OLD MAN\'S CHILD - Vermin

Se značným zpožděním, ale přeci jen se mi dostalo do pracek poslední album norských Old Man’s Child, které poprvé spatřilo temnotu světa v loňském říjnu u dvorního vydavatele kapely – Century Media (Tiamat, Samael, The Gathering, Napalm Death, atd.), a které je již třináctým zásekem bandy v její více než desetileté diskografii.

 

Za dva roky, které uběhly od vydání předposlední řadovky (In Defiance Of Existence) si Galder, i přes vytížení v sesterských Dimmu Borgir, dokázal poskládat dostatek materiálu pro svou mateřskou kapelu a na ploše více jak třiceti minut rozehrál své melodické kompozice v tradičním obalu z černého kovu. Deska má kvalitní zvuk, který se stejně jako na In Defiance… míchal ve švédském Fredmanu (nahrávali tu mj. i In Flames), což atmo-blacku v podání Old Man’s Child jen prospělo a věrní posluchači této nenápadné kapelky si na své přijdou tutově.

 

V historii smečky se současně jedná o další desku, kterou si kytarista a zpěvák Galder složil a nahrál sám s hostujícím bicmenem. Pěknou řádku bubeníků, kteří se na albech Old Man’s Child stačili vystřídat (Hoglan, Barker), tak doplnil Reno Kiilerich, koncertní bubeník Dimmu Borgir (jinak též člen řezníků Panzerchrist).

 

Vermin je na poslech komplikovaná záležitost, přesto základní poznávací znaky hudby Old Man’s Child jsou patrné okamžitě a pokud ujíždíte na melodickém technickém black metalu s nezaměnitelnou atmosférou kláves, který se příjemně poslouchá, pak jste na správné adrese. Kapela si i přes ubíhající léta stále drží svůj typický zvuk, který si vytvořila poměrně záhy na prvotině Born Of The Flickering (1995) a který dovedla k dokonalosti na asi nejlepší desce Old Man’s Child vůbec – The Pagan Prosperity (1997). Současní Old Man’s Child jsou ještě o něco techničtější, dřívější ortodoxní klepačky nahradily promakané melodie s výrazným vlivem thrashe a celá struktura je ještě složitější, přesto to není na úkor metalového drajvu a deska nezapomíná ani na pařivé pasáže!

 

Každá skladba má vlastní originální intro, po kterém následuje tělo skladby, které stojí na silných melodiích, v nichž se proplétají linky hned několika kytar současně a společně s majestátními zasněnými klávesami vytváří neobyčejně působivý celek přitvrzený rytmicky náročnými riffy s odrazy a sekačkami. Riffy obzvlášť vynikají ve středním tempu, v kterém se nese skoro celá fošna. Výjimkou je pádivá In Torment’s Orbit a thrashově nářezový War Of Fidelity. Thrash ostatně není jediným vlivem kapely a klávesy s kytarami si podle očekávání tu a tam sáhnou pro drobnou inspiraci k tvorbě Dimmu Borgir. Ze srovnání obou kapel, které se hned nabízí, bych pak body směřoval více na stranu Old Man’s Child, jejichž album sice není zdaleka tak nátěrové a černé (jako např. Death Cult Armageddon) ale na druhou stranu u Old Man’s Child oceňuju silnou melodiku, působivější atmosféru a konečně nelze neocenit ani větší „blackovost“ dílka.

 

Nejlepší vál na albu se hledá těžko, protože deska je udělaná chytře tak, aby si na ní pokud možno každý vzal „něco“. Pokud by to měla být skladba s nejlepším intrem a nejpůsobivější atmo pasáží, pak by se za takový daly považovat Black Marvels Of Death či Twilight Damnation, které společně tvoří silnou dvojku na konci a na které jen tak nezapomenete. A jestli jdete po nářezech, tak as největší fičák najdete ve zmiňované War Of Fidelity. Nechám to na vás…

 

Chyby se zde hledají jen obtížně, jde spíše jen o drobné (a doslova detailní) vady na kráse. První se týká Galderova zpěvu, který si po většinu desky drží svou charakteristickou krákavou polohu, přesto sem tam pro větší efekt ujede do zbytečných Immortalovských evil kopírek. Druhou mám k celkovému dojmu alba, u kterého postrádám dřívější severské ingredience, díky nimž by bylo album ještě o chlup lepší. Na závěrečném hodnocení téhle BM lahůdky to ovšem nic nemění.

 

Čas: 37:43

 

 

web kapely: http://www.oldmanschild.net

 

web vydavatele: http://www.centurymedia.com