Polská scéna patří k mým nejoblíbenějším a téměř v každém metalovém žánru tam mám spousty oblíbenců. Málokdy se stane, že by k mým uším z těchto končin dorazil nějaký vyložený průšvih. Zejména v oblasti gothic a doom metalu se tam velké množství kapel snaží bořit zavedené tradice a svoji tvorbu se snaží obohatit spoustou jiných vlivů a vnést do této škatulky čerstvý vítr. Tak přesně k nim Via Mistica nepatří. Ale postupně. S jejich tvorbou jsem se poprvé setkal na demu In hora mortis nostre z roku 1999 (tehdy ještě na kazetě, později však toto demo vyšlo i na CD v roce 2003 a v roce 2004 ještě vyšlo album Fallen angels) a pamatuji si, že už tehdy jsem si povšimnul podobnosti s Theatre of Tragedy. To ale nic nemění na faktu, že jsem si ho oblíbil a čas od času si ho pustil. Poté jsem o Via Mistica pořádnou dobu neslyšel a změnilo se to až tehdy, kdy jsem dostal jejich aktuální CD k recenzi. Takže, co všechno se za tu dobu změnilo?
No, popravdě řečeno, mnoho toho není. Ale to bych jim nevyčítal. Zjevně svoji hudbu chtějí tvořit právě tímto stylem a nepochybuji, že tak činí upřímně. Znám pár případů, kdy se kapely snaží o vývoj za každou cenu a proti své přirozenosti. Výsledek je pak notně nevěrohodný. Jak se říká, ševče, drž se svého kopyta. Stále se tedy jedná o gothic doom metal, povětšinou v pomalejším a středním tempu, kde nejvíce prostoru dostává ženský vokál. Ten je doplňován vokálem mužským a to čistým, ale i pořádně hlubokým (zde je pak možné mluvit o klasickém efektu „kráska a zvíře“). Takže kdo si hoví v prvních třech albech Theatre of Tragedy (zpěvačka Kaśka se Liv Kristine celkem podobá i vzhledově), popř. ve starší tvorbě rovněž norských Tristania, Trail of Tears, nebo The Sins of Thy Beloved, bude spokojen.
Celé album začíná poměrně nezvykle. Hned úvodní věc s názvem Into the night je věcí převzatou. Chápu-li vše dobře, jedná se o kus ze soundtracku k Twin Peaks šíleného Davide Lynche. Původním autorem hudby je Angelo Badalamenti a autorem textu by pak měl být samotný režisér. Příjemný začátek. Klávesy, které doplňuje Kaśka svým křehkým zpěvem. Když tak poslouchám zasněnou atmosféru, napadá mě, že Enya by měla radost…Následná Under my eyelids je už dílem samotných Via Mistica. A opět se začíná zasněně s basovým motivem, klávesami (je to tak napsáno správně? :o))) a ženským vokálem. Během chvíle se ale přidá kytara a zpěvule nám i trochu přitlačí na pilu. A střídání klidných a neklidných pasáží pak prostupuje celou skladbou. Celé to pak končí violoncellem. A kde předchozí věc končí, následná pokračuje. Opět cello, na které dle všeho hraje právě Kaśka. Ale Never vlastně ani není regulérní skladbou, spíše uvedením následné Edge of light. Ta je dle mého nejlepším kouskem alba. Ke slovu se zde konečně dostávají i mužské vokály a to hned v několika polohách. Musím pochválit i výsledný zvuk nahrávky. Ve studiu Hertz se pochlapili a já nemám výtek. Ve skladbě Secret se potkává kráska se zvířetem a toto jejich setkání nepůsobí nikterak kýčovitě. Když se to tak vezme, vokály se hodně podařily. Na tom má největší podíl skvělá Kaśka. Jestli něco opravdu nemusím, tak jsou to klasická písklata, která se snaží hnát svůj hlas do nepřirozených výšin a člověk nemusí být zrovna učitelem zpěvu, aby mu to vehnalo slzy do očí (a nemám na mysli slzy dojetí a štěstí :o). Kaśka má hlas zcela přirozený a umí s ním velmi dobře pracovat v mnoha odstínech. Velké plus alba. Tím spíše, když ve Fairy tale zpívá v rodné jazyce. Polština z jejího hrdla zní fuckt sexy! Ale ona celá skladba je povedená. Zvlátní atmosféra se zvláštní basovou linkou a zvony v samotném závěru. Klidně i tato „pohádka“ by se mohla hodit na některý soundtrack k dílu mistra Lynche… She´s dead v sobě obsahuje spoustu změn tempa a já si nemohu pomoci, ale připomíná mi tvorbu geniálních Madder Mortem (pro změnu opět z Norska). Hlavně vokál se tomu Agnete hodně podobá. Ale to je pouze můj názor. Příjemná pecka Parallel mind s perfektním refrénem (Should I be graceful? Should I be afraid? Should I be safe now? Or should I be mad?…), kde opět vyzní ženský vokál v plné síle. A pak už tu máme pouze Believe a vše končí závěrečnou Reflected in my last tear, kde si opět můžeme pošmáknout na jazyce polském a stejně jako v předchozím případě to chutná znamenitě.
Jak album ohodnotit… Pokud by vyšlo někdy kolem roku 1995, jednalo by se o naprostou bombu a byli by nazýváni vizionáři. Jenže album vyšlo v roce letošním. Když jsem ho poslouchal poprvé ve vlaku, celkem jsem se trápil. Ale když tak o tom přemýšlím, nebyla ani tak chyba ve Via Mistica, ale v mém žalostném stavu, protože jsem se právě vracel z Ifa party z Českých Velenic :o))) Následné poslechy v klidu, popř. při práci, můj názor notně poopravily. V žádném případě se nejedná o nic, co by jsme ještě nemohli slyšet, ale album se příjemně poslouchá, je na něm spousta dobrých nápadů, super vokály, zajímavá lyrika (pravda, nikterak vybočující ze zaběhnutých témat), kvalitní zvuk, pěkná grafická úprava (ale ten obal…) se spoustou hezkých fotek, zapálení pro věc a důvěra ve vlastní tvorbu, takže... Navíc v zádech mají zaběhlou domácí (dá se napsat, že už legendární) firmu Metal Mind records, která se o své ovečky stará věru kvalitně. Pravda, Under my eyelids mne na sedací partie neposadilo jako poslední počin kolegů z Delight, přesto všechno se jedná o nadprůměrnou nahrávku, která potěší všechny, kterým nejde příliš pod nos hudební vývoj již zmiňovaných Theater of Tragedy a Tristanie (což rozhodně není můj případ, protože poslední alba zmíněných tvůrců mám hodně rád). A to bodování… Už několikrát jsem ho přepisoval. Po jednom poslechu za 6, po dalším za 7… Proč nám byla zrušena možnost dávat půlky bodů! Ušetřilo by mě to spoustu přemýšlení a namáhání mozkových buněk :o). Po posledním poslechu opět vítězí „sedmička“ a tak ji dávám…
čas: 57:06
seznam skladeb:
- Into the nights
- Dream I: Under my eyelids
- Never
- Dream II: Edge of light
- Dream III: My eternal home
- Dream IV: Secret
- Dream V: Beside you
- Dream VI: Fairy tale
- Dream VII: She´s dead
- Fearless
- Dream VIII: Manolis
- Dream IX: Dance macabre
- Dream X: Parallel mind
- Dream XI: Believe
- Dream XII: Reflected in my last tear
