Nový tuzemský kazetový label Rotting Raccoon Records se slušně rozjel a od roku 2024 má na kontě sedm vydání. Vesměs jde o old school death metal, jak napovídá facebookový profil pojmenovaný nikoliv podle názvu firmy, ale newwaveofosdm. Ale nejen kovem smrti se Mývalovo vydavatelství zabývá, nějaké lehké úkroky jsou možné. A co je ještě zajímavější, RRR cílí za hranice a vydává kapely z celého světa, přičemž u několika releasů se dá mluvit o lehké exotice.
Platí to i o první kazetě, kterou jsem podrobil poslechu – je na ní debut kanadského projektu AKLLASQA, za kterým stojí José–Gabriel Bazan Gauthier, zároveň působící v INSADE a PULP NECROSIS, což jsou kapely klasického ražení. Kanada pravda není žádná velká exotika, ale další informace spojené s nahrávkou posluchače zavedou jinam. Snad správně chápu informaci, že Josému koluje v žilách krev dávných Inků, jejichž říše zanikla ve třetině 16. století, kdy ji dobyli španělští conquistadoři.
„Akllasqa Huknin“ je prvotina projektu AKLLASQA a zároveň koncepční album postavené na principu alternativní historie – José pracuje s tím, co by se stalo, kdyby Inkové španělské dobyvatele porazili. Aspoň to uvádí v obalu i na Bandcampu: Co kdyby Inkové zničili španělské conquistadory? Tohle je ten příběh… Death metal z hlubin And. Zvuk vítězství, které se nikdy nekonalo – až doteď. Z prachu historie, kde končí slova conquistadorů a začínají vítězné chorály Inků, přichází AKLLASQA – projekt, který proměňuje smrt v triumf.
Na obalu je rovněž zmíněn jazyk textů – kečuánština, jihoamerický indiánský domorodý jazyk, kterým se dodnes mluví hlavně v Peru a v Bolívii, ale i v dalších zemích. Když relativně krátkou nahrávku poslouchám, nepoznám, jakým jazykem protagonista řve. Texty v obalu ani nikde jinde nejsou, José většinou používá growl, grindový ryk nebo něco mezi. Muzika taky těká mezi death a doom metalem a grindem, a to jak deathgrindem, tak grindem tupějším. Žádné velké vymýšlení se nekoná, skladby jsou krátké, v průměru trvají dvě minuty.
Na začátku titulní písně je zařazeno krátké intro, které navozuje jakousi nábožnou atmosféru, ale záhy se rozjíždí death metal klasického ražení, který se překlápí do grindu – rytmika je zpočátku jednoduchá tupa tupačka, později se to přehoupne spíše k brutal slam deathu, pak rychle nabere na tempu, takže si okamžitě říkám, proč ve dvou minutách tolik zvratů, které na sebe moc nenavazují. Přitom hlavně první deathová pasáž slibuje možný solidní nářez ne nepodným praotcům zakladatelům kovu smrti. „Qallunkuta Kuchuy“ už tolik přeskoků neobsahuje, ale že by se držela v jedné koleji, to taky ne; zpočátku plíživý zatuchlý death/doom se překlápí do živelného death metalu, nechybí kvílivé sólo a José dokazuje, že si s nástroji rozumí. Myslím, že se mu celkem povedl i zvuk, minimálně v tom, že kytara, baskytara i bicí jsou dobře identifikovatelné a mezi sebou se netlučou. Horší je s kompozičními schopnostmi, protože nastolený trend, tj. stihnout v jedné skladbě více poloh, se opakuje a opakuje, což při zmíněné délce skladeb znamená, že muzika je neuspořádaná jako vrabčí hnízdo. Jednotlivosti mě vlastně baví, je to takové autentické, syrové, houpavé deathové party a valivé úseky jsou OSDM klasika, viz např. začátek „Wañuy Ninawan“, ve které nevadí zjednodušení švédského ENTOBMED typu, ale dvě stopky song zbytečně zastavují. V podobném duchu se pokračuje, jeden zvrat střídá druhý, vše, co se na albu nachází, už člověk nejednou slyšel, až na to, co se hraje v „Ñakariy“; tady asi José znovu zkouší navodit atmosféru dávných časů pomocí synťáků, zní to lo-fi, ale to na podobně pojatém počinu nepřekáží. Ať už je to nostalgie v podobě old school metalu, nebo nedokonalého zvuku kláves, jsou to dvě strany jedné mince. Kanaďan má prostě rád staré časy, kterým vzdává hold a dělá tím radost hlavně sobě, sekundárně pak hledačům podobně laděných záležitostí. Ale není to jen samá divočina, v „Paykunata Chakatachiy“ se objevuje košaté sólo, které nahrál hostující P-E z INSADE, což asi bude Pierre E. Brassard. A závěrečná „Nina Rawrayta Wañuchiy“ je zase klávesová, nebo spíše varhanní věc.
Kazetová renesance přeje barvám, vydavatelé mají možnost bohatého výběru kazet i krabiček. Tady je krabička klasická čirá, kazeta oranžová s černým potiskem; na kazetě jsou kromě názvu kapely a nahrávky i hlavy Indiánů. I José vypadá na fotce, která je uvnitř obalu, trochu jako Indián, dále je na obalu seznam skladeb, nechybí incké symboly a ono krátké uvedení do příběhu. Na titulní straně je do země se propadající kříž, snad symbol vítězství na křesťanstvím, které v Jižní Americe šířili kolonizátoři.
„Akllasqa Huknin“ je na jednu stranu sympatická nahrávka solitéra, který si vše dělá sám, podle svého, aniž by popíral inspiraci u řady OSDM a grind spolků, na druhou je to sotva průměr, pokud bych měl srovnávat s tím, co se v daném ranku děje nejen ve světě, ale v poslední době i u nás.
Seznam skladeb:
- Akllasqa Huknin
- Qallunkuta Kuchuy
- Wañuy Ninawan
- Puka K'anchaypi
- Ñakariy
- Paykunata Chakatachiy
- Llullakuna
- Q'otuy
- Kamaqta Wañuchinapaq
- Nina Rawrayta Wañuchiy
Čas: cca 19 min.
Sestava:
- José–Gabriel Bazan Gauthier – music, instruments, vocals, mixing and mastering
