaela. Children Of Bodom jsou sví, mají své kouzlo a stejně jako Stratovarius mi je nikdo nevymluví!(Dharm)

In Extremo už jsem jednou viděl a popravdě mě příliš nebaví. V celku originální kapela se skvělou show mi jednoduše nesedla. Nezbývá než se odebrat k autu a pokračovat v alkoholovém běsnění, inu ráno musíme být čilí! (Dharm)

Den čtvrtý

Probouzím se a mám pocit, že umřu. Nesnesitelné vedro, snad horší než předchozí den, mě probouzí už po třech hodinách spánku a nemohu dále usnout. Odebrali jsme se tedy na koupaliště a užívali klidu s představou, že až přijdeme, bude již na podiu geniální Memoria. Navíc odjel Pushkin, takže musím pokračovat sám.

Memoria nastoupila akorát, takže přesně na čas jsem stál v prořídlém ranním publiku a nesmírně si vychutnával promyšlenou a emotivní (nespojovat s něčím, čemu se říká EMO) hudbu těchto českých sympaťáků/sympaťaček. Nové skladby byly super, ale přesto, když hráli ze zatím poslední studiovky The Timelessness, srdce zaplesalo a ve spojení s krásňounkou zpěvačkou se jednalo o jednu z nejlepších kapel celého festivalu. Tleskám!

Polští thrasheři Virgin Snatch do nás narvali solidní porci kvalitní hudby a nejen já si jejich energií nadupané vystoupení skvěle užil. Po skvělém startu v podobě Memorie další potěšení.

Následovali Cocotte Minute a protože jsem již měl tu čest, raději jsem se odebral nasytit své útroby.

Ovšem bělorusy, kteří nastoupili v zápětí bych si nikdy ujít nenechal. Rasta přijela, vše rozdrtila, zamáčkla zrak všem kritikům a zase odjela. Jednoznačně nejlepší kapela celého MORu. Už od prvního pohledu kapela vypadá díky stejným, promyšleným úborům jednotně, ovšem především skvěle sehrané show je jejich vystoupení nezapomenutelným zážitkem. Hlavní je samozřejmě hudba a ta je naprosto dokonalá. Stylové zařazení bude malinko obtížnější, pořadatelé MOR je definovali jako moderní synth/metal, inu budu jim věřit. Každopádně je to hudba pestrá, tvrdá a zároveň melodická. Rasta se představila již minulý rok na Brutal Assaultu s novinkou The Age Of Movement a podle reakcí publika na MORu bylo vidět, že tato kapela není neznámým pojmem v našich končinách. Perfektní!

Visions Of Atlantis naopak přijeli, ještě více se shodili a naštěstí odjeli. Když vzpomenu jejich první album Eternal Endless Infinity, jednalo se o materiál, který v celku kvalitně kopíroval Nightwish, ale měl šmrnc a hlavně na rozdíl od Nightwish i speedovou rychlost. Například song Lords Of The Sea byl super klasickou vypalovačkou, ovšem při tomto vystoupení se dvojšlapka prakticky nerozjela. Následující dvě desky jsou potom naprostá tragedie, která nemá šťávu ani nápad. Vystoupení ve Vizovicích bylo ještě o třídu horší. Seznam playlistu byl takový, že jsme se za celý koncert nevyhrabali ze středního a hlavně stále stejného tempa. Zvuk byl hrozný, možná proto jsem si tak všiml bicích. Nová zpěvačka je možná velmi hezká, ale když se projevila, jako americká nána, publikum kolem mě se rozesmálo a od prvního songu lidí jen ubývalo. Když srovnám s vystoupením před čtyřmi roky, tohle bylo o několik tříd horší.

Poté co jsem přestál Visions Of Atlantis, neměl jsem už sílu na naprostou kopírku starších vzorů - Sabaton. O této kapele jsem se již vyjádřil v reportu na jejich koncert v Abatonu a podle toho co jsem zaslechl od jídla, nic se nezměnilo. Stále stejný mišmaš všech zásadních heavy a speed kapel. Poslouchá se to hezky, ale člověk by nesměl znát většinu heavy metalových kapel co zná aby se mu to líbilo.

S Axxis jsem se setkal poprvé a celkem mě zamrzelo, že jsem o tuto kapelku nezavadil dříve. Na MORu jsem viděl pouze dva songy (má pauza při Sabaton se protáhla), ovšem ty opravdu stály za to, velice živě a moderně pojatý hard rock/metal evidentně nepotěšil jen mě.

Nyní raději přeskočím dvě předcházející kapely (Divokej Bill a Pink Cream 69) a vrhnu se rovnou na hvězdu večera – Hammerfall. Už když jsem přicházel, bylo vidět, že švédové mají v českých kotlinách nebývalou fanouškovskou základnu. Bylo narváno snad jak ani na COB ne. Publikum vytvořilo silnou kulisu a tak se pánům bojovníkům hrály klasické hity jako Renegade, Let The Hammer Fall, či Templars Of Steel velice dobře. Nezapomnělo se na nové album Threshold, z toho zazněla například Fire Burns Forever a hlavně se nezapomnělo na staré. Hammerfall přehráli celou titulní kompozici z debutového alba - Glory To The Brave, potěšila též píseň Hammerfall. Ovšem u mě si nejvíce šplhli zařazením mé nejmilejší – Heeding The Call z alba Legacy Of Kings. Na závěr nezbytná Hearts On Fire a už jen aplaus, nekonečný a mohutný. Mě se Hammerfall celkem líbili, ovšem jak hrají stále to samé, už mě to tolik nebaví. Když to však srovnám s Manowar, Hammerfall jsou hvězdy!

Čas vypršel a MOR se nezadržitelně blíží ke konci. Jako třešničku na dortu si pořadatelé na závěr festivalu naplánovali brazilskou legendu jménem Sepultura. Jejich tvorbu mám zmapovanou od počátku až do konce a stejně jako většina lidí mám raději tvorbu starší. Byl jsem tedy velmi zvědav co uvidím, protože jejich vystoupení v ČR mě zatím vždy minula. Uznávám, byl jsem velmi příjemně překvapen, možná v tom hrálo velkou roli také to, že se hrálo hodně starých věcí – Refuse/Resist, Slave New World, Dead Embryonic Cells, Desperate Cry, Beneath The Remains (tu zahráli opravdu hodně rychle) a další. Zvuk byl parádní, Sepultura to do nás hustila hlava nehlava a byl jsem také překvapen kolik lidí bylo v ranních hodinách ještě na nohou a jakým stylem pařili. Užil jsem si je naplno, ale po druhé hodině ranní už jsem prostě nevydržel, nevím tedy jestli hráli song Arise, na který jsem se těšil nejvíc (uvidím to na Brutalu od Soulfly, kteří tento song jistě budou mít v playlistu). Každopádně příště až přijede Sepultura do ČR, rozhodně ten koncert navštívím.

Zazvonil zvonec a Masters Of Rock 2007 je konec. Festival to byl celkem povedený, ale nějak už mě to nebavilo tak jako dřív. Obrovský počet lidí a špatně zorganizované toalety pocit z festivalu zhoršují. Celkově jsem ale spokojen, viděl jsem další zásadní metalové kapely. Ovšem nevím jestli se zúčastním příští rok, k tomu by museli pořadatelé pozvat alespoň Sonatu Arcticu, nebo Dragonforce, poslední speed metalové kapely, které mám opravdu rád a ještě jsem je neviděl. A na závěr snad jen malé rýpnutí – vsaďte se, že příští rok tu budou Helloween nebo Gammaray, Die Happy a Wohnout.. Uff a je to, nyní se s radostí usadím, pustím si Cynic a nebudu se moci dočkat něčeho co není tak přemelodizované na Brutal Assaultu! (Dharm)

Dodatek Pushkina: Samostatnou kapitolou je hodnocení organizace a zázemí festivalu. Už první den se rozkřikla zpráva o častých krádežích ve stanech v kempu, které se udály ještě den před samotným začátkem festivalu. Zde prostě zapůsobila zlodějská logika - je jasné, že na festival nikdo nepojede bez peněz a, že když je focení povolené, že si s sebou fotoaparát vezme. Pak je již věcí chvilky si obojí v nestřeženou chvíli vyzvednout. Takto přivítali místní chmatáci metalisty. Co ovšem bylo horší, jak se metalisté v některých případech dokázali chovat sami k sobě. Kromě házení kelímků s pivem do davu jde hlavně o ToiToie, které byly již po několika hodinách festivalu z velké části nepoužitelné. K těmto lze připsat i bezohledné chování sjetých metalistů, kteří nevím proč navštěvují MoR, když si z něj v pondělí nemohou rozhodně nic pamatovat. V největším vedru se pak dvojice takto upravených "kolegů" chopila vodní stříkačky, kterou pořadatelé s dobrým úmyslem nainstalovali po straně hlavní plochy, aby se ve vedru bylo možné alespoň někde trochu zchladit. Tato dvojka si hadici přivlastnila a vítala všechny čerstvě příchozí sprškou studené vody. Až po tuto část to nevypadá až tak špatně, neboť schlazení bylo v horký sobotní den velmi příjemné. Vystříkaná voda ale musela někam odtékat - a to někam byly nižší části vybetonované plochy (hlediště), kde se tvořila slušnou rychlostí poměrně velká jezírka a několik desítek lidí bylo buď nuceno stát po kotníky ve vodě, nebo prostě jinde. Obveselení obou dobráků (nutno říci, že šlo již o starší kusy) uťala až po značné době bezpečnostní služba. Mnohem pozitivnějším dojmem na mě působilo chování metalistů přímo ve městě Vizovicích, které vypadalo jak vystřižené z heavy metalové sci-fi. Zde jsem nezaznamenal jediný podobný výstřelek. Kam se člověk podíval, metalová pohoda, lidé v černých trikách s pěkně viditelnými nápisy typu Children of Bodom, upravené metalistky ve slušivých šatech, zkrátka ráj na zemi. Ráj to musel být ale i pro místní prodejce, kterým závratným způsobem narostly tržby. (Často i pouze kvůli čistým WC. :-) ) Kdyby existovalo místo na zemi, kde to takto chodí běžně, rozhodně bych si tam přál žít. Podobně pozitivně na mě působila i bezbřehost složení publika. Bok po boku se zde sešli lidé všech možných národností, věku i s různým postižením. Nebyl tak problém zde potkat postaršího chlapíka se svým vnoučkem, stejně jako zde bylo možné potkat i postižené odkázané na invalidní vozík, nebo slepého se svou přítelkyní. (Pushkin)

Hodnocení Dharm: 

Nejlepší kapely:

1. Rasta
2. Children Of Bodom
3. Uriah Heep
4. Sepultura/Stratovarius

Překvapení:

1. Epica
2. Virgin Snatch
3. Memoria
4. Rage

Zklamání:

1. Norther
2. Visions Of Atlantis
3. Motörhead
4. účast všech kapel typu Tleskač, Divokej Bill, Die Happy apod.

Hodnocení Pushkin:

Nejlepší kapely:

1. Stratovarius
2. Uriah Heep
3. Rage & Lingua Mortis Orchestra
4. Black Majesty

Překvapení:

1. Rising Dreams
2. Silent Stream Of Godless Elegy
3. Tleskač
4. Fleret s Jarmilkou

Zklamání:

1. Motörhead
2. Tyr
3. Epica
4. Thunder

Fotky: Pushkin, Katka, Dharm