Stačilo by napsat pouze jedinou krátkou větu. Dánští Saturnus vydali další úchvatné album. A dát mu bez jediného zaváhání plný počet bodů. Ale to by jsem z toho vybruslil až příliš snadno…
Hned v úvodu musím zmínit to, že Saturnus řadím mezi své absolutní favority a srdeční záležitosti, takže očekávání kritiky je v tomto případě bezpředmětné a zbytečné. Prostě odmítám hledat chyby tam, kde nejsou :o) Dodnes si pamatuji, jak jsem v jakémsi zapadlém bazaru náhodou sehnal jejich debut Paradise belongs to you, během prvního poslechu si na něj vytvořil návyk a CD ani nevyndaval z přehrávače. Stačí si poslechnout úvodní stejnojmenou skladbu, kterou následuje Christ goodbye a příčina je jasná. Druhá jmenovaná pecka dodnes patří k mým nej skladbám nejen z celé jejich tvorby, ale potažmo z celého kabaretu s názvem doom metal. Melancholická nálada s onou zvláštní atmosférou, kterou dokáží navodit pouze oni, skvělé texty, decentní klávesy, osobité kytarové vyhrávky a vychytávky. Prostě nádhera, která se nikdy neoposlouchá a která na mě má po každém poslechu silný emocionální dopad. Po debutu vychází povedené MCD For the loveless lonely nights, kde si můžeme vyslechnout i živé provedení zmiňované Christ goodbye. Následné album Martyre svojí kvalitou nikterak nezaostává za počinem předchozím a v některých bodech ho dokonce překonává. Už jen samotný obal způsobuje mrazení v zádech. A když pak nastoupí hymny jako Inflame thy heart, Empty handed, Noir (ten čistý vokál v refrénu… kdo neslyšel, nepochopí), nebo křehká Thou art free, není co řešit. Zbývá pouze smeknout a stisknout tlačítko repeat. Stále se jedná o doom metal, ale ten s nálepkou Saturnus. Opět jedinečná atmosféra, která má kromě smutku a zadumání i zvláštní pozitivní náboj. Napadají mě slova očekávání, naděje... Myslím si, že Martyre má potenciál zaujmout i ty, pro které není doom zrovna náplní života a hudební pšenka jim kvete úplně jinde. Ale raději pryč, protože o jejich starších perlách bych vydržel psát ještě hodně dlouho a nejsou předmětem této recenze.
Po albu Martyre vše vypadalo nadějně. Albu se dařilo na všech frontách a jméno Saturnus získalo patřičný kredit. A v této době pohádka končí. Velká část hudebníků odchází a nastává ticho. Dlouhou dobu o Dánech nebylo slyšet a já už nad nimi pomalu lámal hůl. Naštěstí předčasně. Sestava se doplnila a v relativním tichu se tvořil materiál, který v roce 2006 spatřil světlo světa pod názvem Veronika decides to die. A pohádka může pokračovat šťastně dál. Jen doufám, že na další pokračování nebudeme opět čekat 6 let. Přiznávám, že po hromadném odchodu bývalých členů jsem přistupoval k novince poměrně nejistě a opatrně. Zejména ztráta kytarového mozku Kima Larsena se zdála být smrtící. Nestalo se tak. Kim se dnes věnuje své vlastní tvorbě (vřele doporučuji jeho projekt :of the wand and the moon!) a Saturnus pokračují dál ve skvělé formě. Hned úvodní I belong rozežene všechny pochybnosti. Veškeré charakteristické znaky jsou slyšitelné hned od prvního tónu a identifikace Saturnus je otázkou krátké chvíle. Skladba má takřka 11 minut, ale ani se nenadějete a je tu konec. Úvodní klavír, pomalé tempo, krásná mezihra s bezchybně hladící basou, recitace textu a následná gradace celého songu. A ty kytary v samotném závěru…Uf… Není zrovna pravidlem, že by se dávala nejdelší skladba celého alba na samotný úvod, nicméně Saturnus to nečiní nejmenší problém a funguje to naprosto spolehlivě. Pretend začíná svižněji a má z celého alba nejhitovější ambice. Ten ústřední kytarový motiv se opravdu vydařil. V následná zadoomanější Descending si vystřihnul dlouhé sólo i Michael Denner (ex-Mercyful Fate, ex-King Diamond, Force of Evil) a setkání této legendy se Saturnus dopadlo nad očekávání dobře. Když jsem prvně slyšel All alone, okamžitě jsem si vzpomněl na Thou art free z předchozího počinu. Stejně křehká, zasněná, akustická, s recitací a stejně povedená. A nejde nezmínit závěrečnou Murky waters, která rovněž splňuje veškeré parametry doom metalového „hitu“ a jedinou její slabinou je to, že je skladbou poslední.
Ale nejen hudební složka se vydařila. U coveru a zvuku stačí napsat pouze jména Travis Smith a Flemming Rasmussen. Prvně jmenovaný patří v metalových kruzích mezi nejčastěji oslovované a jeho práce jsou jasnou odpovědí proč. A výtvor pro potřeby „Verunky“ není svojí kvalitou vyjímkou. Flemming Rasmussen je dnes producentským pojmem, který si udělal jméno hlavně spoluprácí s kolosem jménem Metallica, ale nebál se ani neznabohů Morbid Angel. Nejedná se o jeho první kooperaci se Saturnus a toto spojenectví oběma rozhodně svědčí, prodože produkce je bezchybná a výsledkem je nádherně plný zvuk ze studia Sweetsilence. Co ještě napsat… Snad jen, že texty alba Veronika decides to die byly inspirovány stejnojmenou knihou, jejímž autorem je Paulo Coelho a že oboje rozhodně stojí za přečtení.
Vynikající titul, který řadím mezi ty nejzdařilejší roku minulého a v jehož poslech už jsem příliš nevěřil. Klasické album Saturnus, které sice oproti předchozímu vyžaduje více poslechů, ale dáte-li mu čas, zaujme Vás stejně a už nepustí. O to více mrzí zrušení jejich koncertu z konce roku 2006. Ale jestli jsem četl správně, měli by vystoupit na letošním Brutal Assaultu, takže sny se snad nakonec opravdu stanou skutečností. A bodování? Dobrý vtip… Nevím, jestli jsem měl někdy při hodnocení pocit, že bodová stupnice je příliš nízká, ale teď ho mám. Dávám maximum co mohu, ale pomýšlím ještě výš. Nezbývá než opsat závěrečnou větu z promo verze alba: Light up the candles, lean back in the most comfortable chair and let Veronika decides to die take you to places that no man has gone before… Enjoy the journey! A omlouvám se za nechutně dlouhou recenzi, ale nemohu jinak… :o)
čas: 59:23
seznam skladeb:
- I long
- Pretend
- Descending
- Rain wash me
- All alone
- Embraced by darkness
- To the dreams
- Murky waters
