Nedávno jste do svého katalogu připsali třetí položku „Where Celestial Bodies Guide“. Na to, že historie kapely sahá někam do roku 2006, tak to není úplně albová bouře. Na druhou stranu chrlit alba, za kterými si kapela nestojí, je větší zlo než se na určitou dobu odmlčet. Jak je to u VOLUPTAS? Co postrádáte nejvíce? Čas, invenci, asertivitu?
Štěpán: Hlavně těch prvních zhruba 8-9 let před nahráváním prvního EP VOLUPTAS fungovali tak nějak napůl. Každý rok byla kapela na pár měsíců, klidně i půl roku „u ledu”. Materiál vznikal pomalu, k rané tvorbě se ještě dostanu v pozdější otázce. Obecně asi platí, že nám spousta věcí z vícero důvodů trvá déle než asi většině kapel, o nemalé průtahy se vždy zasloužili i lidé mimo kapelu, kteří se na deskách podíleli. Osobně v posledních letech postrádám čas, kdo má malý dítě, tak asi rozumí, ale stejně, nebo možná i víc, chybí vůle to málo času a energie, který mám, investovat do hraní nebo skládání. Fenriz kdesi psal, že na bicí hraje asi 3 hodiny ročně, já brumlám na basu asi 3 hodiny měsíčně. Naštěstí ostatní, mladší členové kapely, jsou na tom líp i s tou invencí. Ale dávám tomu rok, maximálně dva a počítám, že to se mnou bude lepší, teda doufám. Ke konci zkoušky taky někdy postrádáme více piva v lednici.
Michal: Je pravda, že VOLUPTAS nejsou zrovna nejaktivnější kapelou, která by chrlila desky jak na běžícím páse a hrála desítky koncertů ročně. K tomu máme koneckonců dost důvodů, jako třeba angažmá v dalších kapelách, rodinu anebo fakt, že se nám prostě nechce hrát na akcích, které pro nás nemají smysl. A byť to tak možná na první pohled nevypadá, rozhodně to neznamená, že se v „dobách klidu“ nic neděje. Jelikož VOLUPTAS fungují primárně jako parta podobně smýšlejících lidí s poměrně výstředním hudebním vkusem, které baví společně tvořit hudbu, znamená to, že jakékoliv kapelní snažení děláme hlavně sami pro sebe. Prostě nás baví spolu trávit čas na pivíčku před zkouškou a následně i ve zkušebně. A pokud se nestane něco výjimečného, scházíme se od covidu minimálně v částečné sestavě pravidelně každý týden, což, jak už zmínil Štěpán, v minulosti rozhodně nebylo obvyklé. Mnohdy jsme, pokud nás netlačil termín koncertu, do zkušebny klidně půl roku nešli. Dá se tedy říct, že v posledních pěti letech jsme nejaktivnější za celou dobu kapelní existence. S příchodem pandemie jsme sice téměř nemohli koncertovat, ale díky tomu jsme naopak docela rychle složili materiál pro celé nové album. To se pak postupně nahrávalo v průběhu roku 2023, poměrně dlouho se mixovalo, za což si vlastně můžeme dost sami, jelikož těch úprav jsme si postupně navymýšleli poměrně dost, plus jsme se veškerých mixing sessions i osobně zúčastnili. Mastering taky nějakou dobu zabral, domluva s labelem rovněž, a tak materiál složený v letech 2020-2023 vyšel až letos. Na druhou stranu můžeme říct, že už dnes máme z části složené další tři poměrně dlouhé skladby, které snad v následujících pěti letech rovněž spatří světlo světa. Anebo taky ne…
První plnohodnotné album „Towards the Great White Nothing“ vyšlo u domácích Metal Gate Records, aktuální album „Where Celestial Bodies Guide“ u rumunských Sun & Moon Records, což se na první pohled může zdát jako ústupek z požadavků na vydavatele. Co vás vedlo ke změně?
Michal: Asi budu mluvit za všechny, když napíšu, že jsme byli spokojeni s podporou, kterou nám MetalGate poskytli, ale chtěli jsme zkusit spolupráci s novým labelem, jehož primární zaměření je trochu bližší žánru, který hrajeme. A jelikož Sun & Moon Records už v minulosti vydali celkem dost atmosférických i experimentálnějších black a doommetalových nahrávek, jako třeba desky od ABYSMAL GRIEF, NOCTURNAL DEPRESSION, MORD'A'STIGMATA, SELBST, BLACK OATH nebo dokonce od slovenských MALOKARPATAN, rozhodně spolupráci s Rumuny nepovažujeme jakkoliv za krok zpět, ale přesně naopak. Zkrátka věříme, že se Sun & Moon Records podaří dostat hudbu VOLUPTAS k ještě více relevantním posluchačům. A dle ohlasů, které se objevují po vydání alba, to vypadá, že se jim to celkem daří.
Když už jsme u názvů alb. „Towards the Great White Nothing“ se dá volně přeložit jako „Směrem k velké bílé nicotě“ a „Where Celestial Bodies Guide Not“ „Kde nebeská tělesa neprovázejí“. Je to vaše vlastní nápaditost, nebo to jsou výňatky z již někde zveřejněných textů, idiomů, dogmat?
Martin: Oba názvy jsou výňatky z našich textů: „Towards the Great White Nothing“ z „Between Terror and Erebus“, „Where Celestial Bodies Guide Not“ z „Moon Obscured“. Věc, kterou těmi názvy sledujeme, a které si pravděpodobně většina lidí nevšimne, je vyprávění příběhu. Když ty názvy postavíte za sebe, dávají dohromady souvětí. Není zatím dokončené, a možná ani nikdy dokončené nebude. Je to sice docela chytlavý koncept, ale nechceme se ho držet v případě, že by to bylo na sílu.
Album vyšlo na CD, vzhledem k čekací době na výrobu vinylů je hloupost ptát se, jestli uvažujete o tomto formátu, tak že dotaz zní: Bude vinyl? V době vinylového masochizmu by se tento nosič nabízel.
Michal: Pozornější posluchače možná i napadlo, že album dokonce je primárně koncipováno pro vinyl, viz saxofonová outra skladeb „Moon Obscured“ a „Ex Nihilo Nihil Fit“, která mají tvořit konce stran A a B. Vinyl tedy chceme, máme již připraven vinylový master a doufáme, že jednoho dne fakt bude. S labelem dokonce i nějaká domluva ohledně vydání vinylu proběhla, ale nejprve vyšlo jen CD, na vinyl snad přijde řada později.
Obecně se ve vašich textech odráží následky zla (skladba „Yetzer hara“), v minulosti nevyléčitelné nemoci („Proteus“) a podobné nectnosti pozemského života. Ve skladbě „Mars Invictus“ je zmínka o městě Ypres ležící 65 km jihozápadně od Gentu, kde Němci v roce 1915 poprvé v historii použili chlór jako chemickou zbraň. Název města dal světu označení této látky jako yperit. Další zmínka je o bitvě na řece Sommě, kde se v listopadu 1916 odehrála nejkrvavější bitva první světové války. Předně, kdo píše texty? Je pro vás fenomén válek pouze studnice textů, nebo jste tímto tématem postiženi i v civilu?
Martin: Texty píšu téměř výlučně já – s tím, že na obou deskách má po jednom textu Honza. Na této desce napsal „Sol Indiges“, což je podle mě zdaleka nejlepší text z desky. Textům věnuju poměrně hodně času. Hudba je vždycky první, Michal nařve celý track hatmatilkou a já to pak dokola poslouchám a vymýšlím vhodná slova. Ale i když se držím vokálové linky, jsou texty VOLUPTAS spíš básničky než metalové texty. Základní myšlenkou „Where Celestial Bodies Guide Not“, a v podstatě konceptem, který jsem měl vymyšlený ještě předtím, než jsem začal pořádně skládat, bylo udělat desku, kde by skladby odpovídaly planetám. Není to nijak originální, a nedodržel jsem to úplně, ale v podstatě šlo o to promítnout charakteristiky planet a jejich jmen do hudby i textů: Mars je bůh války, takže je ten text plný odkazů na válku a ten primitivní nosný riff je v podstatě takový marš. Co se inspirace týče, dříve to byla filosofie, dneska je to spíše poezie. Pro „WCBGN“ to jsou hlavně Marinetti a T.S. Eliot, přičemž kratičké úryvky z jejich díla jsem i rozesel po textech. V textu „Moon Obscured“ zase je například skrytá citace z posledního telegramu USS Cyclops. Prostě si s tím hraju. Takovým nejvyšším jmenovatelem všech textů je nějaká žitá zkušenost. Případnému čtenáři či čtenářce kolem mojí osobní chandry vybuduju z metafor strukturu, do které si může promítnout svoje vlastní myšlenky – alespoň tak to většinou zamýšlím. Předchozí album bylo o pocitu samoty, prázdnoty, nenaplnění atd., zatímco tohle album je o uvědomování si. Není to z mojí strany vůbec chvalozpěv válce a destrukci, spíš naopak. Jsem spíše znechucený nenávistí a prosazování vůle silou, a zároveň si uvědomuju, že ten pud podmaňovat si a ubližovat v sobě mám taky, a není mi z toho moc dobře. Když jsem se na ty texty potom podíval zpětně, zjistil jsem, že jsou skoro ve všech případech rozdělené do dvou částí: první je nějaké vzepětí síly, popř. destrukce, druhá je pak ticho, pokus o únik a hledání rozhřešení. Nejobecněji tedy asi čin na jedné straně a lítost na druhé.
Na rozdíl od „Towards the Great White Nothing“, které jste plně svěřili Andersi Axelssonovi (Dödsmord Studio), na „Where Celestial Bodies Guide“ dělal mastering Dordeduh (Consonance Studio). Měli jste obavy, aby alba nezněly až moc podobně?
Štěpán: To je jedna věc, chtěli jsme určitě zkusit na master přístup a skills někoho jinýho. A brzy jsem navrhl právě DORDEDUH, protože zvuk jejich první desky a EP i starších NEGURĂ BUNGET máme rádi, jsou pro nás i hudební inspirací. Tak se jich Michal zeptal, když hráli v Praze a po poslechu materiálu do toho šli. A nutno říct, že odvedli fakt skvělou práci, hned na první pokus se dostali poměrně blízko tomu, co jsme si přibližně představovali, byť pak se ladila ještě spousta detailů. Je to docela alchymie, která ovlivňuje i mix nástrojů, každý jsme to poslouchali na vícero různých sluchátkách a reprácích a z těch poslechů a názorů se musel udělat něco jako „zlatý řez”. Každopádně z toho dostali asi maximum možnýho a i za trpělivost s našimi mnohými připomínkami jim patří velký dík.
Michal: Dodám snad jen to, že kromě spokojenosti se samotným výsledkem jsme byli velmi spokojeni i s dobrou komunikací, rychlostí a vstřícnou cenou. Jasně, jelikož se jedná mj. i o aktivní hudebníky, bylo třeba chvíli počkat, než dokončí své jiné závazky jako právě probíhající turné, hraní na nějakých festivalech atd., ale jak se pustili do díla, podařilo se nám zvuk nahrávky dokončit poměrně rychle.
Z období fungování původní sestavy, ze které dnes zůstal již pouze baskytarista Štěpán, není dostupný žádný hudební záznam. Štěpáne, je z tvého pohledu současná tvorba VOLUPTAS „kompatibilní“ s původní představou (pokud tedy nějaká byla), jakým směrem by se kapela měla hudebně ubírat?
Štěpán: Pár záznamů z let 2007-2012, ze zkušebny či z koncertů, pořád jako kuriozita visí v přehrávači na našem, teď už pár let neaktualizovaném Bandzone. Představa a tvorba původní sestavy byla žánrově mnohem více rozkročený crossover, který se začal pomalu, ale jistě, black/doometalizovat až s příchodem Martina (2010). Raný skladby byly stylově až moc „každej pes jiná ves”, čímž se vracím k úvodní otázce – něco jsme vyhodili, něco upravili, aby to dávalo v rámci konzistence prvního EP alespoň částečný smysl. Ale třeba taková „Podzimní“, kterou jsem složil už někdy v roce 2006-7, spolu s „Golgothou“ a „Leland“, které vznikaly ještě v původní sestavě + Martin, mi přijdou se současnou tvorbou pořád relativně kompatibilní a nedá se vyloučit, že ještě někdy živě zazní. No a sice u nás postupně stylově převládl black metal, ale pořád ho křížíme nebo kořeníme vlivy z jiných žánrů. Takže VOLUPTAS částečně jako crossover kapelu stále vnímám. A myslím, že to tak zůstane i do budoucna. A kdo ví, třeba zas jednou dojde i na skladby, či album, kde bude black metal spíš jen to koření.
Jak na „Towards the Great White Nothing“, tak na novince se na záludnější atmosféře skvěle podílí basa, která celé album manévruje ze strany na stranu. Ve skladbě „Moon Obscured“ je to doslova malování čtyřmi (pěti?) strunami, kdy basa nekopíruje kytarové party, ale jede si svoji linii. Dáváte tomuto nástroji velké pole působnosti, což je chvályhodné. Byl to záměr vytáhnout basovou linku, nebo je to kompromis výsledného masteringu?
Štěpán: Tak jasně, zvláště když je linka basy (4 struny) výrazná a odchyluje se od kytar, je vytažená záměrně. S její hlasitostí a frekvencema při mixu a masteru se dost štelovalo hlavně tam, kde není zkreslená overdrive pedálem, aby to nebylo málo nebo moc. Vždycky si při nahrávání plně uvědomím, jak mi u čistýho zvuku kolísá dynamika. Bylo by fajn se po 22 letech konečně naučit na ten nástroj hrát pořádně, haha. V „Moon Obscured“ jsem část linek po poradě s Martinem měnil a dovymýšlel ještě ve studiu, jedna část je i poloimprovizovaná (rádoby jazzová), to už nikdy nezahraju úplně stejně. Z muzikantskýho hlediska pro mě rozhodně nejzábavnější kus z alba. Většinou sice v našich skladbách jedu více méně unisono s kytarou, což je nutný i pro zhutnění zvuku, ale kde se to nabízí, rád hraju něco trochu, nebo i úplně jinýho, rozklady, kontrapunkty, „sóla” a tak dále. Někdy je možná dost slyšet, že mě v tom, o co se snažím, inspirovali Skoll z VED BUENS ENDE, basáci VIRUS, DHG a CODE, nebo i Blanco z IMPERIAL TRIUMPHANT a Dunn z Mr. BUNGLE atd. = nedostižný vzory.
Stejně jako na předchozím albu, na saxofon hraje Ondřej „Ondrax“ Pěkný, kterého jste si pozvali na hostovačku. Viděl jsem vás pouze jednou, a to před čtyřmi roky v Sušici na Šumava Against, kde jste hráli bez něho. Jak tahle spolupráce vznikla? V jakém vztahu jste k Ondrovi? Plánujete Ondru také ukázat publiku?
Štěpán: Ondru publiku občas ukazujeme, je to tuze zajímavé zvířátko, většinou na koncertech v Praze, ale hrál s námi i třeba dvakrát v Soulkostele ve Vernéřovicích. Ne pokaždé má Ondrax čas, taky záleží, kde a s kým hrajeme. Trochu setlisty měníme podle toho, jestli se hodí spíš ostřejší, blackmetalovější nastavení, nebo trochu „experimentálnější” se ságem apod. Známe se s ním všichni už dlouho (hostoval už na „VRE“) a vztah k němu máme kladný, byť někdy tušíme jen přibližně, o čem že to vlastně mluví a jestli to myslí vážně. Ale i to je zábavný, stejně jako napětí, co bude vlastně hrát, rád naživo improvizuje, zbytek kapely ostatně někdy taky.
Martin: Já Ondru znám z dob, kdy mi ještě nerostly vousy a je to můj oblíbený člověk. Zároveň si ho taky vážím jako hudebníka a mám pocit, že se ve hře na saxofon vážně hodně vyšvihl. Je pro VOLUPTAS už v podstatě inventář. Hostovat bude doufám i nadále, jak naživo, tak na deskách.
Druhým hostem na novince je Kryštof Víšek (mj. syn Choldy z FDK). V úvodním songu „The Patriarch“ (part I) hraje na cello. Tady bych si tu provázanost s VOLUPTAS vysvětlil tím, že v BRAUNCHOLDA, ve které zpíváš, se potkáváš právě se „starým“ Choldou.
Michal: Je samozřejmě pravda, že s Choldou jsem začal spolupracovat po pozvání do BRAUNCHOLDY. Pro VOLUPTAS však bylo zásadní to, že nám Cholda vypomáhal s basou na pár koncertech, kde zaskakoval za Štěpána. A když už s námi strávil nějaký ten čas ve zkušebně, tak kromě naučení se setlistu pro živé hraní dokonce přispěl i skladatelsky. Většina skladby „Ex Nihilo Nihil Fit“ je vlastně jeho dílo. A jelikož jsme věděli, že v první části „The Patriarch“ chceme na nahrávce použít cello, na které shodou náhod Choldův syn umí velmi dobře hrát, bylo zkrátka logické spolupracovat zrovna s ním. Hodí se rovněž zmínit, že Kryštof rozhodně nepřišel do studia pouze zahrát noty, které jsme mu dali, ale spolu s Choldou nějakou dobu vymýšleli, co a jak hrát, aby to sedlo do Martinovy kytarové linky a korespondovalo s celkovou tváří VOLUPTAS, což se jim podařilo na výbornou. Jednička „Patriarch“ je tedy z velké části i jejich dílo.
K black metalu používáte jako očkovadlo saxofon. Každý, kdo vás zná, ví, k jakým kapelám máte náklonnost, nemá tedy smysl vypisovat vaše oblíbené kapely, ale spíš by mě zajímalo, jestli jste uvažovali o jiném pro black metal neortodoxním nástroji jako třeba klarinet, hoboj nebo pozoun. Například maďarským SEAR BLISS sluší pozoun náramně.
Michal: Ano, i o klarinetu už u nás padla řeč. Možná, že se objeví na dalším albu, stejně jako další nečekané nástroje, kterých možná bude podstatně více než v minulosti? To se ještě uvidí. Je ale jasné, že v experimentování s dalšími hudebníky a pro black metal méně typickými nástroji určitě budeme pokračovat. Letos v lednu jsme koneckonců odehráli koncert, kde kromě Ondraxe se saxofonem hostoval také Daniel Meier se svými elektrickými houslemi a soma dvinou (strunný nástroj inspirovaný klasickou perskou a hindustanskou hudbou, pozn. autora). S Danem bychom na naší další nahrávce rozhodně rádi spolupracovali, stejně tak i na pár vybraných koncertech v budoucnu.
Štěpán: Já jsem velkej fanoušek až fanatik do basklarinetu (Gareth Davis!) a chtěl by se i časem na něj naučit hrát, ale jestli k tomu fakt dojde, to je otázka. Stejně tak hoboj a pozoun bych si u nás rozhodně představit uměl. Uvidíme, uslyšíme.
Martin: Další možnost je theremin… a určitě budou nějaký synťáky. Jediný, co opravdu nikdy na desce nechci, je marimba. Leda bychom na ni hráli hodně nahlas a sekerou.
Artwork alba pochází z dílny Weird Visuals, jenž je známo tím, že pracují s analogovými projekcemi, různými světelnými efekty. Nechali jste zpracování čistě na studiu, nebo jste měli určitou představu, jak by obal měl vypadat? Jak souvisí vyobrazené téma s albem?
Michal: Jelikož nám Weird Visuals dělali live projekci na koncertech v Soulkostele a část kapely se s nimi znala už delší dobu (např. Jan díky spolupráci s OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP), přišlo nám jako dobrý nápad je oslovit. To, že jsou šikovní, jsme věděli. Nebylo ale jisté, zda se jim bude chtít jít do obalu pro blackmetalovou kapelu. Myslím ale, že i díky dostatečně volnému, až abstraktnímu zadání z naší strany a prostoru pro grafické experimenty je práce na obalu bavila. Zadání pro obal, stejně jako název celého alba, vycházelo z textu „Moon Obscured“, konkrétně pasáže „In the deep green dark chaos, where celestial bodies guide not”. Bylo tedy jasné, že půjde o abstraktní tmavě zelený art s prvky nebeských těles, ale zbytek už byl na Weird Visuals.
Logo je prací na slovo vzatého odborníka kaligrafa a ilustrátora Christophe Szpajdela. Jak k této spolupráci došlo?
Michal: Jednoho dne jsme se zkrátka rozhodli, že konečně po těch letech potřebujeme pořádné logo a jelikož skoro všichni máme Szpajdelovu tvorbu rádi (viz třeba logo EMPEROR a další), asi ani nebyl důvod spolupracovat s kýmkoliv jiným. Otázkou bylo jen, zda si logo od něj budeme moct dovolit, ale i v jeho případě platí, že se jedná o nadšence, který rád spolupracuje i s menšími kapelami bez většího budgetu a s jeho prací jsme velmi spokojeni.
Michale, tvůj přístup k avantgardnímu pojetí metalu je cítit na sto honů. Narážím na tvou aktivitu v již zmíněných BRAUNCHOLDA, což není nic jiného než grindcorové masakryště s noise potrhlým saxíkem. Co ti na té jinakosti tolik imponuje? Ve tvém případě jsem přesvědčený, že se nejedná o kalkul, jak přitáhnout pozornost metalové veřejnosti, ale představa kapely o hudební estetice.
Michal: Řekl bych, že to je hlavně tím, že sám tuhle podivnou hudbu rád poslouchám, a tudíž mě i baví se podílet na tvorbě něčeho podobného, co u nás skoro nikdo nehraje. V případě VOLUPTAS to je vyloženě o dlouhodobém sdílení obdobného hudebního vkusu s dalšími kamarády (oblibu norského avant-blacku snad nemusím připomínat). S Martinem se třeba znám ještě déle, než žiju v Praze, a tak dává smysl, že k vlastní tvorbě přistupujeme tak trochu jako naše oblíbené kapely. Ne, že bychom sem tam neudělali vyloženě přímočarou BM pasáž, ale myslím si, že hrát něco normálního by nás ani nebavilo. Někteří členové kapely koneckonců docela často brblají, že je některé jednodušší songy nebo jejich části už nebaví hrát. V případě BRAUNCHOLDY jdou veškeré credits hlavní skladatelské dvojici, tedy Choldovi s Braunem. Já přišel až ke složenému materiálu, vymyslel nějaké vokální linky a bylo hotovo. Je ale pravda, že i díky tomu, jak je to trhlá hudba, mě působení v BCH baví. V obyčejném death grindu bych asi řvát nechtěl a kdo ví, zda by mě do takové kapely vůbec někdo pozval. Na druhou stranu to neznamená, že vše, kde se mihnu, musí být za každou cenu avantgardní. Třeba MŮRA je pravý opak a ortodoxní metal až za roh. Zde mi však imponuje větší temnota, tlak a silnější dotek smrti.
V poslední dekádě se hudební průmysl výrazně změnil. VOLUPTAS, koneckonců MŮRA, kde také zpíváš, využívají platformy jako Bandcamp nebo Spotify. Do jaké míry má podle vás takový business model vliv na tvorbu a obecně na fungování kapel?
Michal: O Spotify se u kapely naší velikosti nedá mluvit jinak než o nástroji k propagaci. Co se peněz týče, reálně od Spotify nikdy nic nedostaneme, a pokud ano, bude se jednat opravdu o směšné částky. Pravda, že Spotify dnes používá prakticky každý, takže je tak trochu nutnost tam být, byť osobně se mi používání Spotify a podpora této firmy z vícero důvodů dost příčí (i proto si tam naši novinku zatím nepustíš). Bandcamp je naopak super. I když v posledních x letech několikrát změnil majitele, stále se jedná asi o nejlepší nástroj, jak přímo podpořit kapelu i jinak než nákupem fyzické nahrávky nebo merche. Pro mainstream to pravděpodobně neplatí, ale mám pocit, že v undergroundu se fanoušci více naučili za hudbu platit. Mnoho lidí si samozřejmě kupuje hudební nosiče. Například na vinylu, i kvůli rostoucím cenám, ovšem nemůžeš mít vše. Když se ti ale nějaká nahrávka líbí a chceš si ji stáhnout, tak je fajn, že máš kromě pirátění (kterého už z velké části vymizelo) i možnost kapele poslat pár babek za digitál, abys ji aspoň trochu podpořil. Sám to taky tak dělám a myslím, že tenhle business model si uvědomuje i hodně uživatelů Spotify a dalších streamovacích platforem, které používají hlavně díky jejich pohodlnosti. Nevím, jak moc jsou statistiky Bandcampu přesné, ale když na ně kouknu, vidím tam více prodejů digitálů než samotných stažení, což je potěšující a díky všem, co se rozhodli místo jednoho lepšího piva poslat prachy jakékoliv kapele. Mnohdy se totiž jedná o jediný příjem, který kapela naší velikosti má.
Pokud vyrazím za písničkou, beru s sebou brašnu s fotografickým nářadím a během fotografování ctím pravidlo o nepoužívání blesku. Když už, tak směrem do publika, to snad nikoho nenasere. Kdyby se vyskytl nějaký buran fotograf a prudil kapelu ostrými blesky, byli byste schopni přerušit, nebo nedej čert ukončit gig? Mimochodem, naprostá většina blackmetalových kapel používá minimalistické červené osvětlení. Je to nepsané pravidlo, nebo červená je jednoduše „cool“?
Michal: Asi bych kvůli blesku nebo svítícímu mobilu koncert nerušil, ale jasně, že mě to kolikrát sere, a to nejen na pódiu, ale i když stojím jako fanoušek v davu. Je hromada akcí, kde s tím člověk tak nějak počítá, ale zrovna u black metalu je nepříjemné, když ti koncert ruší obrazovky telefonů nebo temnou atmosféru doplněnou svíčkami atd. problikává blesk. Nepatřím zrovna mezi ty, kteří by cokoliv na koncertech zakazovali (byť sám jsem na pár koncertech, které jsem organizoval, jako pořadatel poprosil lidi, ať nechají své mobily v kapsách). Věřím tomu, že návštěvníci UG akcích se umí chovat a ví, co se sluší a patří. A abych řekl pravdu, je to už dlouho, co jsem viděl nějakého z profesionálních fotografů například na blackmetalovém festivalu používat blesk. S těmi mobily a jejich diodami to je kolikrát horší. Chápu to, že vytáhneš na pár vteřin telefon, uděláš si fotku a pak ho hned schováš. To sám koneckonců taky občas udělám (např. i jako materiál do reportu pro Marast). Problematičtí jsou diváci, kteří si ideálně se zapnutým bleskem natáčí polovinu koncertu, to je pak na pěst. Co se toho červeného světla týče, k mnoha kapelám se prostě hodí nejlépe, a především u black/death metalu jsou statická rudá světla mnohem lepší, než když osvětlovač rozjede nějakou diskotéku (vzpomínám na jeden koncert MŮRY v Hells). S VOLUPTAS se ale už delší dobu snažíme s vizuálem pracovat trochu jinak. Po vydání „Towards the Great White Nothing“ to bylo bílé světlo v našich zádech. Postupně se to, i z praktických důvodů, protože ne všude se nám chtělo tahat vlastní halogen, změnilo spíše na kombinaci bílé s modrou, a s „Where Celestial Bodies Guide Not“ se možná převlečeme do tmavě zelené. Rozhodně mám rád, když má kapela naživo, i co se vizuální stránky týče, vlastní xicht a vypadá trochu jinak než všechny ostatní, což se daří i mnoha blackmetalistům (mám na mysli například modré DJEVEL, VEMOD a pochopitelně DARKSPACE nebo také zelené DOOMBRINGER). Ale jak jsem psal, kolikrát je ta červená prostě nejvhodnější.
Kdysi jste se netajili náklonností k lihovině s plachetnicí na etiketě. Koneckonců tuto náruživost jste také promítli do názvu EP „Ved Rums Ende“ (podle norských VED BUENS ENDE). Jak jste na tom cca 9 let poté? Nebo už je ende?
Michal: Naštěstí můžeme říct, že rum’n’roll období je už za námi. Koneckonců, samotná nahrávka a její název měl být kromě úcty těchto norských bohů také rozloučením s naší rumovou epochou a materiálem, který jsme během ní hrávali. Ne, že bychom se dnes na zkouškách a koncertech nenapili, ale myslím, že od té doby fungujeme jako poněkud serióznější kapela. Osobně už ani nevím, kdy naposled jsem na koncertě VOLUPTAS pil rum. Nebylo to naposled v roce 2016 na křtu „Ved Rums Ende“ s ALKERDEEL v pražském Žižkostele? Když už něco, tak raději vytáhnu svou domácí pálenku, které se minimálně na našich narozeninových koncertech v lednu vypije vždycky dost. (úsměv)
Obligátně závěrem něco fanouškům, čtenářům, vzkaz, pozvánka…
Michal: Díky za otázky a za podporu, snad se zase někde brzy potkáme. Třeba 8. června v HK, kde budeme hrát s kanadskými THANTIFAXATH.
