Do posledního dne před koncertem zkoušelo počasí všechny, kteří měli v plánu navštívit jeden z prvních letošních festivalů - Čechovka Open Air. Ti, kteří vytrvali, určitě nelitovali - nebylo sice nijak vlídně, ale alespoň nepršelo (poprvé za týden). S hvězdou večera - kapelou STRATOVARIUS - bylo však možné se setkat již mnohem dříve - již po druhé hodině se pořádala autogramiáda na náměstí v Havlíčkově Brodě, kde proběhlo i několik soutěží o volné vstupenky na festival.
Ten začal v 17 hodin vystoupením kapely OZZY OSBOURNE REVIVAL ze Žďáru nad Sázavou. Ozzyho osobně už pravděpodobně v Čechách nezažijeme, tak proč ne. Kupodivu je český Ozzman tomu pravému i dost podobný, což ještě navíc podtrhuje charakteristickými Ozzmanskými pohyby (v jednu chvíli už jsem jen čekal, kdy vytáhne nějakou holubici k zakousnutí :-) ). V repertoáru má revival všechny Ozzyho koncertní klasiky, jak se sluší a patří - Mr. Crowley či Shot in the Dark (ta mi bohužel až tak povedená nepřipadla), notoricky známou baladu Mama I'm Coming Home a došlo i na Sabbathovskou klasiku Paranoida a kultovní Black Sabbath. Škoda jen je, že ačkoliv byla kapela dobře sehraná, občas něco uteklo jak kytaristovi v sóle, tak Ozzymu v textu.
Druhou kapelou na pódiu byli BURMA JONES. Ten způsobil také první rozpačité reakce publika v Havlíčkově Brodě. Jak sám frontman kapely Bohouš Josef poznamenal, jejich přítomnost na festivalu byla poněkud mimo mísu. Tak se stalo, že kapela hrající něco na pomezí funky a poprocku, ocitla se mezi OZZY OSBOURNE REVIVAL a SALAMANDROU. Nutno ale uznat, že BURMA JONES ve výsledku tvořila poměrně příjemné zpestření večera a svou část publika si v Havlíčkově Brodě našla i mezi metalovým publikem, přesněji mezi jeho něžnější částí.
Po lehkém zchlazení, které obstarali BURMA JONES, se svých nástrojů chopila SALAMANDRA. Ta už sem jaksepatří "sedla" a podle toho se rozšířilo i publikum pod pódiem. Pro mne to byl první kontakt se SALAMANDROU v jejím novém složení - se zpěvákem Ivanem Borovským a baskytaristou Jaroslavem "Pištou" Sedláčkem. Musím říci, že změna na postu zpěváka SALAMANDŘE jen prospěla - Dalibor Halamiček nebyl zádným extrovním pěvcem a jeho angličtina také nebyla z nejlepších. Ivan tak nyní může dotáhnout vokální linky do oněch powermetalových výšek, které Salamandře chyběly.
Během vystoupení se SALAMANDRA zaměřila hlavně na aktuální materiál z alba Great Moravian Elegies, z níž zazněly Forefather's Realm, Hero, či klipová The Blackest Wings. Na závěr vystoupení nám SALAMANDRA dala možnost přičichnout k ještě nedokončenému materiálu z rozpracovaného alba, které by mělo zúročit změny v kapele. Po celou dobu měla SALAMANDRA poměrně dobrý zvuk, až na občasné výpadky mikrofonu (který navíc trochu šustil).
Druhým "zásekem" večera byla kapela TIBET. Jestli BURMA JONES způsobili rozpaky, pak TIBET už averzi, a to pořádnou. Nebylo výjimkou, že se po skladbě neozval ani potlesk ze slušnosti, nýbrž jen konsternované ticho. Cosi na způsob uřvaného poprocku si tu prostě svoje místo nenašlo. Nu což, alespoň byl čas načerpat energii u některého ze stánků a připravit se na hlavní hvězdu večera STRATOVARIUS.
S malým zpožděním po desáté hodině nastoupili netrpělivě očekávaní STRATOVARIUS. Uvedli se Vivaldiovským intrem, po kterém bez jakýchkoliv okolků vypálili jednu z nejklasičtějších písní - Hunting High and Low. Už během ní bylo na kapele poznat, že se nachází v neuvěřitelné pohodě. Timo Kotipelto pobíhal po pódiu z jedné strany na druhou a od samého začátku si publikum v Havlíčkově Brodě prostě získal. Následovala už postarší píseň Paradise z alba Visions a po ní další píseň z alba Infinite Phoenix.
STRATOVARIUS se prostě rozhodli si tento večer užít a bylo to na nich vidět - celá kapela podávala energický výkon doprovázený vynikajícím zvukem a dvěma obrazovkami, na které byly promítány projekce z kamer na pódiu, takže bylo možné docenit to, co jinak bylo pouze slyšet - to, že STRATOVARIUS jsou složeny z naprostých špiček ve svém oboru. Projekce nabízely blízký pohled na Tolkkiho ruce, když vyhrával sóla, na Kotipelta a jeho kreace s mikrofonem, prostě na vše, co by mohlo návštěvníka zaujmout.
Co mě ale poměrně překvapilo, byl výběr písní, se kterými STRATOVARIUS do Havlbrodu přijeli - osobně jsem čekal, že zde budou prezentovat hlavně nové album, ale nakonec se jednalo spíše o průřez hity STRATOVARIUS. Z nového alba zazněla pouze United, jinak STRATOVARIUS hráli naprosté klasiky - Speed of Light, Twilight Symphony, S*O*S, hitovou Eagleheart, A Million Lightyears Away, či již poměrně vousatou Father Time. Aby si ale na své přišli i milovníci balad, zařadil Timo Tolkki i baladu Forever, při které na akustickou kytaru doprovázel Tima Kotipelta.
Jak již ale STRATOVARIUS řekli na tiskové konferenci, odlet do Milána značně omezil jejich časové možnosti a tak se již po hodině a čtvrt s havlíčkobrodským publikem rozloučili. Naštěstí ne definitivně a našli si ještě čas pro tři přídavky. Prvním z nich byl, alespoň pro mne, šok - Will My Soul Ever Rest in Peace - titulní píseň z alba Intermission. Skvělá, chytlavá, šlapavá polobalada. Jestli mohli STRATOVARIUS něčím překvapit a potěšit, rozhodně šlo o tuto píseň. Následovala Distant Skies a poslední písní večera se stala Black Diamond. Ještě před definitivním rozloučením nás naučil Timo Kotipelto počítat do čtyř finsky a po posledním odpočtu ü ka ko me již STRATOVARIUS opustili chladné havlíčkobrodské pódium.
