Na druhé společné dílo rockové opery autorů Miloše Bešty (ASMODEUS) a Jana Petrička jsem se nesmírně těšil. Jejich předchozí dílo „Kladivo na pýchu“ mě nadchlo několika směry. Jednak bylo metalové, pak se mi líbil řekněme domácí šumavský a středověký námět (pověst o Janu Běšínovi, Běšiny u Klatov), dále zpracováním a pojetím a v neposlední řadě i vizuálním zpracováním v podobě živého vystoupení, které jsem měl možnost zhlédnout na hradě Rýzmberk u Kdyně. Dodnes se k nahrávce vracím, protože mě prostě baví. A nesmírně se mi líbí. Znovu si musím postesknout, že se této opeře nedostalo později větší pozornosti ať už provedením na některém z divadelních prken v Praze a nebo například televiznímu odvysílání záznamu, což by opeře rozhodně přidalo na významu. A dodnes si té pozornosti zaslouží!
Osvědčené duo Bešta & Petričko přichází po sedmi letech s novou rockovou operou z prostředí pařížského šantánu zkraje dvacátého století pod názvem „Fantom z La Gallete“. Než se ponořím do recenze představení, dovolil bych si na začátek malé zamyšlení. V případě „Kladiva na pýchu“ mi přišlo oslovení rocková opera na místě, u „Fantoma“ už nikoliv. Proč? Protože se na několika místech „opery“ nejen zpívá, ale také mluví. A to je definicí operety. Čili správnější by bylo dílo nazvat rockovou operetou. Dále se zastavím u slova rocková. Ano, na mnoha místech je rock na místě, určitě nalezneme spoustu míst s živou tvrdší kytarou či bicími, nicméně v tomto díle převažuje styl popový, filmový nebo scénická hudba… Dokonce bych se nebál celé představení nazvat jednoduše muzikálem. Když srovnáte „Kladivo na pýchu“ a „Fantoma z La Gallete“, pak je novější počin jiný, taktéž výtečný a rozhodně nemetalový.
Nechci prozrazovat kompletní děj, nicméně se mi líbí osvědčený model, který fungoval už za první republiky: „Jak chudá holka ke štěstí přišla“. (A nebo nepřišla? :-)) Děj je v podstatě banální, nicméně dát na plochu tří hodin román asi není účelem. Stejně tak i jiné muzikály jsou řekněme tématicky podobné. Jedinou věc, kterou jsem já osobně nepochopil, kdo je tím „fantomem“. Fantoma si představuju jako osobu, která něco provádí (ať už zlého či dobrého) ve společnosti a jeho identita zůstává pro většinu lidí skryta. Zde nic takového není. Ale pokud se mýlím, omlouvám se. Fantom asi není na místě. Ale to byla asi jedna z mála výtek, které dnes uvedu.
Strašně se mi líbí, když v téměř amatérských podmínkách vznikne takové dílo. Celé představení určitě muselo mít vysoký rozpočet a muselo být současně utažitelné z „domácího“ rozpočtu. Klobouk dolů před Milošem a jeho týmem, že něco takového dali dohromady během půl roku. Samozřejmě poté, co bylo vše složeno a otextováno a v neposlední řadě nahráno. Líbila se mi nesmírně scéna, která byla vlastně jednotná po celé představení a jen s malými obměnami navozovala vždy perfektně místo děje. Schody a patro, promítání doprovodných scén, světla i choreografie Pavly Svejkovské, vše mělo svého ducha. Je neuvěřitelné, že se dá takto předvést něco bez skutečných profesionálů (až na výjimky, vím…). Klobouk dolů také před Jindrou Gregorou (režisér představení a bývalý kytarista ASMODEUS), který dal rockové opeře opět vizuální podobu.
K samotné hudbě. Mně osobně se „muzikál“ líbil celý a určitě budu nadále jeho fanouškem. Trochu mi vadil „počítačový“ zvuk popových částí, ale naprosto chápu, že pokud by měla hudba vzniknout skutečně živě, produkce by se nikdy nedoplatila, čili zde to musím oželet a chápat, že to perfektní ani být nemohlo. Během představení došlo v některých momentech k tomu, že hudba přehlušovala zpěv samotný a někdy účinkujícím nebylo rozumět. Ono je to také dáno tím, že jsem operu viděl a slyšel poprvé v divadle a posluchač, který má operu již naposlouchanou dopředu, už pak vše vnímá jinak. Ale to by se dalo v dalších představeních více poladit.
Musím však vyzvihnout především bravurní výkon zpěvu hlavního protagonisty Jana Bytela, představitele Juliana-Baptiste Lefebvra, který mne naprosto uhranul. Mladík vystřihl zpěv na živo tak, že by se za něj nemusel stydět ani v Národním divadle. Toho jsem si opravdu s nesmírnou chutí rád celé představení užíval. Myslím, že se tady ukázal nový talent! Stejně tak musím vyzdvihnout další dva zpěváky, kteří se mi líbili projevem, nasazením i barvou hlasu. Jednak to byla představitelka Christine – Barbora Kováříková – a samozřejmě Martin Nejdl, který hrál a zpíval postavu záporáka Jacquese Lefebvra. Líbila se mi taneční skupina dam a postava barmana / portýra v podání Václava Ašky (kytarista PROMISES).
Moc bych přál celému týmu a hlavně autorům větší pozornost médií, protože si ji „Fantom z La Galette“ prostě a jednoduše zaslouží. Rocková opera nebo muzikál, to je jedno, je prostě opět povedená. A vy, kdož jste neměli možnost toto nové dílo vidět, budete mít spoustu příležitostí v létě, kdy celý ansámbl zavítá s představením na nespočet českých hradů. Udělejte si čas!
Fotky: Wphoto
https://www.kladivonapychu.cz
https://www.facebook.com/kladivonapychu/
