4horsemen:
Před vydáním debutu Polyho sólového projektu kolovaly na netu čtyři singly, a tak jsem tušil, že deska to bude dobrá. A to se i potvrdilo. K vydání alba „K mýmu ohni nesedej“ byly naplánované dva křty. Jediné dva koncerty, a to v brněnském Kabinetě Múz a v Cross Clubu v Praze. Úplně jsem neměl v plánu navštívit koncertní provedení alba, ale přesvědčil mě samotný protagonista, který na internet nasdílel nějaká videa z brněnského koncertu. Na poslední chvíli kupuju vstupenku a upravuju pracovní plán a jako jeden z prvních návštěvníků toho večera se vítám s Polym v klubu.
Nicméně než začal samotný Polyho koncert, tak na pódiu usedl Oldřich Neumann z kapely ZNOUZECTNOST, známější pod pseudonymem Golda, který se předvedl se svým folkovým projektem SOLOWORX. Chtě nechtě, jsem toho moc nevyslechl, protože půli setu jsem se vykecával s kolegou Coornelusem a druhou částečně s Petrem Korálem. Práci Goldy neznám, tak se nerozepíšu, ale vystoupení nebylo vůbec špatné a plac pod pódiem byl hustě zaplněn. Golda sklidil slušnou odezvu.
Jak jsem již zmínil, tak „K mýmu ohni nesedej“ je prvotina POLY NOIR čili Polyho a jeho doprovodného tělesa THE HOLY SPIRIT SMUGGLERS sestaveného pouze k realizaci dvou koncertních podob desky. Nejsem si úplně jistý, ale až na pár maličkostí bylo album přehráno popořadě od začátku do konce tak, jak jsou jednotlivá polínka seskládaná u ohniště na drsné westernové planině… Drsné nebo taky zajímavé industriální prostředí Cross Clubu s decentním osvětlením pódiového pozadí se k temné, rozvážné a zároveň živočišně divoké auře koncertu nesmírně hodilo.
Těšil jsem se na magické kousky, které mně byly známé již delší dobu z klipových provedení („Padá hvězda“ a „Všechno přikryté je tmou“), jež se objevily hodně dopředu před vydáním alba samotného. Nicméně upoutaly i méně prověřené songy jako teskná „Amigos na cestě za štěstím“, v určitých okamžicích se zvláštně přiškrceným hlasem, který oproti albu ještě více nabral na větší prosebně mluvené intenzitě. A to stejné můžu říct i o mé oblíbené skladbě „Noc ví“, která se mihla až závěrem setu. Koncert byl vlastně jiný, než jsem zvyklý, oproti těm, na které chodím… prostě by se dalo říct „A on tam stál“… a zíral a nedutal.
V půli koncertu vyzval Poly slovutného Petra Korála a samozřejmě váženého hosta Goldu ke křtu alba. A jak Petr Korál ve své řeči poznamenal, tak i já bych se přimlouval k pokračování tohoto projektu, protože doopravdy by bylo škoda jej ukončit. Minimálně by to sneslo alespoň ještě jedno studiové album… ale kdo ví.
Opilecká etuda v „K mýmu ohni nesedej“ byla věrohodnější než ve studiovém počinu a noir náladu tomu všemu (po celou dobu koncertu) dodával westernový noční podkres vytí vlků a jiných pazvuků vycházejících z dalekého prostředí rozsáhlých prérií, anebo mexických kaktusových polí či arizonské pouště, kde „Bůh ti srazí vaz“. A to byl první cover ze dvou, který, jak sám Poly podotknul, můžeme znát z podání Johnnyho Cashe. Tím druhým coverem, který díky textu zapadal do konceptu, bylo INSANIOVSKÉ „Hvízdání“, které nabralo úplně jinou podobu než na albu. Konec v podání „Aby duše měla klid“ byl energický a dalo by se říct, že tato skladba malinko vybočovala z daného westernového mustru a napadlo mě, že by se i dost hodila k hlavní Polyho kapele.
A co víc si přát… Vrátím se k úvodu. Tušil jsem, že koncert bude dobrý, ale až tak…
Coornelus:
„Pojď, poběž!“ OK, letím, co to dá. Kdo by neuposlechl Polyho volání od ohně. Nechat si utéct jeden ze dvou historických koncertů projektu POLY NOIR bych považoval za chybu, kterou si můžu dovolit udělat jenom jedenkrát. Praha byla v kalendáři zapsána tučným písmem dlouho dopředu a jak se koncert blížil, vinyl přistál na gramci a objevovala se první videa z koncertu z Brna, natěšení sílilo.
Ačkoliv jsem Cross nenavštívil několik let, a tak nějak na něj zapomněl, musím říct, že volba prostoru byla dokonalá. Ideální prostředí jak pro muzikanty, tak fans. Kapacitně byla velikost klubu trefena přesně a z hlediska estetiky výborně.
Samozřejmě v první řadě šlo o hudbu. Ta se mi za posledních pár dnů zakousla hluboce do těla. Poly s kapelou nasadili do playlistu celé své zbrusu nové album a k němu dvě coververze, i když u jedné to byl cover sám sebe. Song „Hvízdání“ z poslední desky INSANIE v provedení dark country music byl ale skvělou volbou. Hudebně se do nového projektu hodí perfektně a textově jakbysmet. Ke konci zazněla přetextovaná „Cashovka“ „Bůh ti srazí vaz“, ale za mě se to hlavní odehrávalo ve vlastních skladbách, které už jsou teď pro mě hity.
Polyho projekt, kterému pomohli dát duši další tři šikovní muzikanti, se odehrává zjednodušeně řečeno ve westernové muzice, v country a rockovém písničkářství. Osazenstvo kapely dokonale doplňovalo hlavního šerifa Polyho a člověk si mohl nerušeně užívat poslech skladeb, které mě naživo zaujaly stejně jako z LP. Jelikož má Poly téměř vždy vše dotaženo do detailů, nechyběla ani image – vestičky, klobouky – salónních šviháků z prérií.
Vtipný moment nastal v půlce setu, kdy Poly srostlý několik dekád s INSANIÍ místo nového nacvičeného oslovení fans – amigos muchas gracias, mu jednou ulétlo klasické insainovské – díky bratři a sestry, ale jelikož v sále bylo 99 % fanoušků INSANIE, všichni přátelé se jen pousmáli.
Koncert byl oznámen jako pražský křest nového alba, a tak logicky nechyběl křtitel. Ti byli dva, ale jen jeden mluvil. Tím byl Petr Korál, který trefně vše pojmenoval a naváděl Polyho k tomu, aby celý POLY NOIR touto deskou neskončil. Druhý, Golda, svěcenou vodou poléval CD. Nakonec, taky to je funkce...
Hodinka ve společnosti elegánů z westernových filmů utekla jako voda a nezbývá než doufat, že si Poly vezme slova Petra Korála k srdci a neudělá z desky „K mýmu ohni nesedej“ sirotka.
Jsem moc rád, že jsem se téhle historické události zúčastnil, kdyby ne, mrzelo by mě to do konce života.
