Řekněme, že je podzim. Lesy šumí a listy stromů se zabarvují do teskných barev. Voda se stáčí v korytech řek a padá z neprostupných hor do úskalí hluboké noci. Samota vyprázdnila srdce posledních optimistů a zavřela oči spáčů v naději, že se probudí do lepších časů. Ve snech vídají oheň jak povznáší svou zástavu v dalekých krajích napříč lesku kapek deště. Ráno však oheň, ta poslední naděje, pohasne a zůstane jen déšť.
Skupina Ekklesiast o doom metalu už asi něco ví.Však už na něm maká více jak dvanáct let. Věřím tomu, že v devadesátých letech mohla slavit úspěchy, tedy pokud hrála alespoň z poloviny z toho, co předvádí na Cold. Z tohoto CD totiž nálada doomových desek devadesátých let jenom srší. Možná až moc. Mám pocit, že už jsem tohle několikrát slyšel. Díky za připomenutí podzimní a pochmurné nálady, ale trocha inovace by kapele určitě neuškodila. Celé album se táhne v pomalém, maximálně středním tempu. Zpěv, převážně v Ruštině střídá klasickou nachřáplou polohu s melancholickým odříkáváním. K mužskému hlasu se občas přidává dívčí hlas, a to celkem vkusně.
Mám trošku problém se v albu orientovat. Skladby jsou si příliš podobné a v žádné z nich jsem nezaslechl skutečně silný motiv či refrén. K dobru nepřidá ani nemastný neslaný zvuk. Naopak vizuálně desku zvedá obal, který sice není nikterak zázračný, ale je alespoň o něčem. Bohužel texty a názvy skladeb v něm jsou převážně v azbuce, takže vám ani neporeferuji o čem přesně Cold je. Nicméně si myslím, že první odstavec mluví za vše.
Takže, jestli máte chuť se trochu vrátit v čase, Ekklesiast mohu doporučit. Někdy to není vůbec na škodu.
Čas: 50:26
Tracklist:
- Flower Of Dismay
- Microcosmos
- Release From Reveries
- Turning To Ice
- Eyes Of Alien Worlds
- Flame Of Desires
- Seasons
- Destiny's End
- This Earth Without Us
- Step To Eternity
