Tvůrčí skupina NoHa uvádí JUNÁK 666 fest! „Tam, kde se potkává železniční trať z Plzně do Budějc (a dál) s tratí na Šumavu, brázdil kdysi tmou vlak magického jména JUNÁK 666. Strakonice byly vždycky křižovatkou, kde se potkával jih se západem, a navrch jsme předměstím Šumavy, a tak se tu odjakživa potkávali lidé i míchaly vlivy hudební... Přinášíme vám směs muziky kapel plzeňských, budějovických, (po)šumavských s nádechem dalekého východu, a srdečně zveme na tohle setkání napůl cesty.“ Citace z profilu neformální skupiny Jsme Strakonice pouze podtrhuje naše (jihočeská dvoučlenná „farma“ na Fobii) tvrzení, že žijeme v epicentru hudební stezky (Plzeň-Sušice-Horažďovice-ST-Písek-Blatná-Vodňany), která blahodárně ovlivňuje naše jinak celkem stereotypní životy.
Line-up festu čítal celkem 12 skupin, tandemů & solitérů. Plus jakási předkapela. Píšu jakási, protože v době, kdy plácám pětibábou na stolek u vstupu, to už měla za sebou. Aby se porce muziky vtěsnala do striktních osmi hodin (14-22 hod.), hrálo se na hlavní stejdži a v době, kdy se formátovala další kapela (což netrvalo déle jak 15 minut!), hrál ve dveřmi odděleném předsálí (vestibulu) zatím někdo z trojice „akustiků“, folkoví ŽER TY STRANOU, zasmušilý Filip Nový a sympatický buřič Adolpho Tramp. Účinkující byli rozděleni dle regionu působení do kategorií: jih, západ a Šumava a Pošumaví, což nemělo na nic ani na nikoho lautr žádný vliv.
Plzeňští LUSKY se ve strakonickém revíru mihli již několikrát, pro mě bylo sobotní setkání se dvěma vagabundy premiérové. Dvouhlavý projekt funguje na jednoduché, ale razantní hře bicích a elektrické kytaře. Přičemž bubeník zpívá, řve, vejská songy s rock´n´rollovým základem říznuté živočišným hardcore/punkem. Energií a nezprzněným garážovým zvukem a koneckonců i vizáží dávají pánové najevo, že hudba má především bavit.
Z domácích MRAZÁK, s cejchem alternativní se stoner aroma, si stejně jako při mé poslední návštěvě jejich vystoupení odnáším dobrý pocit ze hry baskytaristy, který rotoval zajímavé basové figury především byl citlivě nazvučený a přesné rytmiky bicích. Kytara, leč se snažila, mi nějako do uší nelezla, stejně jako sporadický zpěv. Náznak mrazení se dostavil pouze ze, zatím ne moc temperovaného, prostředí.
Název NULY nenaznačuje přílišné sebevědomí, ale ve skutečnosti nejde o prostoduchou zábavovku, kterou lze odbýt mávnutím ruky. NULY propojují vtipné lidové hezky česky artikulované texty s hardrockovými riffy. Kytarové vyhrávky sem tam připomenou moravské CIMENT, rozverné refrény kultovní MŇÁGU, zpěv fyzického básníka Petra Vášu. Roztodivný pele-mele s promyšlenou stavbou skladeb. Pro mě NULY do soboty tabula rasa.
Po dobu přípravy dalších kapel ze svojí elektriky vyluzoval ve vestibulu pochmurné repetitivní zvuky Filip Nový.
V pomyslném dresu Šumava a Pošumaví si svou čtvrthodinku slávy užili COMMODORE 64. Ti se s tím nesrali, jednoduchý nekompromisní HC/punk do roztrhání těla. Pěvec Štěpán, mj. obsluhující bicí soupravu v KAOSQUAD, byl stručný, energický a taky nebyl línej přitáhnout ze záhrobí fakt jetej koberec politej dle jeho slov asi 150 pivama a před chvílí típnutýma třema cigárama a vrhnout ho do davu. Sehranost KOMODORŮ a suverenita Štěpánova projevu napovídá, že spolu už nějakou dobu fungují a dobře o sobě vědí. Rychle po sobě jdoucí short tracky (neplést s rychlobruslením na krátké dráze), ve kterých se stále něco děje, se střídaly tempa naprosto precizně a nenásilně. Do mikrofonu si zařval taky dle vzrůstu starší ze synků basáka Lukáše.
Doma na jedné z hudebních platforem poslouchané sedm let staré album „Šum“ od WALDEN na mě působilo jako demo nějaké středoškolské kapely. Obyčejné texty s ne tak úplně obyčejnou hudbou. Kapela z Pošumaví, jak ji uvedl zpěvák a kytarista v jedné osobě, stavěla na silných akordech, podobně silný, respektive ne úplně přesvědčivý a charismatický ale nebyl hlas. Na virblu nějaký zvuk, který nejsem úplně schopen popsat, dodával kapele exklusivitu a pěkně odděloval rytmické údery. Dostala mě rozsáhlá skladba „Čaroděj“, ve které se kytarová zvonivá linka houpala na basových frekvencích a podkreslená decentní smyčkou vybízela mnohé k tělesnému uvolnění.
Druhou (po COMMODORE 64) tlakovou nádobou byli plzeňští HYACINTH, ve kterých se potkávají členové LILIXELBE a DECULTIVATE. Jejich vystoupení bylo krátké a intenzivní, přesto v něm bylo všechno, co bys od takovéto kapely slyšet měl. Dokonalé tempo a rytmus tvořily hopsavý hardcore se směsicí úderných akordů a afektovaným zpěvem bez pachuti hospodského punku. Z důvodu malého podia a jistých prostorových nároků zpěvák prochodil celý set pod podiem jako odmítnuté mládě tygra ussurijského.
V době zvukovky dalších REK v předsálí se svou akustickou kytarou burcuje Adolpho Tramp.
Příprava další bicí soupravy jen tak na zemi ve mně vyvolala dojem, že následující REK používají ke svému hudebnímu vyjádření dvoje bicí. Ale stejně jako otevírající LUSKY, i REK jsou pouze ve dvou. Baskytarista Sokol (NULY) a bubeník Cíkal (DEPAKINE CHRONO) generují noise oproštěné od jakéhokoliv verbálního projevu, šumu, distorze, elektronických hluků a zvukové agrese. Přebuzená basa a ostře nabroušený bicí musely zalejzat i pod hluchátka okolo povalujících se mrňousů.
MADE BY THE FIRE zahráli bravurní instrumentální set, ve kterém se dostalo na najazzlé kudrlinky, indie rockový relax, přelet přes HC hnízdo, psychedelické riffy i progresivní rock procházející si hudební schízou. Kapela letos slaví 30 let, ale poněvadž nejsem v žádném případě cílová skupina, jednalo se o první vzájemný kontakt.
Poslední JADRAN jsem už po nějakých sedmi hodinách zevlování po Ostrově vypustil.
Každopádně co se týká návštěvy, bylo nás tak počítám 40, v průběhu dne možná 50. Což je návštěva, která vytváří mezi lidma docela znatelný mezery. Ty se snažili zaplnit všudypřítomní caparti s obrovskými chrániči sluchu. Vyzdvihnout se sluší dramaturgii, časovou dochvilnost, koneckonců i ty děti, které dodávaly akci domácí pohodu. Než zapomenu, o zvuk se starali Vlasta Marek a Štěpán Klučka (NIXON LADS).
