EXORCIZPHOBIA – Tohle album je do značné míry otiskem jednoho nepříliš šťastného období. Možná i proto se neposlouchá úplně snadno a pro některé posluchače může být o něco těžší najít si k němu cestu.

Ahoj Skoří! Dovol mi, než se rovnýma nohama vrhneme na nové album, zastavit se na moment u významné události, jež se odehrála na vaší domácí půdě, a to zvláštní ocenění města Trutnov. Prozraď prosím, o co se jednalo a jak si daného vyznamenání považujete?

Ahoj, Lukyne, mockrát děkuju za prostor! Je to tak. Teď v květnu jsme si byli převzít Kulturní cenu města Trutnova, kterou nám udělilo vedení města. Pro nás jako pro trutnovské patrioty je to skvělá věc a moc si toho vážíme. Když se podíváš na předchozí držitele, je velká čest být mezi lidmi, kteří toho pro kulturu v našem rodném městě tolik udělali.
Navíc není vůbec typické, aby metalová kapela dostala podobné ocenění. Přijde mi poměrně cool, že se toho u nás v Trutnově nebojí a nemají problém takhle ocenit underground.

Album provází několik novinek a záležitostí, které jsou v souvislostech s EXORCIZPHOBIÍ premiérové a ke kterým se v průběhu rozhovoru postupně dostaneme. Co se už nějaký ten pátek nemění, je sestava. Souhlasíš se mnou, že je současné společenství (při vší úctě k předchozím muzikantům) takřka dokonalým? Existuje na hledání ideálních spoluhráčů jakýsi recept, nebo je to spíš záležitost štěstí?

V současné sestavě fungujeme, tuším, od roku 2019. Je ustálená a za ty roky jsme prostřednictvím nahraných alb i odehraných sezón společně rostli. Dokonalé to určitě není, ale o to přece ani nejde. Máme mezi sebou skvělou energii a jakékoliv změny si v tuto chvíli vůbec nedovedu představit. Snad nám to ještě nějaký pátek vydrží. Je to jízda.
Ohledně hledání členů těžko formulovat nějaký univerzální návod. Považuju za malý zázrak, že jsme se takhle sešli zrovna v Trutnově. Ani ve velkém městě není snadné najít partu lidí, kteří si sednou po hudební i lidské stránce a zároveň jsou ochotní věnovat kapele potřebnou energii a čas. Když se tohle všechno potká, je to podle mě spíš štěstí. Anebo osud, podle toho, jak tuhle realitu vnímáš.

Kdy započaly práce na novém albu? Mám na mysli, kdy jste začali skládat písně pro „Neurosis Unbound“? Jedná se všech případech o žhavé novinky, nebo došlo na oprášení šuplíkové fosilie, pro kterou se dříve nenašlo místo?

Dá se říct, že práce na „Neurosis Unbound“ začaly prakticky hned po vydání „Spiritual Exodus“. Nové riffy vznikají neustále, takže člověk vlastně sbírá nový materiál kontinuálně. Jak se ti pak postupně začnou hromadit hotové songy, začínáš mít i konkrétnější představu o tom, jak by mělo album fungovat jako celek.
To je zajímavý postřeh. Je pravda, že tu a tam nějakou fosilii ze šuplíku vytáhnu. Někdy se člověk dostane skladatelsky do mrtvého bodu a jednou z věcí, které pomáhají, je projet svoje pravěké složky s nápady. Řekl bych, že se to stalo prakticky na každém albu.
Na „Spiritual Exodus“ to byl třeba úvodní riff z „Initiation“, který jsem složil někdy v šestnácti. Na „Neurosis Unbound“ mě napadá například slokový riff z titulní skladby. To bude taky pěkně letitá záležitost. Některé nápady si holt musí počkat. V době, kdy je složíš, se ti třeba zrovna nehodí do krámu, ale za pár let se z nich může stát přesně to, co pro novou skladbu potřebuješ.

První velkou změnou oproti albu předchozímu je místo, kde jste jej nahráli. Tedy už ne Davos, ne Otyn, ale pražské Golden Hive Studio a Amak Golden. Co vás ke změně nahrávacího zázemí vedlo a proč právě Golden Hive Studio a Amák?

Otyn je velký borec a obrovská jistota. Je radost s ním dělat, ale cítili jsme, že je tentokrát potřeba zkusit nějaký nový impuls. Spolupráce s Amákem nás hrozně lákala. Je za ním vidět spousta skvěle odvedené práce a navíc se pohybuje i ve více alternativních vodách. Cítili jsme, že právě to by mohlo být pro tohle album ideální.
Myslím, že náš pocit byl správný. Amák přinesl pohled z trochu jiné perspektivy, což bylo přesně to, co jsme v tu chvíli hledali.

Mohl bys prosím přiblížit, o čem vypráví příběhy ukryté ve tvých textech?

Uff, to je dost těžké pojmout nějak obecně. V japonské edici alba najdeš ke každému songu krátký komentář v angličtině, tak co kdybych je při příležitosti tohohle rozhovoru volně přeložil? 

1. „True Lie“: Co když věci nejsou takové, jak se zdají? Co když historie neprobíhala tak, jak nám bylo vyprávěno? Historii píší vítězové – to je známá pravda. Ale nakolik tím byla skutečnost pokřivena? Existuje vůbec nějaká objektivní realita? Nebo je to všechno jen podivná simulace? Co se to tady sakra vlastně děje?
2. „Hell In Veins“: Ponoření do nejnižších vibrací lidské existence. Následování primitivních a temných stránek vlastní osobnosti. Otrok chtíče, posedlý ženským tělem, drogami a hédonismem. Temnota se stává něčím skutečným, doslova ji cítíš uvnitř sebe. Možná už to ani nejsi ty. Možná ses ztratil natolik, že nad tebou převzalo kontrolu něco z úplně jiné dimenze. Anebo to tam bylo odjakživa. Protože ti v žilách koluje peklo.
3. „Addicted“: Nic už nedává smysl. Čistý nihilismus. Nedokážeš se vymanit z bludného kruhu závislosti. Tvůj životní styl ti úplně překroutil mysl a přestalo záležet na čemkoliv. A je ti jasné, že tohle nemůže skončit dobře.
4. „Neurosis Unbound“: Příběh pokračuje. Předávkoval ses krystalicky čistým MDMA, prošel serotoninovým syndromem a málem zemřel. Přežil jsi, ale nic už není jako dřív. Jak máš fungovat v tomhle šíleném a krutém světě, když najednou cítíš tak hluboké porozumění tomu, co se kolem děje? Když jsi napojený na proud vědomí intenzivněji než kdykoliv předtím? Každá minuta existence je tak silná, že ji skoro nelze unést. Tělo navíc přestává fungovat správně. Nemůžeš spát, oči nesnesou ani denní světlo. A v tom všem cítíš, jak umělá síť postupně přebírá vládu nad přirozeným proudem vědomí. Jak jsme tohle mohli dopustit?
5. „Pain Monopoly“: Vztahy jsou pravděpodobně jednou z nejtěžších součástí lidské zkušenosti. Aspoň pro mě rozhodně. Zažil jsem to už mnohokrát a znovu si kladu otázku, jestli to celé vůbec může fungovat. Jenže být sám je často stejně těžké. Tak co si má člověk vlastně vybrat?
6. „Magical Formula“: Moment, kdy se začínáš odrážet ode dna. Pořád se cítíš rozbitý, ale už se nesoustředíš jen na vlastní bolest. A právě skrz ni začínáš znovu cítit život. Možná na mě přece jen ještě někde čeká něco dobrého. Tak to pojďme zjistit.
7. „Global Cooldown“: Panické ataky, úzkosti a další zdravotní problémy. Pěkně tvrdá záležitost. Ale pokud se chceš dostat zpátky nahoru, musíš se jim postavit. Je čas znovu najít vnitřní sílu, vybudovat si nástroje, které ti pomohou vrátit se zpátky na cestu.
8. „Cold“: Jak člověk prochází životem a schytává jednu ránu osudu za druhou, je stále těžší udržet si otevřené srdce. Všichni jsme nějak zranění. A s přibývajícími roky působí všechno chladněji. Jenže hluboko uvnitř pořád chceme milovat, být šťastní a cítit, že opravdu žijeme. I přes všechnu bolest a utrpení. Protože to za to stojí.
9. „Growing Back Home“: Proč se vlastně tolik nechat pohltit chaosem lidské existence? Možná jsme všichni jen součástí nekonečné duchovní podstaty, uvězněni v něčem, co se tváří jako fyzická realita. Na konci téhle cesty je skutečný domov. Místo, kam patříme a kde jsme znovu úplní. A během celé té cesty do něj zároveň dorůstáme. Chybí nám a toužíme po něm, ale zároveň k němu skrze všechnu bolest, radost, šílenství i zkušenosti doslova rosteme. Všichni jsme na cestě domů.

Jestli se nepletu, je balada „Magical Formula“ první svého druhu v historii EXORCIZPHOBIE, velice by mne zajímalo zákulisí vzniku tohoto songu a reakce spoluhráčů, neposlal tě s „ploužákem“ nikdo k šípku?

Skoří: Jednu baladu už jsme udělali. Je to „Time Does Not Heal“ z „About Us Without Us“, kde na basu hostoval Jaroslav „Goya“ Chvoj, velká legenda trutnovského undergroundu.
A vlastně by se dalo říct, že balada byla už i na našem prvním EP „Disease Inside“, konkrétně skladba „In Memory“. Ta se sice ve druhé polovině rozjede do thrashového kvapíku, ale její první část je v podstatě cajdák. Spoustu jemnějších a čistých pasáží navíc najdeš i v našich instrumentálkách, takže bych neřekl, že je „Magical Formula“ až takové překvapení.
Je ale pravda, že když jsem s nápadem na baladu přišel, kluci se na něj zpočátku netvářili úplně nadšeně. Nakonec se mi je ale podařilo přesvědčit, že tam ten song má svoje místo. A myslím, že dneska už by ho z desky nikdo nevyhazoval.

Ona se zrovna tak vymyká normálu poslední věc „Growing Back Home“ a když půjdu do důsledků, je novinka pestřejší a barevnější v celkovém měřítku. Uměl bys ukázat na faktory, které vás v tomto směřování napřímo ovlivnily, nebo jde o čistě náhodné náladové rozpoložení vašich múz?

„Growing Back Home“ slouží jako určitá hypnotická mantra, která tě ve smířlivém pocitu klidu a rezignace odnese od všech těch sraček, které řeší předchozí songy.
Myslím, že sis vlastně druhou částí otázky odpověděl sám. Skutečně to bylo hlavně o našem tehdejším rozpoložení. V osobních životech se nám děla spousta věcí, které tu tísnivou, temnou a dusivou atmosféru spoluutvářely. Tohle album je do značné míry otiskem jednoho nepříliš šťastného období.
Možná i proto se neposlouchá úplně snadno a pro některé posluchače může být o něco těžší najít si k němu cestu.

Člověk by řekl, jestli vám ta občasná přirovnání ke kanadské legendě VOIVOD nelezou na nervy a prásk, vy tomu jdete sami tak trochu jdete sami naproti a obálku si necháte vymalovat od samotného Awaye. (úsměv) Jak se přihodilo, že vám aktuální nosič zdobí kresba tohoto borce a co můžeš prozradit o spolupráci samotné?

Naše spojení s Awayem se táhne už od roku 2012, kdy jsme v Praze předskakovali VOIVOD. Později jsem navíc nějakou dobu hrál v kapele Erica Forresta, k čemuž letos opět po letech dojde při turné s E-FORCE. Takže kontakty na lidi z okruhu VOIVOD se nám dějí už dlouho.
Jsem velkým fanouškem Awayovy výtvarné práce, takže představa, že by jednou dělal obal právě pro naši desku, pro mě byla něco jako splněný sen. Poprvé jsme to nakousli po koncertě VOIVOD v Modré Vopici v roce 2025 a o rok později jsme si plácli definitivně, když jsme se znovu potkali na společném hraní v Crossu.
Když přišla řeč na samotný obal, poslal jsem mu podrobný rozbor textů i celkového konceptu alba. Zároveň jsem mu naznačil, ke kterému období jeho tvorby mám vizuálně nejblíž. Tím ale moje režie víceméně končila. Na rozdíl od předchozích desek jsem mu tentokrát chtěl dát mnohem větší volnost a nechat jeho vlastní kreativitu pracovat naplno.
Nejprve dorazila skica, kterou jsme pak společně dopracovávali a ladili různé drobnosti, od jednotlivých postaviček až po létající talíře. Během celé práce jsme byli v poměrně intenzivním e-mailovém kontaktu. O to víc si cením, kolik času tomu věnoval, protože zrovna tehdy měl hlavu plnou aktivit kolem VOIVOD. Pracoval totiž na několika náročných projektech, ať už jde o koncertní materiál se symfonickým orchestrem, nebo připravovanou videohru.

Je jasně patrné, že křtíte často a rádi, však novinku tento šťastný okamžik potkal hnedle třikrát. Proč tedy k uvítání „Neurosis Unbound“ hnedle tři akce a jak se vydařily?

Je to tak. Rozhodli jsme se pokřtít „Neurosis Unbound“ v rámci tří koncertů, a to v Brně, v Praze a u nás v Trutnově. Byl to velice vydařený troják a všechny tři akce dopadly skvěle.
Mám radost, že si na křty lidé našli cestu i přesto, že ten víkend probíhalo obrovské množství dalších akcí. Zejména křest na domácí půdě v Trutnově stál opravdu za to a Národní dům praskal ve švech.
Myslím, že nové album bylo řádně přivítáno i zapito.

Pojďme se lehce vrátit v čase a zavzpomínat na předávání cen Anděl. Řekni mi, jak se thrashmetalový hudebník cítí na této nablýskané události?

Já ti nevím, asi tak jako by se cítila třeba Ewa Farna na Obscene Extreme festivalu? Nejdřív by jí z toho bylo asi trochu šoufl, ale nakonec by jí to přišlo vlastně docela fajn a třeba by si skočila i z pódia, kdyby už měla dostatečně upito...

Plány EXORCIZPHOBIE pro zbylé měsíce roku 2026?

Skoří: Ve zbytku roku nás čeká ještě spousta koncertů na podporu „Neurosis Unbound“. Máme radost třeba z koncertu v Budějovicích s D.R.I., Hellhammer Festivalu v Srbsku nebo ze společného turné EXORCIZPHOBIA a E-FORCE. S Tomem navíc budeme součástí E-FORCE, takže si během turné zahrajeme hned ve dvou kapelách. Bude to náročný, ale o to větší zábava. 

Jsi dlouhodobým plánovačem a metařem (ve smyslu dosahování cílů), nebo to spíš necháváš plynout a jak to přijde, tak to přijde? Poletovala Skořího fantazie někdy nad vyprodaným hřištěm v Pilníkově, Obscénem, Brutalem, Madison Square Garden, cenou Anděl a dalšími, nebo ti to bylo spíš jedno?

Jsem spíš krátkodobý plánovač. Když se podíváš na cestu naší kapely, je to vlastně takový pozvolný a přirozený vzestup, takže to s tím asi bude souviset. Vždycky jsme se snažili dělat věci co nejlíp, jak jsme v danou chvíli uměli, a ono se to nějak postupně nabalovalo.
Samozřejmě že člověka občas napadnou různé sny a představy. Když jsme začínali, tak jsme si určitě říkali, jaké by bylo zahrát si na velkých festivalech, nebo před větším publikem. Realita byla ale tehdy taková, že jsme byli rádi, že máme kde zkoušet, čím dojet na koncert a jestli nám na něj vůbec někdo přijde.
O to zajímavější je pak zažít některé věci doopravdy. Člověk se za nimi vlastně nikdy úplně cíleně nehnal, ale najednou zjistí, že se dějí. A to je možná nakonec ještě hezčí.

Velký dík za príma rozhovor a ať se daří!

RECENZE

https://exorcizphobia.com/
Facebook
Instagram
Spotify
YouTube