Nevím, kdo psal anotaci k novému albu XIII. STOLETÍ, ale s počty je na tom prachbídně. Prý osmé studiové album… Uznávám, že vyznat se v diskografii jihlavské kapely není snadné, počet různých neřadových nahrávek, zdánlivě vypadajících jako řadové, není malý, ale jde o výběry hitů nebo projekty s nově nahranými staršími skladbami a jednou dvěma novými věcmi, případně o nahrávky s kapelou nějak související. Tyhle počiny šly vždycky kolem mě, držím se striktně řadových alb, kterých jsem napočítal deset – tím desátým je novinka „Noc vlků“, která vyšla loni na podzim na LP a CD.
XIII. STOLETÍ kompletuji na CD a ani s vinylovým boomem na tom nehodlám nic měnit. Ani na názoru, že obaly prakticky všech cédéček (i desek, které jsem viděl) mi přijdou nedostatečné – ani na „Noci vlků“ nejsou součástí bookletu texty, což mi vadí obecně. On to vlastně ani není booklet, ale přeložený list na napůl a ještě jednou napůl, jedna strana by se dala považovat za plakátek, protože je na něm fotka kapely s vlčí smečkou, vlci jsou i na dalších fotkách. Na titulní straně je obraz Petra Štěpána nazvaný Popraviště, u kterého oceňuju spíše to, že jde o autorské dílo a nikoliv nějaký lup nebo produkt zatracené umělé inteligence.
Je otázkou, zda kapela, která u nás jako vůbec první nahrála gothicrockové demo i album, přičemž od té doby uplynulo 38, respektive 33 let, ještě může žánr nějakým způsobem obohatit nebo posunout. Svého času se o to jihlavští snažili vehementně a různými způsoby dokázali gotický rock pozvednout na výbornou úroveň a o kvalitách nahrávek „Nosferatu“, „Werewolf“ a „Ztraceni v Karpatech“ snad nepochybuje žádný žánrový fanoušek, ale od té doby už uteklo v řece Jihlavě hodně vody. Tím nechci říci, že by další počiny ztrácely lesk nebo nestály za nic, ale sílu měly spíše jednotlivé písně než alba jako celek. Samozřejmě Petra Štěpána, který stojí v čele kapely od počátku dodnes, časem omrzely typické žánrové hororové figury (upíři, vlkodlaci, hraběnky koupající se v krvi, hrady, zámky…) a pro texty nacházel jiné inspirační zdroje, pořád ale s nádechem tajemna, romantiky nebo lásky…
Na novém albu v tom pokračuje. Žádná revoluce se nekoná, nebudu-li jako revoluční označovat častou nostalgii hraničící s patosem. Petr se tentokrát vydává hlavně do svého nitra a do vlastní minulosti, případně do minulosti dávné, přičemž úroveň skladeb je tentokrát kolísavá víc než obvykle.
Co se povedlo na výbornou, je začátek. Nemyslím přímo intro, které je krátké a neurazí, ale další dvě skladby „Noc vlků“ a „Alchymistův dům“. V obou případech se jedná o typické skladby kapely. Silné a dramatické. Ona síla a dramatičnost tryská z Petrova projevu i z hudby, v níž kytara nešetří ostrými riffy, klávesy dotváří atmosféru a rytmika nejen že drží skladbu na potemnělé straně Měsíce, ale ještě jsou ke slyšení různé drobnosti, které skladby vylepšují – např. Pavel používá nějaký plechový bicí nástroj. I zpěv je charismatický, v prvním případě důraznější a teatrální, ale to k muzice sedí, v druhém o něco uhlazenější, ale opět, do klidnější písně skvěle zasazený, stejně jako chytlavé klávesové linky.
„Ze stromů listí už padá“ je první osobní věc. Petr se v ní na podzimních motivech vrací „do klukovských let“, „toulá Vysočinou“, přičemž to celé působí lehce kýčovitě a hlavně jako nějaké bilancování, když mu „odpouští všechny lásky a on měl slzy na řasách“ a „ti co znal, už tu nejsou“. Je to takové stařecké přemítání při podzimu života, na což má samozřejmě každý právo, a čím více je mu let, tak tím více, ale tady je těch stesků nějak moc. Přitom hudebně jde o další docela povedenou písničku s klávesami a samply smyčců i kytarovým sólem. To ale neplatí na „Černou kočku“. Baladu s klavírem už XIII. STOLETÍ v minulosti nahrálo („V slzách příštích dní“), další srdcervoucí píseň si asi mohlo odpustit. Tady už patos hraničí s nevkusem, text je plný vzletných frází a stesků, a když jsou použité podruhé za sebou, do uší nelezou. Klavírní doprovod je fajn, ale čtyři a půl minuty je moc.
Druhou polovinu nahrávky a na desce asi stranu B načíná třetí výborná skladba, „Smrtihlav“. Ta dává vzpomenout na dvě povedené věci z úvodu a taky na někdejší karpatské songy, kterými se hemžila alba z devadesátých let. Znovu ožívá historie, nechybí upírské nebo vlčí motivy, k tomu strojové tempo a charismatický zpěv. I „Pán havranů“ disponuje uhrančivými motivy, hodně prostoru dostává zneklidňující baskytara, k ní pak primárně klávesy, a i přes pomalé tempo nechybí skladbě náboj a zajímavé nápady, byť o jejich originalitě by se dalo pochybovat, protože hodně podobné melodie zní i v „Iglau“, starší sólové písni Petra Štěpána.
Asi nejdiskutovanější písní je „Můj bratře můj“, mě ale nejvíc překáží „Golgotha“, ta mi přijde nemastná neslaná, místy přímo protivná. „Naj nany naj...“ je neposlouchatelný „refrén“ (nebo co to má být), text s náboženskými atributy mi do uší vůbec neleze, stejně jako podivné etnické rytmy doprovázející akustickou kytaru. A aby té španělky nebylo málo, pokračuje i na začátku „bratrského vyznání“. Zase se autor noří do minulosti a vyznává city svému bratru Pavlovi, což samozřejmě nemusí být důvod k hejtům… kdyby nešlo o tak prvoplánovou hudební patlaninu z bigbítu a rádoby honosné hudby; nástup „vážnohudebních“ kláves působí jako vtip, se zbytkem bigbítového základu nemají nic společného, ten si pod onou linkou vesele kodrcá dál…
Celkově by albu prospělo, kdyby na něm nebyly čtyři osobní skladby. Takhle působí jako kompilace skladeb XIII. STOLETÍ a Petra Štěpána, přičemž ty kapelní mě baví a hodnotím je jako povedené, ty soukromé méně – možná kdyby byly na desce jen dvě, nepůsobil by celek tak rozpolceně.
Slabá sedmička.
Seznam skladeb:
- Cháronův dech (intro)
- Noc vlků
- Alchymistův dům
- Ze stromů listí už padá
- Černá kočka
- Smrtihlav
- Pán havranů
- Golgotha
- Můj bratře můj
- L´amour ést éternel (outro)
Čas: 40:27
Sestava:
- Pavel Štěpán – bicí nástroje
- Miroslav „Palda“ Paleček – basová kytara
- Andrea Kožená – klávesové nástroje, klavír (5)
- Petr Štěpán – zpěv, kytara, syntezátor (1)
https://www.xiiistoletimerch.com/
Facebook
YouTube
