Kulturní dům Barikádníků. Legendární prostor, v němž v druhé polovině osmdesátých let minulého století mohly metalové kapely oficiálně koncertovat. Já jsem se na Barče, jak se kulturáku dodnes říká, poprvé ocitl v roce 1987 na Metalových Vánocích, kde zahrály skupiny ARAKAIN, ORIENT a FATA MORGANA. Od následujícího roku jsme byli s kamarády na Barče jako doma, několikrát jsme tam viděli ARAKAIN, ale i řadu dalších kapel, které tam tehdy hrály. Kdy jsem tam byl naposled, myslím v těch osmdesátkách, už si nevybavím, postupně se metalové kapely v Praze představovaly i jinde; odhadem v roce 1989. Až letos se konal návrat do místa, v němž se zastavil čas. Nevím, jestli došlo k nějaké modernizaci, až tak dobrou paměť nemám, ale pokud ano, tak nebyla dramatická. I pohled zvenku mě vrátil v čase, tenkrát taky před KD postávali před koncerty metaláci, jediný rozdíl byl v jejich věku; tehdy to byli náctiletí mládežníci, teď padesátníci i šedesátníci; ale abych nekřivdil té hrstce mladších, tak i ti se objevili.
Nápad uspořádat koncert, na kterém měl zaznít „Institut klinické smrti“ po třiatřiceti letech, právě na Barče, považuju za výborný. Řada pamětníků si připomněla mládí, zavzpomínala a navíc si mohla živě poslechnout jednu ze zásadních desek tuzemského metalu. Než k tomu došlo, zahrály dvě kapely, které v roce 1991, kdy „Institut“ vyšel, neexistovaly. Ale k jejich založení se schylovalo, předchůdce BOHEMYST AVENGER vznikl v roce 1992 a ČAD začal o dva roky později.
Na Barče asi platí policejní hodina – a díky za ni. Akce musela skončit ve 22 hodin, což pro nás přespolní znamenalo, že se domů dostaneme v rozumný čas. Ale zároveň to znamenalo brzký začátek, BOHEMYST odstartovali v půl šesté. Ale obavy, že budou hrát pro padesát lidí, se naštěstí nenaplnily, sál byl slušně zaplněný a kulisa důstojná. BOHEMYST potkáváme na koncertech s kamarády několikrát ročně, takže když nás zpěvák Radek viděl, ptal se, jestli nás to po sto padesáté bude bavit, ale trochu přeháněl, tolik koncertů BOHEMYST od založení neodehráli. (úsměv) Pravdou je, že dva až tři koncerty BOHEMYST ročně navštívím a že dlouho se hrály songy z debutu, což v poslední době přestává platit, protože na cestě je druhá deska, která snad brzy vyjde. Jmenovat by se měla „Okultura“ (nebo „Occultura“) a v Praze z ní zaznělo několik ochutnávek („Tajemnost Kozlího vrchu“, „Svatý otec“, „Rohy zla“, „Ostřejší meče“), které obstaraly polovinu setu. Tu druhou prověřené hity („Čerň a smrt“, „Krvehlas“, „Na umrlčích prknech“, „Co nelze zapomenout“), které mám logicky najeté. Hudba BOHEMYST osciluje mezi death a black metalem s občasnými doomovými party, je plná dramatických i epických pasáží, proměnlivých vokálů, monumentálních ploch a v Praze to klukům sedlo, i díky výbornému zvuku.
Po BOHEMYST následovala „autogramiáda kapely HENYCH 666“, jak pravil oficiální program, ale šlo zároveň o autogramiádu TÖRRU z roku 1991, na kterou se kromě Vlasty Henycha dostavili i Melmus, Monroe a snad i Šakal – já na nějaké podepisování moc nejsem, tak jsem šel zevlovat na vzduch. Ale zájem o podpisy muzikantů byl větší, než se čekalo, tak se autogramiáda trochu protáhla…
… a ČAD začali s několikaminutovým zpožděním. Sál se ještě více zaplnil a během koncertu se několikrát pod pódiem rozjela pořádná mela. Logicky, songy ČADU jsou hitovky k tanci a jinému dovádění. I ČAD měli naprosto skvělý zvuk a možná to byl vůbec nejlepší koncert, který jsem od slovenského tria zažil. Jasně, ta euforie z prvních setkání v době alba „Ťažký kov“ se už asi opakovat nemůže, ale páteční večer na ně dal vzpomenout. ČAD navíc hráli déle, než měli „slíbeno“, takže stihli snad dvacet thrash/crust songů, průřez tvorbou, v němž nechyběly fláky jako „Varič pika“, „Dostal som od otca sekeru“, „V meste sú medvede“, „Ľudia smrdia“, „Urážanie hudby“, „V krku krv“ nebo „Démon samoty“. Největší rotyka se logicky strhla na vypalovačky „Železný mejdan“ a „Zbojnícke móresy“. Pišta mezi songy jako vždy vtipkoval, nejvíc, když se bicmenovi Tornádovi porouchala dvojšlapka, kterou šikovný bubeník rychle opravil a Pišta jej překřtil na Tajfuna. Jinak sledovat Tornáda-Tajfuna při hře je opravdu zážitek; co ten člověk předvádí, je neuvěřitelné.
Po krátké pauze a odstěhování menších bicích, na které hráli BOHEMYST a ČAD, nastoupili TÖRR, eh, HENYCH 666. Kapelu jsem viděl loni na Satan Klaus Festu, kde mě bavily hlavně songy z repertoáru TÖRRU a potěšilo, jak to nové sestavě hraje. Spojení starých pardálů na rytmice (Vlasta a Herr Miler) a mladší kytarovou krví (Aleš Hampl, Yan Havlín) si sedlo, takže se dalo čekat, že tahle sestava by neměla mít problém přehrát slavný „Institut klinické smrti“ v potřebné kvalitě. Otazník se vznášel nad vokály, protože jak Šakal, tak Monroe to tehdy nařvali tak chorobnými hlasy, že jen přiblížit se k nim není jednoduché. Ale když po krátkém intru začal Aleš řvát v „V podzemí (Underground)“, byly obavy pryč. Všechna čest, jak to Aleš pojal, nebyla to ryzí kopírka Monroea, ale sedělo to, hluboký, dobře artikulovaný i frázovaný projev do thrash/deathové rychty skvěle sedl. Hudebně taky výborné, kapele to hrálo, Herr Miler to řezal jako démon, obě kytary se pěkně doplňovaly a Vlasta to ležérně jistil. (úsměv) „Seru krev“ odkřičel Honza, ale tady jsem s jeho projevem lehce bojoval. Jasně, Šakal tuhle skladbu na albu taky pojal specificky, spíše ječel, než skřehotal, Honza se snažil o totéž, ale slova trochu drmolil. Jízda pak pokračovala prakticky bez přestávek, Vlasta po druhé nebo třetí věci krátce promluvil, že skladby všichni znají a nebude je tedy ani uvádět. Předpokládám, že je znají i ti, kteří čtou tyto řádky, tak je nebudu popisovat, jen doplním, že mně se živě nejvíc líbily ty, které mám nejradši i z desky, tj. „Pán snů (Noční můra na ulici Elm)“ a „Libreto smrti (Fantom opery)“, hlavně „Libreto“ bylo famózně podané. Zaznělo všech deset songů v pořadí jako na nahrávce, šest jich odzpíval Aleš, dvě Honza a dvě Vlasta – ten samozřejmě hitovku „Předčasný pohřeb“, kde ještě nebyl rozezpívaný a bylo to trochu znát, ale v níž si zahostoval Melmus a odehrál ji s přehledem, a „Sebevraždu“, jejíž text si přinesl na taháku, což se mu nedivím, protože si ho taky nepamatuju, na rozdíl od většiny ostatních.
Pak došlo na křest reedice „Institutu“. Role křtitelů se ujali nemluvný Pavel Kohout (Monroe) a Melmus, který prohodil pár slov. Celé to působilo křečovitě, takže tady podepisuju nedávná Coornelusova slova, že by se kapely na tyhle tyjátry radši měly vykašlat.
Následoval klasický set HENYCH 666. Dost podobný tomu ze Satana, což se dalo čekat – nové songy asi zatím nevznikají, Vlasta taky zmínil, že příprava live provedení „Institutu“ zabrala půl roku. Takže klasika – set postavený na hitech TÖRRU a několika písních HENYCH 666. A očekávané reakce: ti největší ortodoxové se po „Institutu“ odebrali do hajan (bylo jich jen pár), ostatní pak reagovali tak, že HENYCHOVSKÉ songy se žádných hlasitých reakcí nedočkaly, TÖRROVSKÉ byly kvitovány a stejně jako „Instituové“ si je řada přihlížejících křičela s Vlastou či Alešem. Ano, v druhé polovině se k mikrofonu logicky stavěl hlavně Vlasta a už to dával v pohodě. Play list byl postavený chytře, začalo se prověřenými hitovkami „Extrémní sport“ a „Kult ohně“, končilo songy „Kladivo na čarodějnice“ a „Made in Hell“. Kdesi uprostřed zazněla nejlepší věc druhého poločasu „Chcípni o kus dál“ v opět skvělém podání Aleše. „Kladivo“ je samozřejmě kult, ale kvůli Vlastovým hlasovým „zlepšovákům“ ztrácí chvílemi švih. Ony vůbec některé Vlastovy řeči působí poněkud divně, takové to „nazdar rokenrolový prasata“ nebo „miluju vás, děti moje“ mi přijde na metalovém koncertu nepatřičné, zlatě, když v osmdesátkách začínal koncerty slovy „nazdar černý duše, TÖRR je tady“.
Povedená akce skončila krátce před avizovanou dvaadvacátou hodinou a když se za ní zpětně ohlížím, musím konstatovat, že nemohla dopadnout lépe. Jistě, nějaké drobnosti mi ne zcela sedly, ale jako celek – výborný večírek s kvalitními kapelami, povedenými koncerty a skvělým zvukem.
