- Minulost:
První ročník festivalu Metal Madness proběhl v roce 2014 a zahrály na něm pouze tuzemské kapely v čele s KRYPTOREM. Akce postupně rostla, headlinery byly zahraniční party s čím dál větším věhlasem, po MASTER (2015) se objevili S.D.I. (2016), DISHARMONIC ORCHESTRA (2017), FLESHCRAWL (2018), HATE (2019), PESTILENCE (2020), VADER (2021), GOD DETHRONED & ASSASSIN (2022) a BEHEADED & ACCUSER (2023).
- Současnost:
Letos tedy uplynulo od prvního Madnessu deset let, přičemž já byl naposled v roce 2019. Další ročníky jsem vynechal vesměs kvůli nepříznivému počasí a vlastní pohodlnosti. (úsměv) Letos se ale sešlo několik důvodů, proč na zpřetrhanou nit navázat a do Sušice vyrazit. Nikoliv na Santos, kde proběhly předchozí ročníky, ale do kempu u Otavy na druhém konci města. Nikoliv na velkou zahraniční hvězdu, ale jednu nepříliš známou kapelu ze Švédska a šestici z Česka. Pořadatelé po deseti letech růstu zařadili zpátečku a vrátili se na začátek… Někomu to může připadat jako krok zpátky, ústup ze slávy a nevím co ještě, ale za mě šlo o logickou volbu. Kapely z ciziny, které mají nějaké renomé, neustále zvyšují požadavky a není snadné jim vyhovět, navíc jsou celkem přebrané většími festivaly, takže dostat do menšího města někoho s rozumnými požadavky je čím dál těžší. Tudíž návrat k podstatě letních festivalů – k setkávání se kamarádů při poslechu dobré muziky za rozumné peníze – dává smysl. Mně určitě. Ještě k těm důvodům, proč vyrazit… Ozval se kamarád, kterého jsem neviděl rok, že má konečně volný víkend a že by přijel na kus řeči a spojil to s návštěvou festu; předpověď počasí slibovala slunečný den bez kapky deště; zahrát měly kapely, které jsem neviděl nikdy nebo delší dobu.
- Areál(ek).
V kempu Otavatour jsem nikdy nebyl, takže jsem netušil, jak vypadá ani jak vhodný je pro pořádání metalového (nebo jakéhokoliv jiného) festivalu. A otázky byly rychle zodpovězeny, místo na nádvoří půjčovny lodí je pro festival velikosti Metal Madness ideální. Velká zastřešená pergola se spoustou míst k sezení (pro sto lidí?), šotolinová plocha, která by v klidu vstřebala dalších 200. Optimálně velké pódium na jedné straně, kolmo k němu dva mobilní výčepy ve stanech a pevný bar, který běžně slouží jako občerstvení vodákům. Velmi dobrý výběr jídla (tlačenka, hermelín, klobása, polévka, guláš, žebra, křídla) i piva za normální ceny (pivo od 42 Kč do 60 Kč; dva druhy z místního pivovaru, tři druhy ze strakonického pivovaru, plzeň; jídlo od 75 Kč, klobása 95 Kč, guláš 150 Kč…). Blízko areálu protéká Otava, kolem které bylo možno spočinout na lavičkách, ti odvážnější pak ochlazovali tělo ve vodě „teplé“ asi 16 stupňů (brrr).
- Počasí:
Odpoledne vedro. Ale stokrát radši budu stát na slunci, než se klepat zimou v dešti. Večer se rozumně ochladilo, o půlnoci, kdy jsme odjížděli, bylo pořád skoro 20 °C. Ideál.
- Kapely: Thrash, death, black.
Thrash metalu bylo nejvíc. UNITED CORPSES, BLOODCREEK, SHAARK a pokud mám někam z tří uvedených žánrů zařadit HEJTMAN, tak k thrash metalu má jejich produkce nejblíž. V uvedeném pořadí kapely zahrály (mezi nimi zněl dvakrát death) a v uvedeném pořadí se taky zvyšovala kvalita produkce. UNITED CORPSES to měli těžké – a nejspíš by to měla v tom počasí těžké každá kapela, i kdyby nehrála archaický thrash metal ve třech (bez baskytary, kterou asi pouštěla ze záznamu). Stihli jsme finále jejich setu a zvuk mi přišel takový chudý, plochý, což jsem „sváděl“ na malé bedny, ale u dalších kapel už to bylo v pořádku. O něco lépe na tom byli BLOODCREEK, kteří sázeli na typický thrash metal staré školy, který nezněl špatně, ani výjimečně. Slabší byla komunikace s publikem, resp. uvádění skladeb takovým tím vesnickým způsobem jak na tancovačce v roce 1986. To SHAARK byli jiný level, po všech směrech precizní výkon, aby ne, když v kapele jsou matadoři jako Alex nebo Bája. Za bicími sice neseděl Zdeněk Pradlovský, ale mladý Vojta, který s kapelou hraje koncerty, to zvládal skvěle. SHAARK si jedou svůj thrash od roku 1991 a jedou ho na patřičné úrovni, což dokladovaly songy většinou z posledních dvou alb „Deathonation“ a „Hybrid War“. Peroon má komunikaci s lidmi zmáknutou, mluvil normálním civilním hlasem, nešetřil úsměvy, sem tam přidal vtípek, prostě takhle by to mělo vypadat. Jedinou slabší chvilku si předák vybral na konci, kdy zazněl cover SLAYER, kdy zpěv celkem logicky nebyl jak jedovatý a uštěkaný, jako ho dává mistr Araya. O SLAYER se otřeli i HEJTMAN, kteří svůj set zakončili poctou muzikantům, kteří už sledují hudební dění z druhé strany; mezi nimi nechyběli Jeff Haneman nebo Lemmy, který je vůbec tím největším inspirátorem kapely. HEJTMAN nezapřou ani vlivy SLAYER a jejich produkce se pohybuje mezi rock´n´rollem a thrash metalem s texty v češtině, silnými refrény a spoustou sól. Pánové to mají zmáknuté po všech směrech, zvuk měli taky výstavní a nechyběly ani jiskřící efekty.
Podobně jako za SHAARK jsem byl pořadatelům vděčný za GODLESS TRUTH. Ono vůbec výběr kapel byl z regionálního pohledu fajn, s výjimkou UNITED CROPSES zahrály kapely, které mezi Sušicí a Pískem vystupují sporadicky nebo vůbec. Zpět ke GODLESS TRUTH, kteří v pro mě nové sestavě postavené kolem posledního mohykána Švanyho sypali prvotřídní technický death metal, pokud jsem správně poslouchal, tak většinou z návratového eponymního alba z roku 2022. Švanymu se bezesporu povedlo poskládat sestavu z šikovných muzikantů, jak druhý kytarista, tak basák často předváděli svůj um a přitahovali pohledy fanoušků. Dle mě nejlepší vystoupení letošního Madnessu. Z trochu jiného smrtícího lektvaru vařili své songy jediní zástupci zpoza hranic, GLUTTONY ze Stockholmu. Ti si s technikou až tak hlavy nelámali a sypali přímočarý lehce načernalý death metal. Předák Magnus Ödling známý hlavně z DIABOLICAL působil jako dobrý maniak, k čemuž přispíval i v death metalu nepříliš často viděný corpse paint, který měli i ostatní členové kapely. Možná by neškodila druhá kytara, která by ještě přihustila sound, ale i tak jsem byl s vystoupením švédské čtveřice spokojený.
Jestliže Švédi si pomalovali tváře a sem tam si s blackem pohráli, SUKKHU byli ryzí a temní jak blackmetalový zákon káže. Celá kapela si rovněž ozdobila tváře barvami a prakticky celý koncert odehrála v mlze a pod světly, přičemž dámám a pánům nebylo vidět do obličejů. Kapela představila novou zpěvačku Maanii, podle dostupných informací sedmnáctiletou dračici, která na pódiu řádila jako posedlá, měnila polohy hlasu od převládajícího chropotu přes různé variace řevu po bědování. Kapela působila velmi živě, zpěvačka se kromě neustálého pohybu i válela v křeči na zemi, kytarista a baskytaristka nepostáli, jediný tympánista se držel svých dvou kotlů. Černý kov SUKKHU není na první poslech, je poměrně zapeklitý, i když nechybí ani pasáže, které jsou jednodušší a chytlavé. Každopádně dojem zanechali Pražané dostatečně silný i díky té pódiové prezentaci a lidi si na závěr vykřičeli přídavek a hlavně s oběma dívkami se po koncertu hojně fotili.
- Resumé:
Myslím, že se úsporný Metal Madness 2024 povedl na výbornou. Nevím přesně, kolik přišlo lidí, ale tipoval bych tak dvě stovky, což je myslím pěkné číslo. Všechno šlapalo podle programu, který by asi šel zkrátit, kdyby pauzy mezi gigy netrvaly mezi třiceti a pětačtyřiceti minutami; ona většina kapel má sety mezi půl- a třičtvrtěhodinou a podle programu měla každá hrát hodinu a pauzy na přestavbu byly půlhodinové. Ale nevadilo, bylo čas na pokec s kamarády a posezení u řeky.
Fotky: Johan, Berry
