Ahoj Tome, konečně se dostáváme k dlouho plánovanému (chyba v prodlení je jen a pouze na straně nespolehlivého pisálka) rozhovoru. Díky této osmiměsíční proluce se nabízí první otázka v podstatě sama – jak si „Impregnation“ vede?
Ahoj Luki, řekněme si na rovinu, že mnohdy je časový odstup k dobru věci. Album „Impregnation“ lidé hodnotí velmi kladně, řekl bych – ať už po stránce hudební, grafické či textové – byla to poměrně hodně očekávaná nahrávka a lidi byli zvědaví, s čím se po těch mnoha letech vytasíme. Samozřejmě prvotní prodejní boom již odezněl, takže teď se snažíme dostat to album mezi posluchače na koncertech a tak… Ale ohledně přijetí rozhodně není nikdo z nás zklamaný, naopak! A je moc fajn, když vidím třebas Michala a.k.a. Bambuse v obležení fans, jak podepisuje nejen novou nahrávku, ale i archivní alba ISACAARUM, na kterých kdysi pracoval – je jasně vidět, že jeho úloha nebyla nikdy zapomenuta a teď dohání, co bylo v minulosti zameškáno.
Měnil bys na nahrávce s odstupem času něco?
Ani v nejmenším. Nevidím žádný důvod. To album je přesně takové, jak jsme si s kluky nalinkovali. Snad jen Bambus a Dino si zvykali na trochu jiný přístup při nahrávání, kdy jsme točili ve dvou studiích – tedy v podstatě odděleně – a veškerá komunikace probíhala telefonicky, maily či přes chatové platformy. Jsme rozházeni po celé republice, takže výdobytků moderních technologií mobilní éry jsme využívali více než hojně. A že nám to spoustu věcí usnadnilo, o tom snad není třeba obšírně vypravovat.
Když člověk alespoň trochu sleduje směřování tvé hudební cesty, nemohlo mu uniknout, že kapely, kterými jsi v mezičase procházel, točily kormidlem směrem k mnohem melodičtější a přístupnější produkci než předvádí právě zběsilí ISACAARUM, proto byl ohlášený návrat tak trochu šokem. Co tě k oživení divoké legendy vedlo?
V tom předmětném mezidobí jsem podstatě využíval naskytnuvších se příležitostí a hlavně jsem zkoušel sám sebe, kam své limity budu schopen posunout – nemám úplně v lásce stagnaci. Nicméně oživení ISACAARUM byl poměrně dlouhodobý, prakticky snový plán, z počátku téměř nemyslitelný a k jeho úspěšné realizaci časem napomohla velmi šťastná (v některých případech ovšem i velmi nešťastná) shoda řady okolností. Prvotní impuls dodal Čurby v roce 2016, ohledně případného vystoupení ISACAARUM na jubilejním ročníku Obscene Extreme Festivalu v roce 2018, a to v sestavě, která hrála na jeho prvním ročníku. Což se podařilo ve finále realizovat. Po následném vydání vzpomínkového alba „Retrorgy“ pod hlavičkou MetalGate nám všem už bylo jasné, že tímhle to už nemůže prostě skončit. Otázkou bylo jen kdy, ale nikdo z nás už neuvažoval o tom, že bychom už dále nepokračovali. Takže jak je možno vidět, nebyl jsem to já, kdo dal věci do pohybu. Bylo to kolektivní rozhodnutí a jednotné nadšení pro společnou věc.
Kdo v současnosti sestavu ISACAARUM tvoří?
Přistupme tedy k představení sestavy ISACAARUM: Kytarista Bambus, zakládající člen a hudební mozek ISACAARUM, dále pak baskytarista Dino (ex-HIBAKUSHA), samozřejmě bubeník a motor kapely v jedné osobě Ferenc, kterého můžete znát z věhlasných DISFIGURED CORPSE, deathového válce DEAD CARNAGE či thrashové brusky ANTIGOD, nu a výčet uzavírá moje uječená osoba, která patří do sorty lidí, jejichž přítomnost na pódiu často Ferenc s mírnou trpkostí komentuje slovy „last in, first out“. Mimoto mám na svědomí i slovesnou a vizuální formu kapely.
Jak probíhal tvůrčí proces? Je „Impregnation“ čistě záležitost tvé mysli, nebo svým dílem přispěli i spoluhráči?
Bylo by naprosto zhůvěřilé a nemístné si myslet, že za jakýmkoliv počinem typu „Impregnation“ stojí pouze jedna jediná figura. To je holý nesmysl. Na to má v našich končinách střelivo málokdo. Vždy je to o přinejmenším alespoň dílčí součinnosti lidí se stejným cílem. „Impregnation“ by nebylo bez úzké spolupráce čtyřech letitých přátel. Já pouze přišel s jakousi mlhavou vizí, kterou kluci zhmotnili ve formě skladeb, které jsem následně opatřil lyrikou a grafičnem. Všichni jsme věděli, co konkrétního chceme a každý dodal to, co bylo nutné. Bambus s Dinem vypracovali nosné konstrukce tracků, následně je dostal Ferenc, který vykouzlil s umem jemu vlastním rytmiku a pak tyto hudební ingoty kluci položili na mou kovadlinu, abych mohl vykovat textovou složku. Protože jsme měli již dopředu připravenou osnovu, tedy názvy skladeb, název alba i titulní motiv obalu, nebylo třeba pak už moc laborovat a vše fungovalo jak dobře seřízený stroj. Časově to ovšem bylo poněkud náročnější. Ano, covid nám všem trochu zamíchal kartami, takže toho cíle jsme dosahovali mnohem pomaleji, než-li za normálního stavu věcí. Kluci makali na novém materiálu skoro dva roky, avšak jejich pracovní elán i rychlost byla v závěru komponování enormní. Když byla hudební část hotová, nechal jsem svou fantazii volně běžet podél již zmíněné osnovy a zhruba za necelých čtrnáct dní jsem měl celé album textově pohromadě. Pak už jen zbývalo pěkně doma v teple texty osadit do muziky, abych ve studiu zbytečně netápal a případně mohl upravit to, co moc nesedělo. Jakmile byla dema hotová, zbývalo nám už jen to pořádně nabrat ve studiích a poté vycizelovat. A dle ohlasů lze říci, že jsme všichni odvedli velmi slušné řemeslo.
Nejsem nijak zdatný v ovládání cizích jazyků, přesto si z názvů písní dovedu docela dobře odvodit, o čem to zhruba je. (úsměv) Kam si v případě lyriky chodíš pro inspiraci?
Víš, dříve mé texty ISACAARUM byly o hodně jednodušší – neříkám prvoplánové – ale zkrátka jednodušší. Inspirace? Jsem docela knihomol – rád čtu odbornou literaturu a všímám si i toho, co se děje ve společnosti, její morálce, etice a podobně. Takže texty v podstatě vypovídají o tom, co mne zaujalo v současném světě, který byl o chlup jiný než ten, ve kterém ISACAARUM v roce 2014 svou činnost ukončili. Navíc mne bavilo třebas vzít téma, které s běžnou tematikou textů ISACAARUM nesouvisí ani náznakem, a přetavit jej do „ISACAAŘÍ“ podoby. Ano, texty se mohou zdát zvrácené, ale mají svou logiku i jakési poselství – je to hra se slovy na dané téma, je to jako plot, který zkrátka přelezeš a pak se podíváš zpět. S odstupem a nezaujatě následně popíšeš, co vidíš a jak to vnímáš… Nesnažím se moralizovat, kázat, něco pranýřovat, nebo jen grafomansky psát. Je to spíše takovéto: „Přestavte si, co kdyby…“. Zkrátka to vnímám jako pokřivená podobenství.
Když se podívám na obálku alba, první, co mne napadne, je myšlenka, že je asi jen málo odpornějších motivů, než je prostřelený břich ženy ve vysokém stádiu těhotenství. Proč jsi volil právě takto?
Je znát, že jsi titulní obal dost studoval, hehehe… Uznávám, že je to z mé dílny po delší době docela drsný kousek. Ten motiv jsem měl v hlavě již v prvopočátku, kdy se začalo uvažovat o novém albu a věřil jsem, že i název „Impregnation“ v souvislosti s tímto vizuálem bude poměrně slušně korespondovat. Záměr byl ovšem jednoznačný (a doufám, že se to povedlo). Na první pohled je to ve své podstatě nic moc neříkající změť tvarů a barev, protože titulní cover primárně pracuje s plochou – je třeba si pomocí malých detailů a vodítek uvědomit, na co se vlastně díváš. A když to objevíš, zjistíš, že nic není tak, jak to vypadá. Já tomu pracovně říkám latentní zobrazení brutality. Velmi rád studuji detaily na obrazech starých mistrů a co si budeme povídat, vždy máš pocit, že jsi schopen pojmenovat to, na co se díváš, ale náhle… ejhle, chyba lávky – je to trochu jinak. Ta vrstevnatost a možnost vidět to v jiné spojitosti, objevovat drobnosti a skládat si to dle vlastních úvah je pro mne mnohem zajímavější, než když to mám všechno „naservírované“ na první dobrou. Ten obal v mých očích sděluje: „Je tu více, než bys čekal a záleží na Tobě, co uvidíš.“ Chtěl jsem, aby lidé objevovali, nejen aby se pouze dívali.
Vezmu-li v potaz výše zmíněné kategorie lyriky plus vizuál a přičtu k tomu tvou démonickou koncertní prezentaci, nemohu se nezeptat, oblékáš se rád do kůže provokatéra?
To je spíše asi dáno historicky, ISACAARUM byli vždy spojeni s živelnější prezentací a s různými proprietami. A já mám prostě rád cílené šaškárny. Jistě, jak člověk stárne, uvědomuje si, že spoustu věcí už dělat se stejnou grácií nelze, takže dochází k přirozené redukci vynakládané energie, ovšem s vyšším účinkem – i zde se velmi úspěšně dá aplikovat princip superpozice a být „přiměřeně“ líný. Ten provokatér více či méně dříme v každém z nás, otázkou pouze je, zda ho člověk dokáže „probudit“ a hlavně – zda jej dokáže poté i ovládat – protože každá mince má dvě strany. Ovšem v rámci ISACAARUM je to možnost jak nabourávat konvence, překreslovat hranice a dělat to, o čem ostatní lidé třebas jenom v hloubi duše přemýšlí, sní – z mého hlediska je to takový monthypythonovský přístup i styl… Těm pánům také nebylo nic svaté, že ano?
Další otázka s tou předchozí úzce souvisí, byli by lidé, kteří tě vnímají jako divoké perverzní zvíře, hodně zaskočeni tím, co posloucháš v teple domova za muziku, jaké sleduješ filmy či které tituly jsou ozdobou tvé knihovny?
Je to docela pravděpodobné, ale nemyslím si, že „zaskočeni“ je to správné slovo. Hlavně mám rád klid na práci a své soukromí. Není žádným tajemstvím, že mám relativně široké spektrum zájmů, ačkoliv do společnosti již moc často s paní nechodíme – je to spíše vzácná výjimka. A možná právě proto. Pokud zrovna na něčem pracovně „nevyšívám“, s velkou radostí se věnuji hraní deskových her – když k nějaké deskovce sednu, máš jistotu, že o mně půlden nebudeš vědět. Další mou zálibou jsou knihy – ať už beletrie, poezie či odborná literatura. Probíjím se čtenářsky teorií superstrun, občas potrápím mozek diferenciálním či integrálním počtem (rozklad ryze lomené racionální funkce na parciální zlomky je milou kratochvílí), tři roky se věnuji samostudiu finštiny a podobně. Ptáš se na knihovnu – krom Rektoryse a Bartsche v ní najdeš R. E. Howarda, Briana Greena, Homéra, Li Poa, Bhagavad-Gítu a další této směsi odpovídající perly. Ve výběru hudby jsem docela zakonzervovaný – doma si metal jako takový pustím jen málokdy, to už musí být… Ale s radostí poslouchám tvorbu Devina Townsenda, E.L.O., George Harrisona či TRAVELING WILBURYS. Jinak jedu muziku z rádia (ČRo – Jazz, ČRo D-dur) a jako pracovní kulisu používám dark electro, ambient a podobné styly. Ale dobře, z metalu také něco nahodím – docela teď často se vyžívám v muzice MORBID EVILS. A filmy? Nemáme doma televizi – takže máme s Míšou takovou svou vlastní sbírku filmíků – ano, máme rádi Dunu, 1917, Tuntematon Sotilas a tak...
ANTIGOD, INNER FEAR, PAČESS, FORGOTTEN SILENCE… významná jména tuzemského undergroundu, kde jsi zanechal více či méně výraznou stopu. Souhlasíš se mnou, že díky těmto angažmá zní tvůj hlas i na takovém nátěru, jakým „Impregnation“ bezpochyby je, mnohem silněji a kvalitněji, než tomu bylo dříve?
Luki, to je bez jakýchkoliv dalších diskusí rozhodně pravdivé tvrzení. Nebýt jmenovaných angažmá, nikdy nezjistím, co člověk může zvládnout po stránce vokální i textové. Byla to pro mne škola, mnohdy dosti náročná – ale i já jsem postřehl, že díky participaci v těchto počinech se mé schopnosti kamsi posunuly a rozvinuly. Stagnace není dobrá v ničem a mně to odkrylo další možnosti, jakým rozličným způsobem se dá s hlasem pracovat. Ten pocit zjištění, že to jde, byl jako když celý život sedíš zavřený v jedné místnosti a najednou ti dojde, že ta místnost má dveře, jež nejsou zamčené. Těmi dveřmi jsem zkusil projít. Srovnám-li to s nahráváním jiných alb ISACAARUM, pak rozhodně vnímám lepší práci s dechem, preciznější artikulaci, širší barevnost a stabilitu razance hlasu. Pokud jsem pochopil alespoň něco, pak to je nebát se, nepochybovat a prostě to zkusit.
Všem zmíněným tělesům jsi posloužil nejen hlasem a tváří, ale i výbornými texty, kdy jsi se dovedl přizpůsobit danému stylu a hudební produkci slušivě oblékl v dobře padnoucí lyrický kabátek. Nenapadlo tě někdy, nechat svou fantazii směle rozlétnout a podělit se o myšlenky skrze stránky literárního díla?
Jéjej, čestně – napadlo. Ale něco uvnitř mi říká, že na podobný podnik ještě nedozrál čas. Co si budeme povídat, text písně je forma jakési umělecké zkratky, kdy máš jen omezený prostor na to, co chceš sdělit. A proto hledáš různé obezličky, jak tam vše nacpat, aby to dávalo smysl a mělo to jazykový rytmus. Ale u většího literárního díla to přece jen je trochu jinak. Měl jsem možnost číst knihy současných autorů jak českých, tak i zahraničních a tak nějak jsem se v tom ztrácel – buďto to byl až přílišný dějový nářez, či to bylo až moc složitě konstruované, nebo se to celé nekonečně vleklo. A ano – i forma jazyka rozhoduje. Napsat něco, co má udržet pozornost napříč třebas dvěma stovkami stran, to chce opravdu um. Sám ani nevím, o čem bych psal – snad sci-fi? Nebo fantasy? Něco úplně jiného? Kdysi jsem zkusil něco sepsat, bylo toho asi padesát stran, ale zahodil jsem to i s rukama. Nebylo to zkrátka zralé. No uvidíme, třebas se k tomu někdy odhodlám, pokud ovšem dozraji. Ale první (mimo mých nejbližších), kdo to v případě realizace dostane ku čtení, budeš ty.
Plány ISACAARUM pro rok 2025?
Letošní rok je v plánu odehrát deset koncertů různě po republice (festivaly i menší akce), ale podíváme se i do zahraničí. Kluci již zahájili práce na novém materiálu, ale nebudu zde anoncovat žádné termíny a podobně. Vše dobré prostě chce svůj čas, není-liž pravda? A navíc, sami jsme zvědaví, co z nás vypadne...
A hudební plány mimo domácí kapelu, rýsuje se nějaký zajímavý projekt?
Vidíš do mne jak do hubené kozy, hehehe. To víš, že často neplácám bábovičky na jednom pískovišti. V současnosti je v dokončovací fázi divnohudební i textová část nadcházejícího alba PETROLEUM mistra Ivoše Plačka a jeho pestrého ansámblu, na kterém participuji tentokrát nejen jako vokalista a grafik, ale i jako textař. Lze prozradit, že album je prvoplánově koncepční a je děleno dle liturgických hodin v klášterech (viz časová orientace v románu Umberta Eca Jméno růže). Nicméně to je pouze jen svrchní slupka, je to neuvěřitelně vrstevnaté a těch podprahových sdělení tam lze nalézt nepřeberně. Již od prvního tónu tohoto hybridu funerálního doom metalu a podivného experimentálního mixu stylů je více než hmatatelné, že vše jako celek ústí k hudebnu, jež je s ohledem na chystaný materiál spíše vážnou hudbou (cítím v tom barokní mistry i středověké madrigaly od Josquina a Haranta) než metalem. Je zcela patrné, že ta nahrávka rozhodně nebude pro každého. Varhaník Vítek Janata má ke staré hudbě velmi blízko a dokonale svými kompozicemi vystihuje skutečně nekonvenční Ivošovy hudební vize a éterický hlas sopranistky Andrey Dáňové tomu všemu dodává neuvěřitelnou atmosféru. Nástrojově to je vysloveně šílené – od obligátních bicích, přes strunné nástroje až po smyčce, žestě, tympány (mistr Silenthell má v Ivošových projektech už léta své stálé místo) až po skutečné varhany (ano, to je ten nástroj, který potřebuje vskutku opulentně rozměrné prostory a nejen kvůli své velikosti)… Myslím si, že je se na co těšit a pevně doufám, že si i toto divnoalbum najde své posluchače. Nu, Luki, mnohokráte ti děkuji za příjemný rozhovor a čtenářům Fobia zine přeji klidný den. Mějte se všichni skvěle!
Veliké díky za zajímavé povídání a ať se daří!
