Johan:
Rok a půl trvající koncertní pauzu ukončila MORTIFILIA na akci Metal Easter, kterou jsme s Jindrou navštívili i v roce 2022. Tehdy ještě v MORTIFILII bubnoval Roman Houška, za kterého kapela po jeho odchodu hledala delší dobu náhradu. A našla ji adekvátní, novic Patrik Kůrka se uvedl skvěle.
Než došlo k premiéře nového tlučmistra, srovnali se na pódiu 1000 BOMBS, kteří začali krátce po půl deváté a během zhruba třičtvrtěhodinu trvajícího setu stihli nejen songy z posledního alba „Sentenced to War“, vedle titulní písně např. „Rise to Kill“, ale i nějaké návraty do minulosti, jimž vévodila hitovka „1000 Bombs“. V setu se tak střídaly novější do death metalu hozené songy s přímočarými thrashovými a tahle pestrost přispěla k tomu, že koncert pěkně odsýpal. Sem tam se pravda stroj trochu zasekl, leč to nebylo kapelou, ale technikou, která zlobila, měnil se mikrofon, v pořádku nebyly ani odposlechy a vůbec zvuk mi přišel poněkud plochý.
O pauze se zvukař postaral o nápravu a MORTIFILIA zněla o poznání důrazněji. A pauza na ní nebyla vůbec vidět, naopak velká chuť do hraní, které si všichni tři pamětníci pamatující založení kapely v roce 1998 (tehdy pod názvem ALLHALLOWS) v přední linii hodně užívali. A myslím, že si debut užil i Patrik, který předvedl precizní soustředěný výkon. Mimochodem, bubeník se narodil v roce 1999, kdy měla kapela první koncert pod názvem MORTIFILIA. Ta jedním slovem valila, ožili i fanoušci, kteří předchozí „BOMBY“ sledovali vesměs v sedě u stolečků; na MORTIFILII se jich většina zvedla a jeden divoch se pustil do tance, kterým ale spíše otravoval ostatní pokojně stojící a do rytmu si podupávající diváky. Ti si po finálovce „Chist Hunt“, kterou na Frantův pokyn uvedl Petr řka cosi o jeruzalémském masakru (říká to už roky… úsměv), vykřičeli očekávaný přídavek v podobě velehitu „Just Funny Day“, který korunoval skvělé vystoupení.
Program nabral skluz skoro třicet minut a NAURRAKAR šli na věc až krátce před 23. hodinou. Část fanoušků už působila unaveně, část asi odešla, takže kulisu měli pánové v ochranných maskách slabší. K jejich cti nutno uvést, že se tím nenechali odradit a zahráli výborně. Největší pozornost na sebe poutal zpěvák N., nejen kvůli vizáži a pódiové prezentaci, ale hlavně díky vokálnímu výkonu, který byl dokonalý. Přesně takhle by měl vypadat projev frontmana blackmetalové kapely – střídání různých vyšinutých poloh, které působí odpudivě. N. navíc v rámci možností srozumitelně artikuluje, takže ústřední pasáže textů mu byly rozumět. Ale NAURRAKAR samozřejmě není jen o zpěvákovi, dobře se předvedla kytarová sekce, v níž se potkala blacková jedovatost a technická ekvilibristika, i rytmika, kdy bubeníkovi jely nohy jako stroj a basák si užíval intermezza, v nichž kytary na chvilku uprostřed písni zmlkly.
Metalové tóny zmlkly ve 23.45, což mi při účasti tří kapel přišlo pozdě – ukázalo se to i na zmíněné podpoře poslední kapely, i na aktivitě těch, kteří vydrželi. Při pořádání metalových koncertů by měl být brán zřetel na věk těch, kteří na ně chodí – a chodí brzy spát. (úsměv) Taky se asi dočkáme časů, kdy se budou akce konat pro sedící diváky, což bude takový návrat do časů, kdy jsme v osmdesátých letech na koncerty začínali chodit a povinné sezení brali jako nesmysl – brzy to asi bude nezbytnost. (úsměv)
Jindra:
Druhý ročník Metal Easter, jehož pořadatelství je zásluha členů deathmetalové MORTIFILIE, na sebe nechal tři roky čekat. První metalová mrskačka v roce 2022 byla zároveň křtem zatím posledního CD kapely MORTIFILIA „The Great Inferno“. Letos se sice žádné křtiny nekonaly, přesto line-up sliboval pěknou lidovou metelici zastoupenou třemi stěžejními odnožemi metalového fenoménu.
Po půlhodinové cestě lemované hradem Rabí a obnaženým vápencovým lomem parkujeme před interesantní budovou sušického gymplu, který byl otevřen v roce 1906 za účelem zvyšování vzdělanosti v Pošumaví i na Šumavě s neveselou minulostí z obou válek. O chvíli později už v předsálí Tradičního Kloubu, který se nachází v budově patřící místním Sokolíkům, očumuju merch s výrazem dítěte před výlohou hračkárny. Záhy zakupujeme zápěstní doklad o zaplacení vstupného, láce 200 Kč (66,666 Kč/kapela) mi připomněla dobu papírových selfmade plakátů na ochcaných vývěsních plochách a brizolitových nárožích.
Role otevírače se v maskáčových bundoškách ujali 1000 BOMBS, jejichž členy (Asura, Lord Sheafraidh a Throllmas) spojuje účinkování v TROLLECH, čtvrtým členem je Vojta „Blackwild“ Černý (BRAN, LAID TO WASTE). Pokud jsem dobře pochopil komunikaci mezi kapelou a zvukařem, bedny s odposlechem byly tzv. out of order, což zřejmě na kvalitě vystoupení nepřidá, obzvláště když si kapela dala na zvukovce relativně záležet. Navíc někdy v půli setu se odmlčel mikrofon baskytaristy a zpěváka Asury, aby byl obratem rázným poklepem opět zprovozněn. 1000 BOMBS popouští uzdu klasickému makotřasovému riffování z přelomu osmé a deváté dekády minulého století, do kterého v pravidelných intervalech vnáší technické momenty v podobě kytarových výjezdů dláždících cestu do válečné vřavy. Přestože z regionálního cejchu „Pilsner Trashquell“ čpí bojový plyn a riziko exploze nášlapných min, po chvíli jsem syt a upřeným pohledem po solidně zaplněném Kloubu přemítám, kdo že by mohl být tím novým bubeníkem následující MORTIFILIE. Vzhledem k tomu že hlavní indicie byla „mladej“, v úvahu připadali asi tak tři lidi.
U MORTIFILIE bylo jasné, že domácí či ti z nejbližšího okolí přišli primárně na ni a zrevidovat tak stav šumavského death metalu. Každý, kdo trochu zná nedávnou minulost sušických veteránů, ví, že nemají za sebou úplně šťastný období, když po fatálním úrazu byl bubeník Pavel Vrba nucen opustit sestavu. Příchodem nového bubeníka Patrika Kůrky se kapela stala dvougenerační skvadrou. V roce Patrikova narození (1999) odehrála MORTIFILIA své první vystoupení.
Growlovaný vokál Franty Knetla neztratil nic na brutalitě a je na první dobrou poznávacím znamením skupiny. Nahodilý letmý pohled kytaristy Petra Turka směrem k bicí soupravě dával tušit spokojenost se soustředěným výkonem novice na bubenickém verpánku, který se prezentoval jako nadějný mašinfíra po čertech masivního nářezu. Sušičtí přehráli téměř celé poslední album „The Great Inferno“ včetně silné „Underneath Their Feet“ nebo thrash/deathové „The Head of Medusa“. Vzpomínka padla na skvělou „Day When I Killed the God“ s mohutným refrénem ze stejnojmenného alba nebo na sypačku „How Many Days Are Left“. Že to (melodeath) mají stále v sobě, prokázali ve skladbě „We Have It in Us“. Pro přídavek „Just Funny Day“ sáhli do dvacet let starého alba „Redemption“. MORTIFILIA po koncertním půstu, který trval cca rok a půl, stvrdila svou instrumentální vyzrálost a symbolicky vstala z mrtvých v tu nejpříznačnější dobu adorovanou miliony fláterníků.
Na závěr vystoupili pražští NAURRAKAR a popravdě se přiznám, že právě tito yperitoví týlaři byli pro mě tím rozhodujícím závažím na misce vah, zdali do města pod Svatoborem jet či nejet. Poslední studiový výstup v podobě EP „Dopisy o zle“ je pádným důvodem proč jejich gig podpořený osobitým vizuálem navštívit. Parta kolem dnes již jediného zakládajícího člena Ega BMK se v současnosti řadí k tomu lepšímu, co tady ve škatuli black metal máme. NAURRAKAR produkují čistokrevný black metal, ve kterém na sebe nejen díky vzhledu náčelníka Junktownu a oprátkami ověnčenýmu stativu mikrofonu strhává pozornost zpěvák N. Radioaktivně destruktivní zvuk kytar držel na uzdě basák Ungern spolu s bubeníkem Dødsfaustem, jehož sžíravé teplo a smrad syntetické gumy pod maskou pravděpodobně prudilo nejvíc. Vzpomněl jsem si na vojnu, kdy ještě za komárů jsem strávil na cvičení kdesi na Olomoucku nepředstavitelných 22 hod v tomhle hnusným odéru navlečenej v rusácký protichemický pláštěnce těžký jako Putinovo svědomí. Toho večera nás NAURRAKAR pohostili mršinami „Do nebe ne“, „Karaburan“, „Acta, non Verba“ z EP „Dopisy o zle“, z alba „Uranfaust“ zazněly „Uranfaust“, „Mrtvý vítěz“, „Člověk, chyba“, LP „Apogeum“ připomněl song „Tak pravil...“ a „Galerie šílenství“ z 12 let starého céda „Epilog lidstva“. Jestli vydrží kapele takováto fazona na další řadovou desku, pak se máme na co těšit.
Před koncertem jsem měl pocit, že krom milovníků hlasitého kraválu a nesvaté prostaty by akce mohla přilákat i lidi, byť jen elementární množství, co zajdou jen tak na čumendu… Ale byl to opravdu pouze pocit. Žádná pozvolná generační výměna se neděje.
Fotky: Jindra
Video MORTIFILIA – „Day When I Killed The God“: Berry
