Ahoj. Před nedávnem vyšlo vaše nové album nazvané „Rmut“. Slovo rmut, alespoň v češtině, označuje rozemleté bobule vinné révy, ale připomíná i zármutek, žal nebo něco na ten způsob. Jak to se rmutem myslíte vy?
Berieme to skôr z tej stránky smútku, ťažoby, bezvýchodiskovej situácie… Svet vchádza do temných odleskov, my sme len zrkadlo.
Existujete zhruba dvanáct let, během kterých jste stihli vydat spoustu materiálu. Čím to je, že vám to tak odsýpá? Máte sedm EP, pět řadových alb, vše na různých nosičích… Je to posedlost tvorbou? Nedokážete si dát pauzu? Nebo jde o tvrdou disciplínu – jedete podle nějakého plánu, abyste pořád zásobovali fanoušky novými songy?
Sme proste s druhým gitaristom Viktorom plodní… Jednoducho to z nás tak padalo. Dokončili sme album a zrazu sme hneď začali robiť nové piesne. Nejako sme nad tým nerozumovali, tvorili sme a vydávali. Ale pauza medzi „Krveľ“ a „Rmutom“ už bola tri roky, už sa to začalo predlžovať. No rovno verejne priznávam, že vydanie albumu „Rmut“ nás stálo veľa síl, nakázali sme sa teraz zastaviť. Vedome sa zastaviť, priam som sebe i Viťovi zakázal nosiť do skúšobne nejaké nové rify. Vydať album je zodpovednosť a každý album chce na dozvuk svoj čas. My sme každé dva roky sypali do ľudí nový album. Tak sa stalo. Sme živelní, prirodzení, nijako sme nad tým nešpekulovali, ale teraz sme ustatí. Preto „Rmutu“ venujeme dlhý čas, aby si posedel na tróne „novinky“.
Ono má asi nemalý vliv i to, že vám deset let drží sestava – co vás drží pohromadě – přátelství, podobný hudební vkus, chuť hrát?
Chuť skladať a hrať. Najkrajší je proces skladania, minimálne u mňa sa tomu nič nevyrovná. Nahrávať, to už je remeslo, koncertovať – to už je makačka spojená s naložením aparátu, presunom atď. Ale skladanie je tvorivý proces, to je niečo medzi nebom a zemou, rodí sa čosi nové a ty napriek tomu, že si vymyslel rif, ešte nevieš, ako to celé s príchodom iných partov dopadne. Ladíš, skúšaš, meníš pasáže, hľadáš pre dušu tie najsilnejšie momenty.
Na koncerty neváháte jezdit i do Čech, takže aktivní jste i v tomto směru. Napadají mě dvě „koncertní“ otázky. (úsměv) První – pořád vás naplňuje necelá hodina na pódiu natolik, že jste ochotní kvůli ní přijet např. do Volyně (opakovaně, třikrát za poslední roky), což je cca 500 km a šest hodin v autě?
Nebudem zavádzať, v našom veku je každý koncert utrpenie a to hlavne kvôli tomu, že sme stará škola a stále hráme na aparáty, takže si berieme vlastné boxy, hlavy a väčšinou aj celé bicie, proste celú nástrojovku. Sú to ťažké věci a každú musíme preniesť 4x – do auta, z auta na pódium, z pódia do auta, z auta do skúšobne. Plus dlhé kilometre neraz v aute, ktoré v zime dobre nekúri, no „radost“. Napriek tomu sme zatiaľ žiaden koncert neodmietli a hráme. Lebo k čomu je tvorba, keď s ňou nepotešíme fanúšikov a aj nás?
A druhá – právě ve Volyni jsme se potkali a já si před koncertem říkal, jak to uděláte s nástroji, které na novém albu obstarali hostující muzikanti. Napadlo mě, že je asi budete pouštět ze záznamu, ale vy jste odehráli řekl bych ostřejší, tvrdší set, skladby v hrubých verzích, znělo to nadupaně, se vším všudy profi vystoupení. Takže – máte to takhle nastavené, že oddělujete koncertní a studiové provedení písní, resp. ty s velkým podílem hostů na živo nehrajete?
Keď už je pieseň, kde je toho veľa, ako napríklad v pesničke „Zapozeral sa do mňa mráz“, v ktorej je veľa violy, harfy a rozprávania – nikdy ju do koncertního setu nezaradíme. Iba ak by sme ju zahrali so samplami. Ak chýbajú len základné podmazové klávesy, hráme ju naživo bez nich, z toho si hlavi nerobíme. Nakoniec vďaka tomu vyznie náš set surovejšie, a tak to má naživo aj byť. Hráme predsa metal.
Zvuk se netýká jen koncertů, ale i nahrávky. „Rmut“ jste nahrávali v Jablunkově, což je sice nejvýchodnější město, ale Česka. Ono to ale dává smyl, když se podíváme na mapu… Nicméně když odhlédneme od vzdálenosti – proč jste si vybrali právě studio Soundshock? A jak jste to řešili s hosty? To muselo být logisticky celkem nesnadné…
Odchádzali sme od Rolanda Grapowa s pocitom, že to nie je ono. On chcel iné ako my. Ktosi nám to štúdio v Jablunkove odporučil a my sme šli na skusy. Hneď na poprvé sme si s Prckom sadli. Inak, je to klávesák z ADOR DORATH, metalista telom i dušou. Je to k nemu bližšie ako do Shaarku a čo sa týka hostí, tak to už teraz nie je problém, lebo sa dajú nahrať externe, takže Juraja Hnilicu a Katku Vydrovú sme nahrávali u Juraja v jeho štúdiu. Filharmonistov z Viedne sme natočili v Shaarku, tam to bolo bližšie. Jedine náš dvorný externý klávesák Redface (ex-DESMOD) vždy za nami do Jablunkova príde. Jemu muziku ani dopredu nepošleme, on tie svoje party vždy nahrá tam na prvýkrát, je to vyštudovaný exceletný muzikant.
Hudba na „Rmutu“ má základ v black metalu, ale je plná různých odboček, objevují se folkové nebo pohanské prvky, možná i symfonické, nástroje jako housle, viola, harfa, klávesy, cimbál, čisté mužské a ženské zpěvy. Skládáte hudbu rovnou pro tyto nástroje a hlasy, nebo je začleňujete do písní, až když mají hotovou kostru?
Tieto veci vkládáme do hudby až keď je hotový celý metalový základ. Skúsime daný nástroj, uhneme s ním do inej polohy, nech nahrávka získa novú farbu a ak sa to hodí, primixujeme to tam. Nikdy nevieme, kde čo bude, to sa dotvára postupne. A nemáme problém niečo pri mixovaní aj zamutovať. Už dávno sme vyrástli z toho, že čo sa nahrá, to musí skončiť aj na doske. Menej je dakedy viac.
Kde „lovíte“ hostující muzikanty a zpěváky – na Bandcampu máte uvedeno, že se na nahrávce podíleli i Vídeňští filharmonici. Jde o ryze komerční bázi, tj., že si muzikanty „koupíte“, nebo jde o vaše kamarády, známé, kteří rádi pomůžou?
Tých filharmonistov vybavil Ferko Lintner, človek, ktorý stojí za projektom THE LUNATIC ORCHESTRA, do ktorého pospájal muzikantov z VOIVOD, PESTILENCE a iných svetových metalových kapiel. Vybaviť dvoch šikovných filharmonistov, pôvodom Slovákov, bol pre neho najmenší problém.
Mužeš představit zpívající hosty Katarínu a Juraje? Z jakých hudebních kruhů pocházejí a proč padla volba právě na ně?
Katarína Vydrová je priateľka basáka Richardusa. Spieva v martinskom poloprofesionálnom súbore CANTICA COLLEGIU. No a Juraj Hnilica predtým spieval v hardcorovo-melopunkovej kapela BAČOVA FUJARA, ale keď skončil v TV súťaži Česko-Slovensko hľadá talent (či ako sa tá súťaž volá :-)) na druhom mieste, ľudia ho poznajú skôr odtiaľ. Vydáva vlastné albumy, robí vlastné klubové turné ako sólový pop rockový spevák.
„Texty jsou plné smutných věcí, utrpení, poroby, ale taky se najdou výjimky, např. „Otčina“ je poctou zemi a přírodě a nechybí ani mytologické postavy nebo příběhy.“ To je citace z nedávné recenze. Vnímám texty tak, že část je věnována lidskému utrpení a část je příběhová, respektive přírodní. Texty z první kategorie mají být spíše historickými mementy, nebo paralelami k dnešní době?
Tie príbehy si vymýšľam, dôležitá je nálada starej doby – ťažký život, drina, veľa detí, jedlo bolo v závislosti od počasia – ale napriek tomu pokora a úcta k zemi, miestu, rodu… A áno, úmyselne texty píšem tak, aby si člověk uvedomil súvislosti s dnešnou dobou, že máme x-krát viac ako naši predkovia, no napriek tomu sme čoraz viac nespokojnejší, arogantnejší, hráme sa na bohov voči zemi, prírode, iným ľuďom, dokonca aj voči pokrvným príbuzným. To nemôže skončiť inak, než výchovnými ranami a Boh či osud s tým nič nebude mať.
Texty o lásce k vlasti nebo vyzdvihování jejích předností jsou někdy vnímány kontroverzně. Ono je mnohdy těžké rozeznat, jestli jde o patriotismus, nebo nacionalismus. Stává se vám, že vás někde zmiňují v negativních souvislostech? Mně přijde skladba „Otčina“ jako hezky vyjádřené vlastenectví, ale na někoho může působit jinak…
Už mi lezú tieto kydy, kedy niektorí ľudia iba hľadajú zámienku niekoho skritizovať, zlynčovať, zaškatuľkovať či inak ponížiť, krkom. Milujem Slovensko, mám rád tento kraj, som rád, že som sa sem narodil. Veľa vecí tu nefunguje, ale mám dojem, že teraz sa i tak celý svet obracia na ruby, takže zbytočne mi niekto bude ospevovať inú krajinu. Ak sa mu nepáči, nech sa zdvihne a ide. Precestoval som s batohom hojný kus sveta a vždy som plne chápal hrdosť domácích, ich chválu na svoju zem. Vlajky vlasti vyvesené na svojom dome sú bežnou záležitosťou v celom svete, no keby som to spravil ja, už by ma ktosi nazval nacionalistom. Drísty. Som v prvom rade Slovák. Počas cestovania svetom mi zatiaľ nik nepodal ruku so slovami: „Teší ma, ja som Európan.“ Rovnako tak ja nepotrebujem v Indii či v Paname hľadať McDonald, Starback či IKEu. Keď som v nejakej krajine, zaujímam sa o ich kultúru, o daný jazyk, tance, obliekanie, štýl života, architekturu… Svet je rôznorodý, nerobme ho unifikovaný, nepotláčajme národné tradície a zvyky. Bez kultury, histórie a jazyka vymrie každý jeden národ. Iná vec je, keď ktosi povie: „My sme viac a vy sme menej.“ To už je iná káva.
Obal si zaslouží pochvalu za výpravnost, ke každé skladbě jsou v něm ilustrační obrázky, booklet je vytištěný na kvalitním papíru, grafika vypadá skvěle, ale některé obrázky jako by neladily s těmi ostatními. Vedle těch, které vypadají jako historické, jsou zařazeny ty, které vypadají jako produkt umělé inteligence. Jak důležité pro vás je, aby obal pěkně vypadal? A ony AI obrázky – pokud to AI je – berete jako běžnou věc, kterou přináší doba?
My sme na toto flákači. Grafiku sme naháňali tri dni pred odovzdaním nosičov na lisovanie. Pre mňa, ktorý to celé zalamoval, to bola trauma a radšej to neotvárajte, lebo sa budem v noci pomočovať. Bez debaty, grafika je mocná súčasť diela, vieme to všetci a ja ďakujem, že to dopadlo hlavne vďaka Petrovi Betkovi z Gothoom Productions takto perfektne. To on mi dodával ilustrácie na požiadanie – vyslovil som námet a chodili mi obrázky. Ako keď hodíš mincu do automatu.
AI jste využili i při tvorbě klipu. Je to v dnešní době relativně dostupné a dají se tím udělat obrazy, které by šly natočit buď těžko, nebo velmi nákladně. Ale máte i klipy hrané, ten k písni „Zapozeral sa do mňa mráz“ je tedy dost psycho. Považuješ klipy za dobrý propagační prostředek, proto je točíte, nebo vás to prostě baví, dát skladbám další rozměr?
Vieš, teraz je doba, že kapely nemajú peniaze na štúdiu, nieto na tvorbu videoklipov, takže dilemu či pritakať na videá vytvorené AI alebo nie, sme dali úplne stranou. Tak by sme nemali žiadne videostvárnenie našich skladieb. Rudolf „Marrgoth“ Jedlička nám kamarátsky vyhotovil dva parádne videá a to k piesňam „Zlokotné husté lesy“ a teraz v polovičke februára sme zverejnili ďalšie jeho dielo k piesni „Gorgon“. Hraný klip k piesni „Zapozeral sa do mňa mráz“ som točil a strihal ja. Áno, chcel som z toho spraviť poriadne psycho, lebo samotná pesnička je taktiež mimo celej nálady albumu Rmut.
Když se ještě zastavíme u hraného videa – jak klip vznikal? A herci – ti předvedli zajímavé výkony – jde o amatéry, nebo nějak aktivní herce, studenty, ochotníky?
Mužskú rolu zahral Janko Marton, metalový recenzent pre jeden český web. Je to amatérsky divadelník a rolu si celkom užil. Natašu, ktorá hrá v klipe ženskú postavu, sme našli cez konkurz a nemohli sme si priať lepšiu tvár. Ona bola čistá emočná ľadová sfinga od prvého okamihu, čo som ju zbadal. Parádne to zahrala, akoby vyvraždila pol sveta „a nič, idem dovariť nedeľný obed“.
Vyšly dvě verze CD – klasická plastová krabička a digipack, 208 a 100 kusů. Náklad mi přijde relativně malý, ale asi víte, co děláte, jaká je poptávka… Jak dlouho trvá, než takový náklad rozšíříte? A proč zrovna 208 kusů?
Z digipakov ostávajú tri kusy, práve ich licitujeme, ich cena je teraz 35 eur za kus. Sami sme zvedaví, za koľko sa predá posledný kus. A náklad 208 jewel CD-čiek proste tak vyšiel. Nikdy ti nevylisujú presné číslo, vždy je tam nejaká nadvýroba. Len pri tých digipakoch to vyšlo presne. Z jewelov je už taktiež veľká časť preč, onedlho nebudú. Našťastie už jeden svetový label prejavil záujem o licenčné vydanie, takže v lete bude ďalšia verzia „Rmutu“ na svete.
O kazetové vydání se postaral ukrajinský label Depressive Illusions Records. Jak jste se do jejich stáje dostali a jak spolupráce s touto firmou probíhá? Kolik kazet vydali a jakou mají distribuci? Podle údajů na metalové encyklopedii mají velmi pestrý a bohatý katalog.
Je to label, ktorý vydáva hlavne black a ambient, má vydaných cez 3000 titulov, Sergii je najväčší metalový kazetový maník na svete. „Rmutu“ sa robilo 99 kusov a na Slovensko dorazila tretina z nákladu. Veľa nám ich neostáva…
Nové album jste stihli pokřtít na Krutofestu, kde s vámi zahrálo několik dalších kapel. Jak se akce povedla a co samotný křest, jak proběhl?
Klub Mlyn vo Vrútkach bol totálne narvaný, nebudem klamať, že sme z toho boli v týchto časoch všeobecnej recesie. Nesmierne si záujem fanúšikov vážime a ďakujeme! 20. 3. organizujeme v bratislavskom klube Randal Jarný KrutoFest 2026, kterého sa zúčastia kapely RAMCHAT, DARKFALL (Rakúsko), DISFIGURED CORPSE, PLAGUEPREACHER (Rakúsko) a DARK MORDOR. Všetci ste vítaní!!!
Jak vnímáš aktuální postavení RAMCHAT v rámci česko-slovenské scény? Dá se říci, že jste na vrcholu právě teď, nebo už bylo lépe? V kapelách působíš přes třicet let, takže můžeš srovnávat, jak se vyvíjí scéna a dění na ní – jaké klady a jaké zápory registruješ v současnosti? A jak vidíš budoucnost RAMCHAT?
Všetky slovenské a české kapely majú jednu smolu a to tú, že sme sa narodili v Ost bloku, teda východnej Európe. Západ nás nijako extra nevníma, aj keď obaja vieme, akou veľkou kvalitou obe naše scény disponujú. Vyzerá to tak, že musel prísť GUTALAX, aby nastal prielom. O českej grindcorovej scéne sa už v celom svete hovorí s veľkým rešpektom. Ja som to vždy vravel, že to musí preraziť jedna kapela a zviditeľní sa veľká časť scény. MASTER´S HAMMER, ROOT a KRABATHOR hodne pootvorili dvere, ale GUTALAX brázdi hlavné svetové pódia. My Slováci môžeme len závidieť. A kde sa nachádza RAMCHAT? Ja neviem, to môžu hovoriť fanúšikovia, aké kapely sa im páčia. Hudba nie je súťaž.
