Na Pro-pain vždy pamatuji v dobrém. S kapelou jsem se opravdu seznámil až stejnojmenným „Pro-pain“ z osmadevadesátého. Pak „Act of God“ a „Round 6“. Tehdy mi bylo ještě -náct a ke kapele jsem stačil přičuchnout rychleji než doopravdy nastoupily nu-metalové bandy, které mne svým způsobem taky semlely, že ano... Když je člověk v pubertě, tak to tříská na různé strany. Necháváte se ovlivňovat kdečím a sami nevíte, kam vlastně patříte. S Pro-pain bylo však vždycky príma. Jejich muzika byla vždy velmi energická, hitová a opravdu od srdce – upřímnost v každém slově, hard core, koncertní toulky, kde 250 koncertů ročně nebyl žádný problém, a metalová opravdovost v každém parádním sólu. Jedna z kapel, která nikdy nezklamala. Snažila se svou vlastně pořád stejnou písničku oživovat, dělat ji barevnější a snad darem všemohoucího obohacovat způsobem, který se podaří jen několika z mnoha. Pro-pain jsou kapelou, od níž se nejde odvrátit. Když se dostanete do jejich spárů, tak už není cesty zpět.
Pro-pain mi vždycky unikali. Ze začátku jsem jako školou povinný neměl peníze na koncerty. Člověk byl rád, že si koupil Spark (tehdy jsem o netu snad neměl ani páru), jednou za měsíc si sedl s kamarády, aby pochopil, zač je zlatavého moku loket, a bylo po penězích. Takže když jsem se tehdy dozvěděl, že budou hrát na NPH v Třinci (jen po mně nechtějte datum), tak jsem neváhal ani chvíli a šetřil na lístek. Nepřijeli. Nástroje jim tehdy údajně poslali úplně někam jinam apod. O co tehdy opravdu šlo se klučina vlasatý nikdy nedověděl. Nicméně mi Pro-pain i posléze vždy dokázali proklouznout v kalendáři. Tentokrát však ne. Na letáčku psali: 17.04. Ostrava/Underground Arena. S přáteli objednáváme lístky a jede se.
Underground Arena je klubík max. pro 500 lidí, bych řekl. První kapela, které jméno jsem si nezapamatoval ani po třetím zopakování, spouští na třikrát. Když jim i napotřetí vypne po půl minutě songu elektřina, balí své saky paky a odcházejí. Na plakátech nebyli psaní, tak mne snad někdo doplní v komentářích. O něco později vylézají na pódium znojemští X-core. Trochu nechápu, proč sebou na prkna vzali stojan s asi 5 kytarami. Trochu jsem se pousmál, a to nejen z důvodu pohledu směrem k „rekvizitám“, ale i několika texty mě vyloženě pobavili. Že byly myšleny vážně, snad nemusím zdůrazňovat. Nechci však vypadat jako nějaký posměváček, proto musím zdůraznit, že si X-core určitě vážím, protože na sobě zamakali, nepřipadali mi nijak namyšlení, ba spíše skromní a pokorní. Určitě si uvědomovali sílu headlinera i dalších zahraničních předkapel. Pódiové show se určitě dalo vyčíst pár drobností, jako např. finta s přetočením kytary kolem krku, která se krkolomně nedostala včas tam, kde měla sloužit dalšímu pročísnutí strun. Ale jinak opravdu v pohodě úvod. Jako rozjížděcí kapela se určitě chytli.
Pak už šla laťka mnohem výš. Hemlock na mne zapůsobili. Těžkotonážní zaoceánský thrash core, hodně podobný tomu, co u nás předvádějí Locomotive. Houpavé a hřmotné riffy narážely do přítomných ve vší parádě a síle. Američané byli neskuteční hecaři. Víc skandovali, efektivně pořvávali, ceckali nebo třeba okouzlovali téměř sketovanými říkankami, než hráli – berte s nadhledem. Fajn rozpumpovali dav a rozhodně roztancovali několik přítomných. Poslouchalo se je příjemně. Zpěvák – dreďatý golém, který přijel všechny bavit. Na nic si nehrající metalové sousto, které předehřálo místečko dalším „roztleskávačům“, tentokráte evropským.
Němečtí Silent Overdrive od začátku pumpovali thrash spíš evropského ražení. Něco jako Carnal Forge, ale krapet míň originální. Jejich poctivá metalová řezničina absorbovala slyšitelné prvky hard core. Zpěvákovo tričko s nápisem Walls of Jericho taky o něčem vypovídalo. Silent Overdrive jistě sejmuli účastníky úterní session energii, vitalitou i hráčským a vokálním umem. O tom není řeč! Výborný koncert kapely, které prospěje připravenější fanda, jenž má jejich tvorbu dopředu naposlouchanou, než já. A sakra, ale tímto ji vlastně nechtěně degraduji. Nahoru po stupíncích! Stali se min. ostravským překvapením. Diktovali jak se sluší a patří.
Pro-pain – mazec!!! Nastoupili a 20 min vkuse rubali jednu hitovou nářezovku za druhou. A bez pauz, vážení!!! Po několika skladbách vydechnou, pozdraví fanoušky a šup tam další absolutně neuvěřitelnou čtvrthodinku. Sjíždějí skladby snad ze všech alb. Sorry, ale neměl jsem čas sledovat, co kdy přijde. Rozskákávam stagediving a začínám se potit. Jsem šťastný jak blecha. Každý riff, každá sloka, refrén, to jsou návaly adrenalinu. Maximální spokojenost. Zvuk jako z cédéčka. Absolutně zabíjející! Pro-pain zní nesmírně sehraně. Každičký tón, palička bubeníka i hláska dohromady se tváří jako tikání metronomu, kde není místo pro neřízený projev. Koncert vlastně graduje od začátku. Čím déle Pro-pain hrají, tím víc se vám vší té poctivé metalové porce hard core chce. Jenže přežírat se není hezké, takže i Pro-pain po zhruba hodince a půl přestávají krmit. Nakonec to ani nevadí, protože nasycen odcházel nejspíš každý. Výtečný koncert! Jeden z nejlepších, jaký jsem kdy spatřil. A taky jeden z nejspontánnějších reportů, jaké jsem kdy oficiálně napsal. :) Ale což...
