Rok se s rokem sešel a Masterplan se dokázali neuvěřitelně rychle vzpamatovat z personální vichřice, která se prohnala řadami německých kapel a českými zeměmi, a vydávají nové album, Mk.II. Zatímco Nightwish tvoří již téměř rok čistě instrumentální těleso (jak to krásně vystihnul Tobias Sammet) a nikde není žádný náznak změny (kromě konkurzu na novou zpěvačku), Masterplan se jen oklepali po odchodu bubeníka Uliho Kusche a klíčového poznávacího prvku Masterplan - zpěváka Jorna Landeho.
Za oba si Masterplan našli náhradu více než kvalitní - místo Uliho se objevil kanonýr Mike Terrana, který po čtyřech albech a téměř sedmi letech opustil Rage, a namísto Jorna Landeho se po delším (i když ne tak dlouhém) pátrání objevil Mike DiMeo, zpěvák newyorských Riot. Právě zde by mohl být slabý článek. Přeci jen nahradit tolik charakteristický hlas, jako má Jorn Lande, je nadlidský výkon.
Celá formace si novou spolupráci pochvalovala a zvláště Mike Terrana hodnotil práci odvedenou na albu velmi vysoko. Nyní, necelý měsíc před uvedením alba na trh, se na pultech obevuje ochutnávka z něj ve formě EP nazvaného symbolicky Lost and Gone. Tak hurá na něj.
K obalu alba a zpracování bookletu se snad nemá ani cenu více rozepisovat. Obal vyobrazuje novou sestavu Masterplan na temném pozadí zpoza osvětlenou sluncem mezi mraky, a nejen přebal, ale i celý booklet je zpracován v nejvyšší grafické kvalitě, jak je již u Masterplan dobrým zvykem.
EP uvádí temné intro, které načnou cella, do kterých se přidá Mike Terrana bicími přechody, přidá se symfonický orchestr a vše ukončí zvuk vybuchujícího ohňostroje. To vše trvá minutu a půl.
Titulní píseň EP, Lost and Gone, je typickým střednětempým Masterplanským kusem se vším všudy, který mohl stejně dobře vzniknout už v době debutového alba Masterplan. Až se nechce věřit, že mezi oběma nahrávkami uplynuly čtyři roky a vyměnila se téměř polovina sestavy. Zvuk je navlas stejně precizní s bicími vyhrávkami a klávesovými doplňky a Mike DiMeo má hlas, který dokáže Jornův nahradit. Vlastně mi připadá že zní až moc jako Jorn Lande. Možná je to způsob jak fanouškům usnadnit přechod na nového zpěváka stejně, jak to známe u domácích Arakainů, kde nahrazoval Honza Toužimský Petra Koláře.
Třetí píseň, Dying Just to Live, je typicky metalovým ploužákem. Snoubí se zde klasické kytary s elektrickými, zkrátka zasouvák jak bejk. Zde už DiMeo místy nezní tolik jako Jorn, místy ale používá podobné postupy, které vtiskly Masterplanům jejich typický projev.
Posledním kusem na EP je píseň Keeps Me Burning. Svižná Masterplanská píseň, ne nepodobná Heroes z prvního alba. Prostě něco, co Masterplan nedokážou nikdy pokazit a co bude dobrou oporou živých koncertů.
Celková stopáž EP je necelých 14minut, které jsou doplněny 25 minut dlouhým rozhovorem s novou sestavou Masterplan, která působí velmi pohodově.
Masterplan nám nabídli ochutnávku nejvyšší kvality, a jestli bude i výsledné album takhle našlapané, bude to pecka, jakou jsem už hodnou chvíli neslyšel.
Čas: 13:45 album + 25:11 rozhovor
Seznam stop:
- The Master's Voice (instrumental)
- Lost and Gone
- Dying Just to Live
- Keeps Me Burning
