Má ještě smysl recenzovat Parambuchu, napadalo mě, když jsem fanzin začal číst. Už jsem na něj napsal asi deset recenzí a přijde mi, že část slov opakuji a opakuji. Ale pak jsem si řekl, že by byla škoda přerušit řadu, takže...
Stejný systém jako většina fotbalových lig, tedy podzim–jaro, drží od návratu v září 2019 Parambucha, od 14. numera s podtitulem Československý metalový fanzin a s již ustáleným designem titulní strany. Na té je tentokrát asi 32 let stará fotka Ládi Křížka (z alba „Klíč k duši mé), což signalizuje, komu bude věnován největší prostor.
Ještě před rozsáhlým rozhovorem se „zlatým chlapcem“ je k přečtení editorial, tentokrát od Loudi, který hezky napsal, že je třeba si vážit každé hezké chvilky, každého dobrého festivalu, koncertu, alba. Následuje osm stran se zpěvákem VITACITU, CITRONU, KREYSONU, ale taky DAMIENS nebo duetů s „kýmkoliv“. Paramba s Láďou probral celou jeho kariéru, která letos trvá čtyřicet let, všechny důležité kapely i nahrávky, i ty z mého pohledu kontroverzní, alespoň z pohledu fanouška ostřejší nebo nějakým způsobem osobité muziky. A následuje další legenda, Petr Janda & OLYMPIC, rozhovor současný a opět Parambův. Oba veteráni odpovídají pěkně, na pro ně zanedbatelný fanzin se nevyflákli, všechna čest. Podobně pěkné je povídání s Kocůrem, který protentokrát nahradil v roli tradičního mluvčího MELANCHOLY PESSIMISM Killyho, i se Skunnym (SAD HARMONY), který se vyjadřuje hlavně k demu „Astray“, jež vyšlo na kazetě jako součást limitované edice Parambuchy. Vlastně je to tady samý pamětník a zasloužilý aktér scény, i Jarda z PANDEMIE a Melmus, kterého v rámci „Co dnes dělají“ vyzpovídal zase principál; předešlé rozhovory si rozdělili Louďa a Krusty. Vzpomínky Melmuse jsou fajn, jeho současný život překvapivý. A další dva pamětníci, Martin Zuzčák a Petr Staněk, ti, co byli na severní Moravě u doommetalového boomu, Petr Korál a Krusty vytáhli z obou pánů nejen vzpomínky. Vzpomínky na… je další rubrika, tentokrát je na řadě Open Hell Fest, který pod taktovkou Pavla Maňase rekapitulují Petr „Rámus“ Mecák, Honza Kapák a já. (úsměv)
I další rozhovory jsou výborné, mně se hodně líbí ten s Pepou Cigánkem, což je neskutečný „kapeloběník“, ale oceňuju i povídání se SLATÍ, kterou bych v zinu nečekal, přece jen to není ryze metalová parta. Následuje další hezká retro záležitost, Sebereflexe Miloše Bešty a všech alb ASMODEA. Mladou generaci zastupuje Dáma na kolejích Markie Morávková (ALIA TEMPORA), kterou vyzpovídala nová redakční posila, Silva Chrudinová, a Dominik Šuchma (REFORE), který uvádí svou Československou desítku. Mezi mládežníky se vklínil Martin Rybecký, tentokrát nikoliv za COWARD, ale za SPHERES. Nechybí ani všudybyl Necrocock, který vypráví v rubrice Co dělají, když nehrají, co dělá, když nehraje. (úsměv) Že to nevíte? Tak to jste tady omylem. (úsměv) Každopádně Tom svým klasickým způsobem prozrazuje všechno, co na svých cestách zažil, jako obvykle si nebere servítky ani se nevyhýbá choulostivým tématům. (úsměv) Méně známé party reprezentuje DONOR, heavy kapela, která svou šanci chytila za pačesy a odpověděla hezky a podrobně. Vlastně až do strany 70 jsem nenarazil na článek, kterých bych považoval za zbytečný, nepovedený, vše mě bavilo, v rozhovorech dobré otázky i odpovědi, v dalších článcích taky vše OK.
První slabší chvilkou je Cestománie INNERSPHERE. Míra to pojal lehce netradičně, ale nečetlo se mi to dobře, mám rád jinak pojaté tour reporty – a nezáleží na místě, ale na tom, jak se zážitky podají.
Závěrečná část patří recenzím, které už taky mají danou tvář, formát a je díky nim tak nějak shrnuté vše podstatné, co za uplynulý půlrok vyšlo. Nejen v Česku, ale i na Slovensku – až v recenzích se tentokrát zhmotňuje podtitul zinu prostřednictvím několika slovenských nahrávek. Pořadí v tabulce moc překvapivé není, alespoň pro toho, kdo tuší, že v redakci jsou hlavně tradicionalisté. A co taky nepřekvapí, je, že víc než polovinu recenzovaných nahrávek si kapely vydaly samy – což je obrázek současného stavu tuzemských vydavatelů a žel taky atraktivity našich kapel pro zahraniční firmy – z dvaadvaceti nahrávek vyšly u zahraničních labelů všeho všudy dvě.
Další body zůstaly při starém – malý font, přehledná a pohledná grafika, ne mnoho, ale přece jen nějaké pravopisné nedobré činy.
Závěr asi dost podobný jako minule, předminule… Dřívější neduhy se podařilo vychytat už před nějakými čtyřmi čísly, od té doby je Parambucha jedním z nejlepších tuzemských tiskovin s kvalitní redakční prací, dobrou jazykovou úrovní a atraktivním obsahem zejména pro vyznavače starých metalových forem. Možná je těch retro článků až moc, ale tak to má redakční kolektiv rád a čtenáři vlastně taky – vyprodáno bylo během pár dní.
