PRAESEPE – NGC 2632 v M44

Polští technici z Praesepe spáchali na přelomu loňského roku svůj v pořadí již čtvrtý počin se zvláštním, jakoby zakódovaným názvem, nad jehož smyslem se lze dohadovat. Na rozdíl od předchozí demáčové tvorby se však jedná o regulérní promo disk, kterému k překřtění na debut chybí už jen „krůček“ v podobě ochotného vydavatele.

 

Od roku 1998, kdy o sobě Praesepe (tehdy ještě jako „Ars Moriendi“) dali vědět poprvé, už nějaký ten čas uplynul, a tvorba této komplikované deathové mašinky vyzrála do velmi zajímavých rozměrů. Promo album je přesto v mnohém tradiční – jeho základ tvoří tři skladby z demosnímků „Pretentious Cycle“ a zváště posledního „Dance Of Eternal Madness“ (vály č.2 a 3). V zajetých šablonách jede kolikrát i muzika, na které si ovšem Poláci dali záležet, takže výsledný dojem je víc než dobrý a jestli mají současní Praesepe v něčem silnou stránku, tak je to právě kytarová hra s množstvím sól, sólíček a melodických podkladů. Po několika posleších by se styl kapely dal popsat jako klasický technický death metal s dobře patrnými blackovými výjezdy do atmosférických partů s podporou nezbytných kláves. Jak tohle může jít dohromady opravdu netuším, ale trojice Kamil (g), Andrzej (g,b) a Marcin (d) spolu s přizvanými hosty odvedla po kompoziční stránce kvalitní práci, takže z toho nakonec leze jakýsi "space death meta"l. Všeobjímající noční obloha a různá vesmírná tělesa jsou ostatně tmelem jednotlivých skladeb (vyjma coveru od legendy Pestilence), koneckonců z jednoho takového útvaru je převzato i jméno kapely (určité asociace na téměř stejný vznik názvu jedné nejmenované norské BM bandy tu nelze zcela potlačit).

 

V duchu výše napsaného se kapela realizuje v rozmáchlých kompozicích plných nejrůznějších melodických vychytávek a dlouhých sól. Právě nápady při sólové hře a stavba různých melodických linek jsou malým zážitkem, při kterém si vychutnáte postupnou gradaci skladeb, prudké změny temp i nezbytnou metalovou syrovost – viz vypůjčený riff od Darkthrone v závěru „Dance Of Eternal Madness“. Pohříchu na desce příliš nevynikají rytmické spodky, což se týká kolikrát nepříliš nápaditých rytmických kytar a v tomto duchu ještě více postižených kopáků – tím se ale dostáváme ke zvuku, v kterém právě rytmika dostává tak trochu na prdel. Přesto díky výrazným melodiím, sólům a prokomponovanosti se jedná o instrumentálně povedenou atmo-záležitost, která jako celek působí možná až příliš konzervativně a klasicky.

 

Vzhledem k tomu, že se mezi členy Praesepe v době nahrávání nenašel žádný vokalista, byly pěvecké party (a nejen ty) svěřeny přizvaným hostům. Ovšem vokál Tomasze nebyl šťastnou volbou; jeho zpěv nad průměr příliš nevyčnívá a hodnotu alba nijak nezvyšuje, i když blackový skřek v jeho podání fandu černého kovu rozhodně neurazí. Jestli najít song, kde to kapele nejvíc sype, bude to paradoxně právě instrumentálně o něco méně komplikovaný „Land Of Tears“ z dílny slavných Holanďanů. Tím ale nezatracuji zbytek, který se mnohem víc hodí na soustředěný poslech.

 

Závěrem lze říci, že v případě Praesepe vzniklo zajímavé dílko, kterému ještě chybí vychytat mouchy po stránce zvuku, vokálů a přehnaného old-schoolu, což ale nic nemění na tom, že se jedná o docela příjemné polské překvapení!

 

 

Čas: 40:45