Půl roku uteklo jako voda a je tu další číslo Parambuchy, už šestnácté.
Když se před pěti roky Parambucha probudila z hibernace, možná ani principál Paramba netušil, že tu bude ještě dnes. Ale fanzin se rychle etabloval, redakční tým posílilo několik známých jmen a časák se neustále zlepšoval jak obsahem, tak designem. Minule dosáhl pomyslného vrcholu, počet slabších článků se přiblížil nule a počet různých nedotahů rovněž.
A šestnácté číslo jede po stejných kolejích jako předchůdce. Layout obálky už se doufám usadil, potřetí je rozvržení obdobné, postupně se ještě něco vylepšuje (větší font anoncující hlavní rozhovor) a doplňují další informace (datace vydání), i fotky na titulní straně jsou čím dál lepší, tentokrát je skvěle zvěčněný Poly ve své aktuální NOIROVÉ podobě.
Opět nechybí úvodníky, které napsali Pavel Maňas a Radek Bubeníček. Oba úvodníky jsou velmi zajímavé, názory obou autorů jsou mi blízké a takhle nějak si editorialy představuju. Stejně tak potěší fotka většiny členů redakce, tentokrát s alby OLYMPIKU. Sedla si i grafická úprava stránek, vše má řád, je přehledné, bezva. Jediné, co není úplně značka ideál, je úzký vnější okraj mezi textem a hranou stránek, své asi taky sehrála tiskárna, která listy ořízla více, než by bylo zdrávo a na několika stranách není prakticky žádný volný krajní prostor. A potom velikost fontu, ta už začíná být pro moje slábnoucí oči na hraně; u normálního textu to ještě jde, ale kurzíva je čitelná hůř.
Středobodem zinu jsou rozhovory. Ať už bez označení rubriky, nebo s nějakým podtitulem. První jde na řadu Poly, s kterým Paramba probral historii INSANIE a zabrousil i k POLY NOIR. Poly je na rozhovory ideální partner, vždycky odpovídá skvěle a skvělý je i tento rozhovor. Na podobné vlně jede valná většina interview, jak tazatelé, tak odpovídající to vzali poctivě, většina otázek je dobře formulová, z druhé strany dorazily pěkné reakce, takže jsem vše zhltnul jako malinu. Většinou se také k aktuálnímu dění došlo po exkurzi do minulosti, což připomene i pamětníkům, jak se ta která kapela nebo osoba vyvíjela. Nevím, který rozhovor vyzdvihnout, z těch řadových asi nejvíc potěšily tyto: Cyberolas, DARK GAMBALLE, KAVIAR KAVALIER, INNERSPHERE, CARNAL DIAFRAGMA a HIGH PURITY, ale ani ostatní nezaostávají (jmenovitě PAČESS, SHAARK, YBCA, ISACAARUM, TRANSLUNARIA a SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY). Jediný mi přijde poněkud plochý, ale to není dotazy, ale tím, že mluvčí REFORE nevyužil prostor k tomu, aby o své kapele něco zajímavého řekl, odpovědi pojal obyčejně, stroze.
Rozhovory ukotvené pod nějakým záhlavím jsou rovněž povedené a vlastně by ani to záhlaví nepotřebovaly. Ono mnohdy trochu klame, protože zcela nenaplňuje signalizovaný obsah. To je hlavně případ jinak skvělého povídání s Petrem Hanzlíkem, které se věnuje hlavně minulosti, i když je v rubrice Co dnes dělají; i na to ale dojde. Další tři na minulost zaměřené kategorie – Kam mě zavál čas, Zpátky v čase a Vzpomínky na – by se klidně mohly sloučit do jedné historické. Petter Staněk i Ashok (který se vrací k dvěma albům EQUIRHODONT) jsou sdílní a otevření, a druhý jmenovaný mě inspiroval k vylovení obou cédeček z police a jejich přehrání po řadě let, abych se znovu dobral k závěru, že ta alba jsou skvělá a že jejich připomenutí je záslužná věc. Stejně tak návrat do Bzence 80. a 90. let, kdy se tam konal věhlasný Attack Of Fire; vyštrachat o festivalu nějaké informace je nadlidský úkol, navíc když bratři Lagové nemají ani archiv, ani pamatováka, ještě že ho má Jaromír Tichý, který přispěl spoustou vzpomínek a historek. Potěší i přehled kapel, které tehdy vystoupily – a je zajímavé, kolik jich přežilo déle než třicet let, nebo se na pódia či do studií vrátilo po letech v ústraní. Nechybí ani Československá desítka, v níž Zbyněk Husa, který je známý hlavě díky působení v ROOT a dnes působí v ABRAXASU, vyjmenovává svá oblíbená alba.
Co dělají, když nehrají: Že má Medvěd (Pavel Urbánek, dříve SAX, pak hlavně FORGOTTEN SILENCE, nyní GÖTTERDÄMMERUNG) neobyčejné koníčky, je asi známo, v rozhovoru o nich poutavě mluví a čtenáře určitě napadne, že by se měl na ta zvláštní místa taky vypravit. To Dejvy Krédl se prostřednictvím labelu Souls Of Underworld vypravuje do časů dávno minulých a vydává demosnímky, které by jinak zůstaly zapadané pod vrstvou prachu; vracet se k prastarým nahrávkám je nejen v módě, ale i záslužné, z Dejvyho slov je zřejmé, že ho to baví a když CD verze někdejší kazety udělá radost dalším podobně smýšlejícím, je to radost oboustranná. Radost z reedice dema DISFIGURED CORPSE, jež vyšlo jako příloha limitované edice Parambuchy, neskrývá Hadgi, který přidává perličky z období kolem roku 1992, kdy bylo debutové demo severomoravské party nahráno.
Součástí obsahu jsou i recenze, o jejichž smyslu v tištěných zinech se vedou diskuze, ale já mám jasno. Tímto způsobem ano. Jde o cosi jako kroniku uplynulého pololetí, která shrnuje to podstatné, co u nás vyšlo, rozumnou stručnou formou. Recenze jsou vesměs trefně napsané, samozřejmě se s autory nehodnu ve všem, ale plus minus to sedí, stejně jako tabulka s pořadím, s kterou se dá žít. Fajn jsou i Louďovy bonusy, v nichž jsou hodnoceny počiny kratší, neřadové nebo jinak se vymykající. Co se v recenzích úplně nepovedlo, je nový vzhled bodovací tabulky; chápu snahu zvýraznit recenzované tituly, ale zvolená forma mi do očí nepadla. A pak oříšek ohledně názvu skupiny THERAPIST, která se na svém FB píše theRapist, na BZ TheRapist, takže to nikomu neusnadňuje. Ale pokud se držíme zásady, že názvy se píšou velkými písmeny, mělo by asi být THERAPIST, což se nepovedlo ani v tabulce (jako jediná kapela uvedená směsí malých a velkých písmen theRapist), ani v recenzi, kde vypadá THE RAPIST divně.
I přes pár detailů, jež jsem si neodpustil zmínit, mohu konstatovat, stejně jako minule, že „pro vyznavače tuzemského metalu a fanoušky-archeology je Parambucha sázka na jistotu“. Časopis je to zdánlivě útlý, ale zdání klame, 90 stran informací není málo, navíc vychází dvakrát ročně a po jazykové i vizuální stránce je to povedené dílo.
