Letní úklid mi připomněl jaro. Ne že bych tak dlouho neuklízel a jarní úklid vynechal… (úsměv) Ale zrak mi padl na netradiční zin Doba jeho, který vyšel na jaře a já k němu zatím nenapsal, co si o něm myslím. I když zin – on je to dokonce anti zin. A není to myslím myšleno vyloženě negativisticky, ale spíše jako alternativa. Zin sice připravil a vydal hudební maniak František Březina aka Berry (který si za zhruba 32 let v hudebním dění vyzkoušel snad všechny myslitelné role – pisálek, pořadatel, vydavatel, muzikant nebo manažer), ale o hudbě není. V předmluvě Berry vysvětluje, že anti zin není o hudbě, ale o pozorování světa a samozvané antipoezii.
Po předmluvě následuje úvodník druhý, nazvaný Smysl jeho: Úvod. V něm se Berry zamýšlí nad věcmi, které nad tím zamýšlením stojí a které mě přiměly k pozornému přečtení tenkého čásáčku, nikoliv povrchnímu. Původně jsem si totiž říkal, podobně jako pan Hlavsa z Cimrmanovy hry Vizionář, že „básničky nečtu“, zin jsem si opatřil spíš ze zvědavosti a kvůli zamyšlení, o kterém mi autor před vydáním vyprávěl, že bude součástí fanzinu.
Ale zpět k Smyslu jeho: Úvodu. V něm Berry vysvětluje, jak nahlíží na poezii a vybízí k plnokrevnému žití. Následují dvě básně o konci a začátku života a třetí part Smyslu jeho, úvodu k sérii Ponorů, v nichž se přemítá nad smyslem života v pořadí Bytí, Žití, Přátelství, Láska, Milovaná činnost, Udržení lidského pokolení, Pomoc srdečným souputníkům, Víra, Nekonečnost hledání. Obecně nejsem žádný velký filosof a nechci si hlavu s odpuštěním zasírat pochybnostmi a strachy, co bude, až tu nebudu, že život je konečný atd., v podobných úvahách se prostě nechci utápět a měl jsem před čtením trochu obavy, jestli mě to nebude spíš rozčilovat. Ale nakonec fajn, Franta totiž nejde do žádných velkých hloubek, jen si tak přemýšlí a prokládá kapitoly básničkami nebo citáty. Takže za mě OK, zamyšlení hodné.
Pak následuje výbor antipoezie rozdělený do tří oddílů: Šumava Jeho, Karanténa, Otava Jeho. Názvy napovídají, o čem se básní, a mně jsou ty básničky docela po chuti. Myslím, že Berrymu vesměs rozumím, že chápu, co slovy vyjadřuje a občas se usmívám, jak pár slovy vystihl různé situace. Nemůžu říci, která ze tří kategorií mi sedí nejvíc, protože jak k Šumavě, tak k Otavě mám velmi hezký vztah a zatracená Karanténa mě taky neminula. Ale možná právě ony covidové verše jsou trefné nejvíc, řada mi jich onu dobu temna připomněla.
Grafika je, jak je pro Berryho typické, promyšlená a přehledná. Hned titulní strana pracuje s černou a bílou (což se pak děje na všech dalších stranách), digitální písmo je dnes už celkem neobvyklé a highlightem je zvýraznění slov „anti“ a „zin“ ve jméně a příjmení autora. Uvnitř jsou kromě textů i fotografie, jejichž autorem je rovněž Berry, s výjimkou dvou, jež pocházejí od neznámých fotografů. Berry fotí hlavně přírodu, většinou hezká místa, která navštěvuje, ale tu a tam i cosi chátrajícího, k náladě písemné stránky ta vizuální pasuje ideálně. A některé věci si ani nejsou patrné na první pohled, nebo možná ani nebyla tak zamýšlené, ale mně stránky věnované Karanténě připomínají úmrtní oznámení, protože básně jsou orámované.
Sešitek o 60 stranách se dá přečíst celkem rychle, příliš času to nezabere, ale podobně jako u jiných samizdatů je dobré se k čtivu vracet, což jsem udělal při psaní téhle recenze a přečetl jej podruhé, aniž bych to považoval za ztrátu času.
Pro úplnost ještě dodám, že vyšly dvě verze, barevná a černobílá, obě jsou ještě k dispozici a jak uvádí František Březina, nejde o limitované náklady a fanzin bude k dispozici neomezeně.
