Americká legendární eskadra smrti loni mezi nás vtrhla s novinkovým materiálem, po dlouhých pěti letech od předcházejícího alba. Asi o něm bylo popsáno hodně papíru i virtuálních stránek, přesto jejich počet ještě rozšířím. Důvody k tomu mám dva – jednak na Fobii nenajdete dosud ani jednu recenzi Slayer, jednak Slayer byla první kapela, která mi někdy v roce 1987 zasadila těžkou ránu mezi oči svým opusem Reign In Blood. Právě Reign In Blood mi otevřelo cestu k extrémnější muzice. Pamatuji, že jsem jej z kazety vydržel poslouchat takřka donekonečna a první cesta po revoluci vedla do Pasova právě pro tohle ani ne půlhodinové dílo, čert vem tehdejší sumu kolem 700 Kč za CD! Od té doby jsou Slayer moji oblíbenci, byť mnohem raději mám dobu uzavřenou fenomenálním Seasons In The Abyss než následující produkty s Paulem Bostaphem za bicí sestavou.
Nové album je návratem ztraceného syna Davea Lombarda do kapely po dlouhých letech. Nevím, nakolik se jeho příchod podílel na vyznění novinkové kolekce, autorství skladeb patří výhradně kytaristům, ale možná byl signálem k návratu k nejlepším počinům Reign In Blood a Seasons In The Abyss. Hned na začátek se nabízí otázka: „Je to v pořádku, když kapela s tak slavným jménem vydá desku se skladbami, které by automaticky zapadly do materiálu nahraného před 17 resp. 21 lety?“ Chápu jedince, kteří jsou přesvědčeni, že NE je správná odpověď. Já mezi ně ale nepatřím, s klidným svědomím odpovídám ANO! Ano, Slayer na Christ Illusion nepřichází prakticky s ničím novým. Ale to, co pánové předkládají, je řádná porce svojského thrash metalu, který vás na necelých 40 minut vtáhne a nepustí. Nepustí vás na záchod ani pro kus žvance, protože byste si vyčítali, že jste přišli o minutu, dvě... a nakonec byste si cedlo pustili znovu od začátku. Od začátku, který jako by vypadl z oka začátku Seasons... (War Ensemble a Flesh Storm jsou si sakra podobné), po závěr, který chvílemi čichne až k black metalu (Supremist). Celkem deset nadupaných skladeb uvařených podle tradičních receptů mistrů Kinga a Hennemanna – ostré thrashové riffy, zatěžkaná basa a tepající bicí. Úvodní rubanici už jsem nakousl, kytarové kvílející sólo nese jasný rukopis Slayer – předpokládám, že většina metalových posluchačů, kteří tedy nestrávili posledních 20 let v hibernaci, by i o půlnoci po pár vteřinách poznala interpreta. Catalyst nabízí dvě podoby kapely – jednu ponurejší a pomalejší, druhou zběsilou, podpořenou neúnavně štěkajícím Arayou. Čtyřka Eyes Of The Insane přináší trochu nervozity i trochu nečekaného díky přelévajícím se sólům, kdy se King dostane ke slovu třikrát a Hanneman dvakrát v jedné pasáži. Středobodem alba je bezesporu song Jihad. Zpočátku hard rockově svěží, aby následně zaujal východními motivy a poté se překlopil v thrashovou jízdu bez zbytečných kudrlinek. Závažný text reagující na stupňující se agresivitu božích bojovníků posílá novodobou svatou válku do patřičných míst: „Fucking Holy War!“ Slova Tom odsekává rychlostí kulometu, aby v závěru přešel do jakéhosi rádiového zastřeného projevu vrcholícího zvoláním „The Great Satan!“ Hard coreové rytmy v Consfearacy evokují časy cover alba Undisputted Attitude věnovaného punkovým a HC partičkám. Catatonic se rozjíždí velice pomalu a vlastně se ani moc nerozjede, snad kromě Lombardových rukou a nohou. Nejpomalejší song, který mi sedí nejméně. Ani Černá serenáda nejede zpočátku ve zběsilém tempu, ale Hannemanovo sólo ji posunuje do svižnějších vod a Kingova před-závěrečná performance zastavuje dech. Další skladbou, která si bere na paškál náboženství, je Cult. Slayer se s ničím nemažou a jednoznačně přednáší, co podle nich náboženství je (hate, fear, war, rape) a jaká že je jejich volba (666). K tomu nekompromisní tempo, naléhavý řev – až by člověk věřil, že vše vyřčené myslí Araya úplně vážně.
Jak jsou temné texty, tak temný je obal. Larry Carroll má celkem jasný rukopis a obálka Christ Illusion navazuje na rouhačské covery Reign In Blood či Seasons In The Abyss. Nevím, po kolikáté se mi paralela s těmito grand alby při hodnocení Kristovy Iluze vynořila, ale ono tomu prostě nejde uniknout (možná ani počet skladeb na všech třech albech – 10 – není náhodný). Myslím, že většina fanoušků kapely nad tímhle dílkem zaplesala. Ti, kteří jej ještě neslyšeli, by to měli honem napravit.
Seznam skladeb:
- Flesh Storm
- Catalyst
- Skeleton Christ
- Eyes Of The Insane
- Jihad
- Consfearacy
- Catatonic
- Black Serenade
- Cult
- Supremist
Čas: 38:29
