Srdečně zdravím kapelu DYSANGELIUM! Než přistoupíme k pitvě aktuálního alba „Jonestown“, poprosím nové tváře, tedy basáka Kubu a kytaristu Pavla, zda by mohli poodhalit svou hudební minulost a zmínit okolnosti, které přivedly jejich kroky do řad DYSANGELIUM…
Pavel: První kytaru jsem dostal jako dítě někdy kolem roku 1985, byla to španěla, hrával jsem na to takové ty písně o pár akordech, později repertoár K. Kryla. Již tenkrát jsem hltal muziku jako ACCEPT 1985/1986, „Master Of Puppets“, největší modla pro mě byla „Pleasure To Kill“ od KREATOR. Chtěl jsem tak umět hrát, ale neměl jsem absolutně představu, jak na to... Pak přišla devadesátá léta a spousta skvělé muziky, hlavně alba zkraje těch devadesátek, to byla síla, a také objevovaní starších alb, ke kterým jsem se dříve nedostal. Na elektrickou kytaru jsem si poprvé zahrál koncem roku 1992 a totálně mě to dostalo. Zprvu jsem si ji půjčoval a hrával do auxu u kotoučového magneťáku. Když nebyla možnost, cvičil jsem právě na tu španělu. Měl jsem tabulatury hlavně od METALLICY a to byla pro mě velká kytarová škola. Tenkrát to nebylo tak jednoduché jako dnes, o to více se cvičilo, zkoumalo co a jak, odposlouchávalo a bylo to mnohem zaslouženější. Od 1993 jsme měli s kamarádem, kytaristou M. Kupkou, kapelu. Měla spoustu jmen, prošla jí spousta lidí, ale neustáli naše nároky a požadavky, odehráli jsme pak v 1998 dvě zábavy s bicími a basou z PC. Měli jsme cca 10 věcí vlastních a 45 převzatých. Především to hraní coverů mi dalo hrozně moc. V roce 1999 jsem poprvé oslovil Ctibora, měl jsem tehdy už téměř kompletní první CD SUNN. Zkoušeli jsme to hrát, ale vzhledem k náročnosti to vyšumělo a já na podzim odešel do ECLYPSE OF SHADOWS, kde hrál na bicí tenkrát snad čtrnáctiletý Miloš Meier. Už tenkrát neskutečně nadaný a hotový bubeník. Měli jsme nacvičených 9 skladeb, ale k živému hraní už nedošlo. Po rozpadu EOS mě Ctibor pozval do SABATHORY, tam už se hrálo hlavně živě, moc se nezkoušelo. Složil jsem tam většinu muziky pro CD „Forever Ill“. Z kapely jsem odešel kvůli stagnaci v roce 2002. Poté ještě v tom samém roce jsem dokončil první CD SUNN „Towards The Limits“. V roce 2005 jsme se sešli opět se Ctiborem, založili kapelu BORN ALIVE DEAD a na jaře 2006 ve studiu Davos u Otyna nahráli stejnojmenné CD. Po problémech sehnat další členy kapely šlo vše k ledu a nedošlo ani na pořádnou propagaci desky. V létě 2007 vydávám druhé a zatím poslední CD SUNN „The 2nd Shine“. Od té doby už hraji jen doma, tak jak mě to baví nejvíce, skládám, nahrávám, mixuji, laboruji se zvukem atd. Na konci roku 2018 mě opět vyrušil kdo jiný než Ctibor, abych šel hrát. Z kraje roku 2019 jsem odehrál několik koncertů s DYSANGELIEM, ale po totálních neshodách s druhým kytaristou jsem z kapely odešel. Za covidu DYSANGELIUM stagnovalo a my zkusili obnovit BORN ALIVE DEAD. V době zákazu překračování okresu to bylo zajímavé, 3 lidi, každý z jiného okresu, ale hráli jsme. Tehdy už to byly 2 věci, které jsou první dvě na CD „Jonestown“. To opět utichlo, hlavně z důvodu mé vytíženosti. Na podzim 2022 se kapela DYSANGELIUM téměř rozpadla. Tenkrát jsme se domluvili se Ctiborem, že budeme znovu hrát, a to buď pod názvem DYSANGELIUM, nebo, v případě, že by odešel i Zdenda, pod názvem BORN ALIVE DEAD.
Jakub: K base jsem se vlastně dostal jako slepý k houslím. Někdy zhruba ve dvanácti, třinácti letech jsme s podobně postiženými jedinci začínali poslouchat muziku, chtěli zakládat kapely, no a já měl na půdě po tátovi starou Jolanu Vikomt Bass. Takže bylo vlastně předem dáno, že budu basák. Pouhé vlastnictví nástroje a podomácku dělané bedny se zesilovačem stačily, abych se stal členem kapely. Že jsem na to neuměl hrát, vlastně nikoho nezajímalo, výbavu jsem měl. (úsměv) Postupně, přes různé vznikající a zanikající kapely, jsem se dostal až k DESOLATED. Pokud si dobře pamatuju, bylo mi tehdy čerstvých 18, takže někdy okolo roku 2004. Za tohle angažmá jsem dodnes velmi vděčný. Petr Zerzán, vynikající kytarista, ze mě vycepoval basáka a vlastně jemu vděčím za většinu toho, co dnes umím. I když jsme se nakonec nerozešli úplně v dobrém, stále na DESOLATED vzpomínám s láskou a vděkem. První nahrávání ve studiu, první velké festivaly, první turné… Bohužel, pracovní povinnosti nám rozložily DESOLATED zevnitř a po asi deseti letech, několika albech a mnoha koncertech jsme se rozešli. Hledal jsem tedy zase kam se upíchnout a úplnou náhodou jsem narazil na hudebním bazaru na inzerát kluků z Nového města nad Metují. Začínající kapela, Laco, Milan, Kasap, chtěli hrát nářez, chyběla basa, slovo dalo slovo a tramtadadá, DEWDROP byli na světě. Vzhledem k tomu, že DEWDROP měli v té době pouze jednu kytaru, přivedl jsem s sebou právě Petra Zerzána, což se mi vlastně nakonec stalo osudným. Nahráli jsme demo, pak i nějaký split, odehráli hromadu koncertů, ale tentokrát moje pracovní povinnosti nedovolily, abych se kapele věnoval naplno. Byl jsem z kapely odejit. Pak následovaly smečky jako INHUMAN TORMENT, chviličku jsem zkoušel i v lokálních zábavových kapelách a nakonec jsem zakotvil u trutnovských STRANGE?, kde jsem vlastně dodnes. Strašně fajn kluci, nicméně srdíčko mě táhlo k tvrdší muzice. A tak, když před Vánoci 2023 zavolal Ctibor, tuším, že tenkrát dostal tip od MELANCHOLY PESSIMISM, že v DYSANGELIU bude končit basák a jestli bych to nechtěl zkusit, nebylo co řešit. Za týden jsem byl na zkoušce a za měsíc a půl už jsme mydlili první koncerty. A to je, milé děti, v kostce má hudební cesta.
Jak velkou měrou ovlivnil příchod noviců tvůrčí proces?
Nekro: Technicky vzato je to podobné jako dříve. Kytarová sekce dotáhne nápady, přidají se bicí, na zkoušce si řekneme, co se líbí a co ne a co by se případně mohlo změnit, odstranit nebo naopak přidat a k instrumentálně hotovému songu nakonec já vymyslím text. Jenže to by byl povrchní pohled. Celý základ totiž teď dělá jiný člověk, který má svůj specifický styl skládání. Takže je vlastně všechno úplně jinak. Pavel totiž nosí songy s již hotovou představou celkové struktury, stylu bicích i rozmístění zpěvu. Dříve se to skládalo po riffech a vlastně se museli náhodně sejít dva lidé, když byly dvě kytary. A do toho jim kibicovali ostatní. Teď to jde celé z jedné hlavy, která zbytek kapely prakticky postaví před hotovou věc (o které se ale samozřejmě diskutuje). A nebudu lhát, že to ze začátku dost haprovalo si na sebe a tenhle styl zvyknout. Se Ctiborem jsme se s tím těžce sžívali, protože možností to překopávat ubylo, stejně tak není taková volnost v tom, kde udělat zpěv. Párkrát to fakt vypadalo, že se to rozsype. Jak si to ale postupně sedalo, dospěli jsme k závěru, že to takhle půjde a naopak to vůbec není špatné. Šlo hodně o zvyk. Pavel měl naštěstí vůči naší nedůvěře trpělivost a my jsme nakonec sakra rádi, že se stal součástí kapely. A o to víc teď, když už máme k dispozici nahrané celé album a slyšíme výsledek. Za sebe říkám, že to funguje, a to skvěle. A tím se dostávám ke Kubovi. On víceméně do kapely naskočil ve chvíli, kdy už si to sedalo a vlastně si musel stejně jako já a Ctibor narazit hlavou do té zdi specifického tvůrčího procesu. Porval se s tím ale výborně a do kapely krom zkušené baskytary (s pěkně profi úrovní aparatury) přinesl i spoustu zajímavých kontaktů a ohromné nadšení pro věc. Fakt hrozně moc doufám, že s námi vydrží. Takhle dobrá nálada totiž v kapele nebyla ještě nikdy a Kuba na tom má velmi zásadní podíl.
Ctibor: Mně osobně sedí oba členové perfektně. S Pavlem jsem již kdysi spolupracoval a natočili jsme i jedno CD, takže se dobře známe. O vše se dělíme, navzájem se podporujeme a pomáháme si. Doby, kdy jsme třeba dohráli koncert a všichni se rozutekli k radovánkám a požívání alkoholických nápojů, jsou pryč. Sbalíme věci, naložíme do auta a až potom se jdeme bavit. Na pódiu to jede jako jeden dobře namazanej stroj a jedním slovem musím říct, že jsem nadšen. Krom hráčské a hudební kvality obou je profi přístup a spolehlivost jak Pavla, tak Jakuba jen třešničkou na dortu. Oba dva přinesli do kapely novou energii, která, jak doufám, je znát i na „Jonestownu“.
Nejspíš bychom hledali těžko osobu, které by pojmy jako Jonestown nebo Chrám lidu vůbec nic neřekly. Čím vás charismatický šílenec a jeho stádo poslušných zaujali? Je album jako koncept věnováno čistě této sektě a jejímu nechvalně známému konci, nebo se zde odehrává příběhů více?
Nekro: Příběhů je více, ale tenhle jsme vybrali jako zastřešující. Společně s obalem alba, který vzešel z rukou mistra Chymuse, a změnou mé image na pódiu to do sebe nádherně zapadlo. Je to ale věc, která postupně vyplynula. Prvotní myšlenka byla udělat album na téma sekt. Nic víc. Téma jsem zvolil já (ale kluci s ním samozřejmě museli souhlasit), jelikož jsem byl osobně vždycky fascinován temnějšími stránkami lidské mysli. A ty se nejlépe zhmotňují právě v náboženském myšlení. Jak kdysi řekl můj oblíbenec Howard Phillips Lovecraft: „Dejte do kupy skupinu lidí cíleně vybraných pro jejich silné náboženské city a máte praktickou garanci temných morbidit vyjádřených zločinem, perverzí a šílenstvím." A jelikož hrajeme death metal, je toto téma jako stvořené. Jsem mimochodem celkem jasně rozhodnut v něm pokračovat i na další desce. Možná se více zaměřím na jednotlivé kazatele. Uvidíme. To ještě taky postupně vykrystalizuje. Vím třeba o týpkovi, co před své ovečky předstoupil s boxerským pásem, který prý vyhrál na ezoterickém turnaji v pekle, kde porazil Satana. Další dělal, že do nebe volá mobilem, jiný zase křísí mrtvé, jiní sektáři zase na svých ovečkách prováděli zvěrstva jako z hororu. Námětů je tedy dost. Vlastně už mám částečně připravený určitý mustr a jelikož nám zbyla spousta nepoužitého hudebního materiálu (asi čtyři instrumentálně prakticky hotové songy plus plno nezařazených riffů), už si i některá témata předběžně přiřazuji ke konkrétní hudbě. Do budoucna mi to ušetří čas a tyhle věci je lepší dělat, když je na ně nálada. Z hrubého náčrtu plného myšlenek a poznatků se pak dá nový text dohromady mnohem rychleji a jednodušeji.
Ctibor: Myslím, že je potřeba to neustále připomínat. Osobně bych řekl, že jich v dnešní době zase začalo přibývat, lidé jsou nepoučitelní a lehce manipulovatelní. Zdravý rozum a lidské hodnoty jsou pošlapávány, hlupáci tomu tleskají a nechali by se kvůli tomu i zabít.
Jakub: Příběhů se odehrává několik. Téměř každá píseň pojednává o nějaké sektě a nepletu-li se, vždycky o sektě, která se nakonec sprovodila ze světa sama nebo se jinak kompletně odvařila. Pokud to vezmeme kolem a kolem, písničky z nového alba mají vlastně vesměs šťastný konec, protože na světě ubylo kreténů… (úsměv)
Při debatování na CDF jsi zmínil, že na svém hlasu pořád pracuješ a hledáš nové cesty jak být ještě lepším pěvcem. Prozraď, kdo je ona dáma, která ti dává hodiny a v čem ty osobně vidíš pro svůj „nástroj“ největší přínos těchto cvičení?
Nekro: Onou dámou je česká operní pěvkyně Emma Hubáčková. Myšlenka, že bych chodil na hodiny zpěvu, ve mně zrála už déle. Když jsem pak měl možnost posedět na pívku se zpěvákem MAYHEM, Attilou Csiharem, nutkání přenést myšlenku k činu uzrálo. I Attila prošel rukama profesionálních učitelů zpěvu a říkal mi pár věcí o tom, jak používat dech a břišní svalstvo a že je to nejdůležitější. Tehdy jsem si to pamatoval, ale samozřejmě jsem to nechápal, protože od informace ke skutečnému pochopení jejího významu ještě pár kroků vede. Zkušenost ve mne ale ulpěla. Postupně jsem začal vyhledávat na YouTube různé učitele normálního i extrémního zpěvu a přemýšlel nad jejich technikami. To mne posunulo. Ale zase jen o kousek. Prostě to nebylo ono. U takto získaných informací totiž chybí zpětná vazba. Ta, kterou žákovi může okamžitě dodat právě schopný učitel zpěvu. A tehdy jsem se definitivně rozhodl, že si nějakého fakt najít musím. Zapátral jsem na internetu a vybaflo na mne plno inzerátů, včetně Emmy, která nabízela výuku začátečníků i profesionálů italskou metodou operního zpěvu. Působila seriozně, měla za sebou desítky let praxe jako operní zpěvačka i učitelka zpěvu a taky nebydlí daleko. Tak jsem jí poslal svoji nejnovější nahrávku s dotazem, zda by mělo smysl, abych k ní začal chodit na hodiny zpěvu, a to s cílem naučit se svůj hlas lépe ovládat. Odepsala, že není problém. Domluvili jsme se, já absolvoval první hodinu... a už po té jsem cítil rozdíl. Po JEDINÉ hodině. Jakoby věci začaly do sebe zapadat. Sranda byla, že mi vlastně říkala to samé, co mi dříve říkal Attila. A ani tehdy jsem ještě plně nechápal, ale s postupem času a spoustou tréninku jsem ten rozdíl prostě vycítil a došlo mi to. A dost mne šokovalo uvědomění, že techniky operního zpěvu jsou plně aplikovatelné na death metal. Myslel jsem, že se jen naučím správně dýchat a možná, že se nenaučím vůbec nic, protože to třeba nebude mít smysl. Ale za pokus to stálo a ten smysl to nakonec mělo mnohem větší, než jsem si vůbec prvně představoval. Dnes mohu říct, že za rok u Emmy jsem udělal větší pokrok než za 15 let předtím ve stylu pokus-omyl. Rozhodně budu v nastavené cestě pokračovat a pokud toto čte někdo, kdo zpívá nebo se k tomu chystá, jsou hodiny s profesionálním vedením rozhodně něco, co bych doporučil jako extrémně důležité. Musíte mít ale učitele zpěvu, který je chápavý. Mně Emma hned ze začátku sdělila, že já mám určitý styl (který mé hlasivky nepoškozoval, ale k dokonalosti měl taky daleko) a abych si ho držel, protože jinak by se mi hlas mohl časem rozpadnout, jak se budou tlouct mé naučené techniky s novým přístupem. Řekla, že s tím budeme opatrně pracovat tak, aby se to časem posunulo úplně jinam plynule a přirozeně. Abych se naučil jak dýchat, jak pracovat se svaly v celém těle ve prospěch pěveckého výkonu, jak svůj hlas naladit, jak o něj pečovat, co dělat, čemu se před výkonem vyhýbat, atd. To bylo nesmírně důležité. Ta schopnost učitele pochopit moji situaci a vést mne aniž by to způsobilo škody.
Jestli se nepletu, k zaznamenání materiálu jste využili služeb proslulého Otyna a jeho studia Davos. Jak se vám s Otynem spolupracovalo?
Nekro: Jako obvykle. Je to už léta kamarád a po pracovní stránce i profík, se kterým se spolupracuje skvěle. Komplikace sice nastaly, ale ty byly způsobeny špatnou domluvou, která vedla k tomu, že Otyn neměl v kalendáři náš nahrávací termín, takže jsme nahrávku víceméně dělali nakonec doma přes vlastní techniku (a drželi si záložní termín v červnu pro případ, kdyby to stálo za prd), ale vše jsme mu posílali na kontrolu kvality a nakonec i na finální mix a mastering. Osobně jsem vokály nahrál touto cestou též. I když jsem tomu ze začátku vůbec nedůvěřoval, ale povedlo se. Přímo nahrávání ve studiu je ale pohodlnější a příště zřejmě kluci budou nahrávat stejně jako teďka, ale já to nazpívám nadvakrát. Nejdříve s Pavlem dáme dokupy jakousi pracovní verzi a následně tu finální pojedu nahrát k Otynovi. To ale trošku předbíhám. Čert ví, co bude za rok. Ale jak tak Pavla sleduju, tak bych se nedivil, kdyby další album.
Ctibor: Známe se více jak 18 let a po natáčení našeho druhého alba „Holykaust“, které se jako jediné nenatáčelo u Otyna, jsem řekl, že jinam už natáčet nejdu a za tím si stojím. Profesionál každým coulem a je schopen vyždímat z člověka to nejlepší, co v něm je. Velký pohodář a dnes už mohu říct že i kamarád.
Pavel: Tady Tě zklamu, vše jsme si nahrávali sami, bicí a zpěv v Nároďáku, zbytek u mě. Ve Vyškově nikdo z nás nebyl, vše se posílalo elektronicky. Na Otynovi byla editace bicích a zpěvu, mix a mastering. Překvapilo mě, že se trefil do mých představ a nemuseli jsme dál nic moc řešit. Většinou se to týkalo jen hlasitostí, neměl to jednoduché, v jednom místě bylo i sedm kytar přes sebe.
Jakub: Měl jsem tu čest poprvé a musím říct, že spolupráce byla skvělá.
Vizuální stránku alba si vzal na starost Chymus. Měl, co se kreativity týká, maximálně volné ruce, nebo „jen“ dobarvoval vaše vize?
Nekro: Dostal téma textů a zbytek byl na něm. Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí.
Ctibor: Ano, vše jsme nechali na Tomášovi. Sice jsem s ním spoustu věcí rozebíral, ale vždy mě přesvědčil, ať se to nechá tak, jak on to vymyslel a musím uznat, že měl ve všem pravdu.
Pavel: Opravdu se mu to moc povedlo a jsme s jeho prací velice spokojeni. Poprvé jsme byli nuceni tuhle grafiku použít v říjnu v Olomouci na projekci za námi, když jsme hráli těsně před AVULSED a neměli s sebou logo kapely v digitální podobě. Jen čerstvě jeden z jeho prvních nástřelů. Vypadalo to fantasticky.
Jakub: Základní téma bylo nastavené. Sektářský fanatismus. Chymus se toho s takhle konkrétní představou chytil a vylezlo z toho něco tak parádního, že vlastně ani nemám slov. Je to šikovný chlapec.
Jaké jsou plány DYSANGELIUM pro příští měsíce?
Nekro: Pořádně nové album rozšířit mezi lidi, a to jak po netu, tak při živých vystoupeních. Album vyšlo fyzicky i elektronicky 2. 8. 2024, merch už nám dorazil (a bude další), cédéčka už taky dorazila. V merchu se mimochodem vyskytuje i docela nevídaná věc, kterou jsou dívčí šaty. Na Facebooku máme nějaké fotky a vypadá to skvěle!
Ctibor: Teď se soustředíme na podzimní turné s DEBUSTROL, kde odehrajeme 8 koncertů. Jeden z nich, v sobotu 28. 9. 2024, bude v Jaroměři v Nároďáku, který provozuji se svou ženou Míšou. Tam proběhne oficiální křest alba „Jonestown“. Tímto zveme všechny čtenáře Fobia zinu.
Pavel: A co se mě týče, tak hlavně příprava nápadů na další desku. Ještě nemám moc představu, ale mělo by to být ve stejném nebo podobném duchu jako „Jonestown“. Líbí se mi, že je tam 9 skladeb a každá úplně jiná, nejsou si podobné a deska je díky tomu hodně pestrá.
Jakub: Inu, není toho úplně málo. Momentálně se do konce léta chystáme na několik koncertů a festivalů, pak vypukne podzimní šňůra s DEBUSTROL, kde právě pokřtíme nové CD. K tomu je potřeba připravit nový merch a spoustu dalších věcí, také už pomalu myslíme na nový materiál… Zároveň jsem si vybrečel nové auto, aby se dalo rozumně jezdit po světě… Abych to zkrátil, fakt se nenudíme. (úsměv)
dysangeliumoriginal@seznam.cz
