Srdečně zdravím! Sice na našich stránkách úplní novicové nejste (Johanova recenze na počin „T.H.B.“ z roku 2004), přesto si troufnu tvrdit, že je kapela VERPA pro spoustu čtenářů velkou neznámou, proto bych rád úvodní otázky věnoval pohledu do vaší historie. Zavítám-li na stránky kapely, ve velice strohé biografii se dozvím, že jste se dali do kupy už v roce 1985, vcelku slušně jste se rozhýbali začátkem devadesátek a pak na drahně dlouhou dobu uložili ke spánku. Zkuste prosím osvětlit minulost kapely a důvody, jež vás přiměly nechat VERPU odpočívat?
Michal: Začínali jsme v roce 1985, kdy jsme se současně učili hrát na nástroje a společně objevovali, kam bychom směřovali naši hudbu. Aktivně jsme fungovali, s menšími i většími přestávkami, zhruba až do roku 2004. Během té doby se kolem mě postupně měnila sestava, což mělo přirozený vliv i na vývoj vlastní tvorby. Songy vznikaly postupně a hudební směr se vyvíjel podle lidí, doby i aktuálních inspirací — od speed metalu přes thrash metal, hard rock, nu metal až po hardcore. Každé období zanechalo v hudbě svou stopu a formovalo náš zvuk.
Později byla kapela na čas uložena k ledu, především z časových důvodů souvisejících se založením rodiny a změnou životních priorit. Hudba ale nikdy úplně nezmizela — jen čekala na správný moment, kdy se k ní bude možné vrátit.
Dalibor: Já k tomuto tématu nemám moc co říci. Kluci jsou o pár let starší než já a v době jejich začátků jsem se ještě pilně snažil nebýt darebákem na místní základní škole. VERPU jsem registroval tak nějak obecně, protože patřila k jedněm z mála kapel, které v našem regionu byly aktivní. Zaznamenal jsem ji více až začátkem 90. let, kdy se spolupodílela na organizaci festivalu s názvem Jeepers Creepers.
Nyní s odstupem času, kdy mám možnost proniknout pod povrch kapely VERPA, se už vlastně ani nedivím, že kapela je pro mnohé, i přes svou 40letou existenci, novinkou a velkou neznámou. Tedy minimálně za hranicí Bohumína. V jeho okolí stále v povědomí fanoušků ještě přetrvává a má dost silnou fanouškovskou základnu. Kapela prodělávala stálé personální kotrmelce a chyběl jí prostě tah na bránu. Nikdo v kapele z mého pohledu neměl ambice nebo schopnosti ji rozvíjet. A v době, kdy to mohli někam dotáhnout, tuto příležitost nevyužili. Nikdo se nevěnoval tomu, aby se o kapele dozvědělo více fanoušků.
Když vznikaly a začaly existovat kapely jako DEBUSTROL, KRABATOR, byla VERPA již aktivní. Ale jejich filozofie, že stačí jen dobře hrát a úspěch přijde sám, nemohla fungovat nejen tehdy, kdy kapel na CZ scéně bylo jako šafránu, natož dnes.
Ve zmíněném infu se lze také dočíst, že jste ve studiu Petra Jandy spáchali nějaké nahrávky a k jedné z nich dokonce natočili videoklip, lze tyto dnes dohledat a ochutnat plody vašeho divokého mládí?
Michal: První nahrávky existovaly výhradně na kazetách, v tehdejších podmínkách jiná možnost prakticky nebyla. Přesto se kapele podařilo natočit i videoklip, který je uložen v archivu České televize. Součástí byla také účast v pořadu Studia Kontakt, kde proběhl rozhovor o kapele a její tvorbě. Tyto materiály jsou dnes dostupné také na našich profilech na Facebooku a YouTube jako připomínka tehdejší doby.
Dalibor: Nahrávání v Propasti je dle mého názoru jeden z hlavních milníků, kdy kapela měla velmi dobrou startovací pozici, kterou promarnila. Velmi dobře si pamatuji, kdy snad v jednom z prvních čísel Sparku, nebo to byla možná Sedmička pionýrů, nebo v jiném časopise na začátku 90. let, byla výzva pro začínající kapely, ať posílají Petru Jandovi své nahrávky a mají možnost u něj nahrávat, pokud se mu zalíbí. VERPĚ se to povedlo. Dostala se do České televize, vybral si je Vilda Čok jako předkapelu. Měla vynikající pozici prosadit se. Ale prostě proto, co jsem zmínil výše, kapela tuto příležitost nevyužila naplno. Jen těžko lze odhadovat, co se dalo udělat lépe a jinak.
Proto je VERPA pro mnohé zcela neznámou nebo novou kapelou. Ano, začínáme nanovo, je to velká výzva v dnešní době plné mladých ambiciózních a technicky zdatných kapel.
Začátek je to pro nás velmi složitý. Doba od 90. let se změnila, drtivá většina aktivit probíhá online a bez marketingu, který neumíme, to jde jen velmi těžko. Proto jsme velmi vděčni za prostor ve Fobii a samozřejmě i našemu vydavateli DMP, který nám neskutečnou měrou pomáhá. Jsme však zvyklí pracovat usilovně, proto je to také začátek velmi akční a plný plánů. Doufám, že na stará kolena si ještě na pár super koncertech zahrajeme, vydáme nejméně ještě jedno plnohodnotné LP nebo CD, protože materiálu máme v přípravě minimálně na takových deset let dopředu.
Poskočíme-li až do roku 2020, dostáváme se k vašemu debutovému albu „Peklo na zemi“, po kterém jste znovu protáčeli sestavu. Kde byste hledali důvody, že se vám to po vydání prvotiny znovu rozsypalo?
Michal: Zcela jednoznačně z personálních důvodů. Vyjádřím se velmi ohleduplně. Spolupráce s Georgem se ukázala jako dlouhodobě neudržitelná kvůli jeho chování a přístupu, který nebyl slučitelný s dalším fungováním kapely. V případě Chreňa (bubeník) došlo k ukončení spolupráce ze zdravotních důvodů.
Dalibor: Nemohu se vyjádřit, nebyl jsem u toho. Mám jen zprostředkované informace. Jen jsem si vyslechl, o co šlo a vlastně i po mém nástupu do kapely pak sledoval následující prazvláštní dění okolo jména kapely a hudebního materiálu z r. 2020. To je i vlastně důvod, proč jsme se „odstřihli“ od dosavadní tvorby, vizuálu a vlastně od všeho, co se pojí s debutem.
Konečně jsme dokráčeli až k zářné současnosti a aktuální fošně „Reborn Back To Death“. Než otevřeme témata s ní úzce spojená, představte prosím sestavu, jež na nahrávce makala a jakými cestičkami se jednotliví členové do VERPY dostali…
Michal: Po rozchodu s Georgem a Chreňem jsem zůstal v kapele jen já a Juraj. Kolem přelomu tisíciletí už u nás působil Juraj jako zpěvák. Dalibor se přidal na základě inzerátu a v této tříčlenné sestavě jsme pokračovali v tvorbě i hraní a stvořili současný materiál. Následně asi po roce se k nám připojil také Reno, jeden z původních zakládajících členů kapely, čímž se sestava opět rozšířila a stabilizovala.
Dalibor: Moje angažmá v kapele byla čirá náhoda. Narazil jsem na inzerát, že VERPA hledá bubeníka. V té době jsem měl od hraní delší pauzu a zvažoval, zda ještě začnu hrát. Vůbec jsem neměl tušení, že stále existují, a upřímně jsem tomu nedával moc velkou šanci, protože jejich hudba, co jsem znal z 90. let, nebyla tím, co by mě úplně bavilo dělat. Ale to, že je to kapela z velmi těsné blízkosti od mého bydliště, byl pro mne jeden z hlavních důvodů, proč odpovědět. Zároveň jsem byl ale také zvědavý, kdo se vlastně dnes za onou kultovní VERPOU z devadesátek skrývá a co vlastně dnes hrají, tak jsem odpověděl.
No a ono to tak nakonec nějak vyšlo, že jsem s nimi již skoro čtvrtým rokem a hudbu formujeme směrem, který vyhovuje i mně.
Je materiál obsažený na novince čistě prací aktuální sestavy, nebo jste v nějakém případě lovili v šuplících staršího data?
Michal: Část materiálu jsem měl odloženou „v šuplíku“ z předchozích let a právě ve třech jsme tyto nápady znovu otevřeli, přepracovali a dali jim podobu, která kapelu nasměrovala k její současné tváři.
Dalibor: Jak jsem zmínil dříve, předchozí tvorba VERPY nebylo to, co bych chtěl zrovna dělat a co se mi líbilo. Nový materiál tedy vznikal hlavně při společných jamech s kytaristou Michalem, který je hlavním tvůrcem a jak on sám říká, jeho nápady vznikají hlavně podle toho, s jakým bubeníkem hraje. Takže tvorba probíhá při vzájemné inspiraci nás dvou, kdy tvoříme kostru, na kterou se pak nabalí to ostatní. Vše se pak často i upraví a zaranžuje tak, ať má skladba smysluplnou strukturu, vývoj a vyvrcholení. Není to tedy už ten původní heavy/thrash, ale směřujeme více k old school death metalu a v nejnovějších věcech také stále častěji k blackovým a možná sem tam i progresivněji znějícím prvkům. Stejně tak už saháme do šuplíku stále méně často a spíše směřujeme tvorbu novým směrem.
Kolik času vám zabralo samotné nahrávání a jak se v jablůnkovském studiu Southock pracovalo?
Michal: Čtyři dny... a šlo to dobře...
Dalibor: Byla to celkem rychlovka. Martin ze Southock je profík. Tuším, že vše jsme nahráli za tři dny. A pak ještě zpěvy a nějaké další korekce trvaly další jeden nebo dva dny. Pak už jsme pracovali jen nad finálním masteringem. S tím jsme si hráli tedy velmi dlouho, téměř rok. A i tak bychom ještě asi udělali pár změn. (úsměv) Ale tvůrce asi nikdy není spokojený s výsledkem.
Vydavatelem se stalo Dead Maggoty Productions – jak jste se pod křídla srdcaře Leviho dostali?
Dalibor: No asi bych to shrnul příslovím: Když se štěstí unaví, sedne i na vola. A v našem případě bylo asi hodně unavené a my jsme byli poblíž.
Levimu jsem napsal, on si část nahrávek poslechl a zalíbilo se mu to. Stal se prostě malý zázrak.
Souběžně jsem byl v jednání také s jedním italským vydavatelstvím, které mělo o nahrávku zájem. Ale jsem moc rád, že jsem jej mohl odmítnout a že se Levi vyslovil jako první a nakonec se pro vydání rozhodl.
Nemohli jsme udělat nic lépe. DMP je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Jsme mu nesmírně vděčni, že jsme materiál mohli u něj vydat.
Zpívající bubeník. Jestli se v obecném hudebním měřítku jedná o jistou anomálii, tak pro death metal to platí dvojnásob. Berete současnou situaci jako provizorium, nebo vám to takto naprosto vyhovuje a debata o rozšíření sestavy není vůbec na stole?
Michal: Tato sestava mi absolutně vyhovuje.
Dalibor: Po mé dlouhé neaktivní hudební pauze jsem to šel zkusit do kapely jen jako bubeník. V žádném případě jsem vůbec neměl ambici ještě vůbec kdy za bicíma zpívat. Navíc v té době, kdy jsem přišel, zpěváka kapela měla. Po čase se však rozhodl, že nově vznikající hudba není pro něj to pravé. A rozhodl se nepokračovat. Následně jsme tedy tvořili nový materiál a nechali vše svému osudu. A když přišel čas, že by bylo vhodné už do skladeb zahrnout i zpěv, začali jsme hledat. Ale bohužel, nebo bohudík, kdo ví, se nám žádného vhodného zpěváka nepodařilo najít. Blížil se nám termín nahrávání ve studiu. Proto jsme se dohodli, že vzhledem k tomu, že jsem již kdysi v 90. letech s bicíma v předchozí kapele PARASOPHISMA zpíval, zpěv dočasně zajistím. A až se zpěvák najde, tak se zpěvu ujme na 100 %. Kluci k tomu moc důvěru neměli, protože vlastně mne nikdy za mikrofonem neslyšeli, ale nedávali to moc najevo. Ale samozřejmě jsem to vycítil. Takže jsme šli do studia s tím, že se uvidí, jak to dopadne a podle toho budeme postupovat dále. Tedy zpěvy jsem dělal až během samotného nahrávání a byla to celkem rychlá akce. Moc času jsem na to neměl. Tvorbu textů a jejich frázovaní jsem podřídil i možnosti, že kdybychom zpěváka náhodou nenašli, ať jsem schopen většinu zazpívat i na živo. Tedy zohlednil jsem je ve vztahu ke hře na bicí a nevyřádil jsem se tak, jak bych si to představoval a co bych si mohl dovolit, jen kdybych zpíval. Ale stále jsem doufal, že zpěváka najdeme a ten si pak zpěvy upraví podle sebe. Osobně jsem sám dával několik inzerátů i po tom, co jsme celý materiál nahráli. Bohužel bez nějakých valných výsledků. A když už s námi někdo chtěl zkusit zpívat, tak to nevyšlo z různých důvodů. Takže ten zpěv zbyl na mně. Nejsem z toho nadšený. „Řvát“ vsedě není ideální jak pro barvu hlasu, tak i celkový projev. Chybí nám frontman v tom pravém slova smyslu. Jsme si toho vědomi, ale zatím není jiná možnost. Jeho absenci tak kompenzujeme postavou našeho charismatického basáka Juraje, který se ujal i vedlejších vokálů a čistých zpěvů. Je tedy pravděpodobné, že už to zůstane, jak to je nyní.
Copak studio, tam je to hračka, ale co živé akce, dá se to udýchat? Láhev s kyslíkem je neoddělitelnou součástí koncertní výbavy? (úsměv)
Dalibor: Ano, je to tak, naprosto souhlasím. Kyslíkové láhve by se hodily velmi často. Ale zatím to jde bez nich. Na rozdíl od prášků k potlačení vysokého krevního tlaku, ke zpomalení srdečního tepu, tablet na cholesterol, Ibalginů, Neurolů a dalších životně důležitých propriet, bez těch by to určitě nešlo. Bez nich nejsme schopni nejen hrát, ale i fungovat. Holt nezřízený životní styl v devadesátkách si vybírá svou daň. Ale je to pořád v míře přijatelné, vždy může být hůře. A je potřeba využít toho, že jsme snad, jak doufáme, schopni ještě pár let fungovat, a proto následující období se snažíme hrát, co to jde.
Debutové album zdobily texty v jazyce mateřském, nyní je to angličtina, proč ta změna?
Dalibor: Oproti debutu a předchozí tvorbě jsme udělali novým materiálem celkem zásadní změnu. Proč tedy neudělat změnu radikální. Z mého pohledu prostě předchozí texty z r. 2020 byly, jak říkají mladí, tak trochu „cringe“, což VERPĚ dali sežrat i v některých recenzích. A nechtěli jsme se vracet zpět. Angličtina se mi lépe frázuje, vyslovuje a prostě ji mám raději než česky zpívané texty. A osobně mám pocit, že by se k současnému stylu hudby, co děláme, ani nehodily. Sice z hovna zlato neuděláš, ale alespoň v angličtině i sebeblbější text nezní tak debilně jako v češtině.
Můj další dotaz úzce souvisí s otázkou předchozí, jaké příběhy se odehrávají v textech „Reborn Back To Death“?
Dalibor: Jak už jsem nastínil, texty nejsou vůbec kdoví jak hlubokomyslné. Období, kdy jsem do textů vkládal mnoho invence a hlubokých filozofických myšlenek, jsem opustil a zanechal u kapely PARASOPHISMA a v knize, kde jsou všechny i nepublikované texty souhrnně a chronologicky seřazeny. Vracet se tam rozhodně nehodlám. V současných textech nic převratně hlubokého určitě nenajdete.
Důležitost nyní kladu především na frázování a rytmiku vokálního projevu. Obsah je již druhořadý. Proto jsou to vesměs vždy jen pozitivně laděné slátaniny a občas třeba i s jednoduchým příběhem nebo ironickou nadsázkou. Nic v nich není myšleno smrtelně vážně nebo seriózně. Někdy se jedná o jednoduché metafory či skryté významy. Nebo občas obyčejných témat např. pro nás aktuální téma „stárnutí“ (skladba „Angreshted“). Texty jsou možná jako horoskopy, každý si v nich asi najde to, co chce vidět.
V nemalé míře se však také jedná o na první pohled neviditelné pocty starším kapelám. Často jsou užity i aluze na jejich texty, části textů nebo názvy alb ve spojení s jemnými slovními hříčkami jako např. „UltiMate Satan“ (DEICIDE) nebo skladba „Cataclysmasorcery“ (KATAKLYSM a deska „Sorcery“), „Deislamization“ („Dechristianize“ od VITAL REMAINS). Zařadil jsem i proslulou větu alchymisty Lubomíra Lipského z Císařova pekaře (asi to mladším ročníkům už nic neřekne), a to do skladby „Jamalalicha“.
Když porovnáte muzicírování coby bezstarostní holobrádci a teď, dejme tomu coby zkušení pánové v nejlepších letech, kde vidíte největší pozitiva současného stavu oproti minulosti?
Michal: Myslím, že by to mělo být zhruba stejné, i když si tím nemohu být úplně jistý, protože to dřívější muzicírování je už natolik dávno, že si na něj dnes vzpomínám jen velmi mlhavě.
Dalibor: V prvé řadě jsou to finance a možnosti výběru hudebních nástrojů. Kromě toho, že si nyní můžeme nakoupit lepší vybavení i nástroje, je také výběr a dostupnost nesrovnatelná. V době, kdy jsem „smrděl korunou“, jsem hrál prostě na to, co bylo k dispozici, nebo na co mi stačily peníze, nebo co jsem si vyrobil, např. některé upravené amatkovské stojany.
Teď jsem si mohl pořídit trochu nového hardware, dvojšlapku a spoustu činelů. A to jak s nižší hlasitostí na malé kluby, tak i hlučnější na velká pódia. Činely jsou obvykle pro zvukaře v malém klubu velký oříšek a toto obvykle bubeníci nezohledňují nebo to nechávají na zvukaři, ať si s tím poradí. A přitom je to jeden z důležitých faktorů, aby kapela jako celek zněla vyváženě a měla dobrý zvuk.
Nové vybavení i HW je na hraní poznat a hraje se mi lépe a pohodlněji než kdysi. Ale dál už nemám potřebu nic nového doplnit. Hraju stále na bicí, se kterýma jsem začínal a ty už mají přes 30 let. Jsou nemoderní, velké, ale mám je rád a měnit je nehodlám. Myslím, že přežijou i mne.
Co vidím jako další pozitivum, je možnost srovnání s ostatními muzikanty i mimo živé hraní – tedy v online prostoru. A dále spousta tutoriálů a ukázek technik a cvičení na Jutubu. Dneska předvede 12letý asiat, jak zahraje neskutečně přesný paradidle a nezbývá ti nic než zahodit paličky a jít do kouta brečet. A nebo začít podle něj cvičit. V mém věku už ho asi nedoženu, ale můžu se o to aspoň trochu pokusit. Je fajn, že existuje možnost vidět, slyšet a zjistit vše bez nutnosti navštěvovat lekce u učitele. Kdysi jsem každý úder musel lovit na kazeťáku a přetáčet kazetu 100x sem a tam, až se z něj kouřilo, abych si naposlouchal, co přesně tam bubeník hraje. A i to se obvykle nepovedlo úplně.
A co se týče toho, že jsme v letech, tak je to nadhled. Neřešíme, že něco nezahrajeme přesně na živo i přesto, že se o to samozřejmě vždy snažíme. Teď si koncerty snažíme užívat, jak to jen jde, protože nás jich už asi moc nečeká. Proto si každé koncertní příležitosti opravdu vážíme.
Hudba není soutěž. Jde o to mít radost ze hraní a tu radost posílat i mezi lidi. Publikum to vycítí a dá to najevo. A jakmile tato vazba zafunguje, je to to nejlepší, co může muzika dávat oběma stranám.
A taky samozřejmě už nemáme ideály, že budeme hrát na pódiu, kde nám bude předskakovat SLAYER. Samozřejmě je to nadsázka. (úsměv)
Jak na restart VERPY reagovali vaši nejbližší? Proběhlo přemlouvání o smysluplnější trávení volného času, či podpora a pochopení, nebo to máte jako já a každá minuta, co vypadne protivnej dědek z baráku, se počítá? (úsměv)
Michal: Vzhledem k tomu, že kvůli zaměstnání mám na nejbližší už tak málo času, tak to, že ještě vypadnu někde brnkat, na domácí pohodě nepřidá. Ale což, za deset let budu už v důchodu, tak to bude na vše více času a už to tolik nebude vadit.
Dalibor: Jsou nadšeni. Mám tolerantní rodinu i manželku. A moc si toho vážím. Má pochopení pro to, že kapele věnuji v posledních měsících téměř celý volný čas a že kapele obětuji vše. Ví, co obnáší snaha, odříkání a tvrdá práce pro kapelu. Ví, že jen tak muzikant může dosahoval svých cílů.Chápe to, protože má za sebou vcelku úspěšnou hudební kariéru se svou tehdejší folkovou kapelou.
Ve všem mne podporuje a někdy mě dokonce i nutí, ať jdu cvičit, i když se mi nechce. Obvykle nevím přesně, jak si to mám vysvětlit. Ale teď už, díky závěru tvé otázky, mi možná začalo svítat.
Je k nějaké ze sedmičky skladeb v plánu video?
Dalibor: V plánu bylo, je a asi ještě nějaký čas bude. (úsměv) Ale to je zatím tak všechno. Natočený materiál v profi ateliéru a podmínkách s profesionálním týmem máme již pár měsíců. Čekáme jen na finální střih a postprodukci. Chlapci jsou ale velmi vytížení, takže to trvá déle, než jsme čekali.
Chtěli jsme natočit klipy dva, ať vydané CD patřičně podpoříme, ale uvidíme, zda se nám povede alespoň zrealizovat ten jeden. Taky vzhledem k celkové náročnosti zůstaneme u jednoho. Navíc nejsme moc sběhlí v tom, jak udělat vhodný marketing a zajistit dostatečné zhlédnutí. Naše znalosti končí tím, jak nahrát video na YouTube. (úsměv)
Investovat nemalé desítky nebo dokonce jednotky statisíců za zcela profesionálně provedený klip kapely, kterou nikdo nezná, aby jej pak zhlédlo pár stovek nebo tisíc lidí z celé zeměkoule, asi není úplně to, co v poměru cena/přínos dává smysl.
Pro kapelu našeho (ne)významu si myslím, že postačí, když zůstaneme u jednoho klipu tvořeného profesionály. A stále víc se spíše kloním ke tvorbě klipu méně náročného na realizaci – např. lyrics video nebo klip natočený v amatérských podmínkách. Přece jen nejsme nic jiného než amatéři a muzika je náš drahý koníček. A drahý rozuměj v obou významech.
Případně opět zorganizujeme mini festiválek Hellraisers Come, co každoročně pořádáme v Bohumíně. Toto mi připadá smysluplnější, i když je mi jasné, že profi klip má taky velký význam.
A v budoucnu možná, až budeme mít tisíce nebo desetitisíce fanoušků, budeme vydávat jeden klip za druhým. (úsměv)
Co chystá VERPA pro příští rok? Máte už v diářích zaznamenaná data zajímavých akcí, kde vás lze zhlédnout?
Dalibor: V roce 2026 budeme mít možnost díky Dejvymu Krédlovi hned v úvodu roku zahrát si na super klubovém zimním festivalu Winter Symbolic v Praze v Hells Bells Rockin' Pub.
Možností na tento rok se naskytlo relativně hodně, ale bohužel Michalovo pracovní vytížení nám nedovoluje hrát tak často, jak bychom chtěli. Takže z těch významnějších akcí ještě budeme hrát v dubnu na domácí půdě v Ostravě v klubu Barrák na Bloodyfestu pořádaném skvělou partičkou BLOODY OBSESSION z Orlové. Tento bude našlapaný super kapelama a snad nevadí, že prozradím, že budeme mít tu čest zahrát po boku ADOR DORATH, TORTHARRY, SYMBTOMY, SANATORIUM, REPULSIVE, MORTIFY a PATHOLOGY INFECTION. Zde proběhne také křest našeho CD. I když jeden neplánovaný mini „předkřest“ již proběhl před pár dny přímo na našem letošním bohumínském minifestu Hellraisers Come. Jak jsem zmínil, nebylo to plánováno, protože nebylo jisté, zda CD bude již vydáno. Ale shodou okolností se povedlo do tohoto data CD fyzicky zajistit a navíc Levi (vydavatel), v Bohumíně hrál se svou kapelou ORIGIN OF INFINITY a nebyl nikdo povolanější než on, aby CD náležitě zkropil rumem. Takže tento souběh okolností jasně směřoval k tomu, že CD muselo být pokřtěno poprvé. Druhý a oficiální křest nás tedy čeká v dubnu. Je to zvláštní, ale je to tak. Ceremonií není nikdy dost. Proto rituální očistu alkoholem provedeme znova.
A další měsíc pak jedeme společné miniturné se švédskou kapelou GLUTTONY. Hrají vynikající death metal, možná krapet s příměsí blacku, ne nepodobný starým DISMEMBER, GRAVE nebo ENTOMBED, který rozhodně stojí za to slyšet naživo. Švédský zvuk i stará škola je v jejich podání velmi povedená a jsem velmi rád, že se mi s nimi povedlo navázat spolupráci. V květnu 2026 s nimi pojedeme pár koncertů po České republice, Slovensku a zřejmě zavítáme i do Rakouska a možná i Německa. Vše závisí na tom, zda Michal bude uvolněn z drtivých okovů práce a rodiny, či nikoliv. Společně s GLUTTONY ještě zahrajeme na Grabofestu v Karviné, který pořádá kamarád Hadgi z DISFIGURED CORPSE. Společně s námi se na tomto turné představí další české a slovenské kapely, např BRAIN DEALERS ve Zvoleně nebo SCORN COMPANY a 4BY6 v Brně, které nám s turné pomáhají.
Velké díky za príma popovídání a ať se daří!
My děkujeme za prostor, který jsme dostali. Velice si toho vážíme, že i dinosauři jako my, navíc zcela neznámí, mohli být součásti zinu Fobia.
