Předloňská návštěva festivalu Beyond the Gates v samotném srdci black metalu mě uchvátila a dodnes na leckteré momenty z Bergenu vzpomínám. Po dvou letech se mi letos poštěstilo se do Norska vrátit, a to ještě s příležitostí si na věhlasné akci zahrát. Soupiska letos byla silná, řekl bych silnější, než loni. No považte – MAYHEM tu slavili 40 let, SATYRICON si připravili hned dva sety, ENSLAVED odehráli celé album „Frost“, veteráni nejen norské scény si připravili tribute BATHORY… a mnoho dalšího. Report bude trochu osekaný vzhledem k tomu, že jsme se do Bergenu vypravili až ve středu z Rumunska po vystoupení na další skvělé akci Rockstadt Extreme Fest. Nicméně skvělých zážitků bylo opět tolik, že by byla škoda se o ně nepodělit.
Už středeční program na Beyond the Gates byl nabitý, ať už se jednalo o WHOREDOM RIFE nebo WATAIN. Mě by hodně zajímali polští MĀNBRYNE, s nimiž jsem dosud živě neměl tu čest, samozřejmě výroční show MAYHEM, kteří zahráli po skladbě či dvou ze všech dosavadních počinů, a norští TRELLDOM s premiérovou show, v níž se ovšem Gaahlova družina údajně naprosto vyhnula black metalové minulosti, což se nepotkalo úplně s pochopením.
Čtvrtek
Hlavní program se i ve čtvrtek, stejně jako ve středu, odehrával v klubu USF Verftet se dvěma pódii. Měli jsme tu čest s CULT OF FIRE na větším z nich otevřít denní program, přičemž ještě předtím hrozili v menším klubu Kulturhuset i Bergen kapely BAD OMEN, DOOMBRINGER a RITUAL DEATH. V USF se nám hrálo fantasticky, sice jsme měli rozměrově osekané pódium a nemohli jsme tak využít veškeré zamýšlené vizuály, jinak nám ale čtyřicetiminutový set utekl jako voda a hrálo se skutečně parádně. Velká čest zahrát si na takové akci.
Po tradičním ceremoniálu balení nespočtu zavazadel s pódiovou výbavou jsme jako první navštívili na menším z pódií v USF Verftet švýcarské vesmírné cestovatele DARKSPACE. Poprvé jsem je viděl zhruba před rokem v německém Balve v úžasném prostředí tamní jeskyně, kde se trojice vytasila s tehdy ještě nevydaným novým albem „Dark Space -II“ a zahrála pouze danou jednu skladbu, ač trvající 47 minut. Novinka DARKSPACE je na poměry kapely hodně pomalá, show to byla nicméně i tak epická. V Bergenu tentokrát Švýcaři zrychlili a zahráli po skladbě z jedničky, dvojky a ze čtvrté desky. Zprvu byly hodně utopené programované bicí, postupně se ale zvuk zdokonaloval a první show, kterou jsme v Bergenu v klidu zhlédli, se hned vyšvihla k absolutním TOPům celého festivalu. DARKSPACE mají nezemskou přitažlivost, člověk jen stojí a nechává se velebit táhlými riffy a melodiemi. Nechybělo samozřejmě tradiční modré osvětlení. Jsem rád, že když už je tak málo příležitostí Švýcary naživo vidět, byl při obou příležitostech naprosto odlišný setlist. Krása!
BEHEMOTH dvakrát ve třech dnech. Nejprve předvedli vynikající show v Rumunsku a následně jsme se sešli i na opačné straně Evropy, kde zazněl totožný setlist, vizuálně to ale na menším pódiu bylo odlišné. Překvapivě v klubu bylo více ohňů než na open-airu v Rašnově. V obou případech začínali BEHEMOTH za bílou plachtou, na níž se působivě míhaly siluety z pódia, aby poté vytasili 13 skladeb, a to velmi vhodně vyvážených. Z poslední, podle mě nepříliš záživné desky „Opvs Contra Natvram“ zazněly jen dvě skladby, dost se hrálo z „The Satanist“ („Blow your Trumpets Gabriel“, „Ora Pro Nobis Lucifer“ a závěrečná „O Father O Satan O Sun!“), ale čtveřice zabrousila i do nasypanější minulosti v podobě „Conquer All“, „Christians to the Lions“, „Demigod“ nebo „Chant for Eschaton 2000“. Nergal na obou štacích připomněl, že BEHEMOTH letos slaví 33 let existence a tedy podařilo se jim přežít Krista. Zároveň se v této souvislosti Poláci vytasili se stejně starou skladbou „Cursed Angel of Doom“. Ano, kapele je často vyčítána komerce, divadlo, póza atd. Zejména samozřejmě z gauče. Ano, za pivo a párek už nehrajou, nicméně kdo trochu zná historii BEHEMOTH, ví, jakým způsobem si to borci odmakali, jezdili 300 koncertů ročně a vlastní pílí se dostali tam, kde jsou. Jsou ultraprofesionální kapelou, kde každý moment živého vystoupení dává smysl. Viděl jsem je mnohokrát a pokaždé se jedná o výborný zážitek.
Už v roce 1977 vznikla italská heavy/doom sebranka DEATH SS, za chvíli tedy oslaví krásné půlstoletí na scéně (jasně, s několika pauzami). Přiznám se, že do letošního srpna jsem od ní neslyšel jedinou věc. Šel jsem se tedy podívat spíše ze zvědavosti a nakonec se jednalo o neskutečně zábavné, příjemné vystoupení, které po nakládačkách přišlo vhod. Odlehčená záležitost, horror/sexy show, ale zároveň výborně zahraný heavík s charismatickým Stevem Sylvestrem vpředu. Pořád bylo co sledovat, včetně spoře oděných dam, ha ha. Nevím, jak často bych si podobnou záležitost pustil doma, ale naživo šlo o skvělé zpestření.
Cestování z předchozích dní sice bylo náročné, na AKHLYS v Kulturhuset se ale ještě síly našly, i když koncentrace už byla trochu vágnější. U téhle bandy mívám dost strach z toho, jak to dopadne se soundem, neboť ne až tak dávný zážitek z německého Erfurtu považuji za jednu z největších zvukových tragédií, jaké jsem byl svědkem. Slyšet byly jen a pouze kopáky. V Norsku to naštěstí bylo lepší, kytary byly dobře slyšitelné, AKHLYS to hrálo výborně, ze všech blackových desek zaznělo něco, takže dojem napraven. Nicméně chtělo by to více soustředěnosti z mé strany, takže se těším v pátek na Brutal Assaultu. Pokud přežiju do dvou ráno. Co je horší, kapele nějací zmrdi následně ve Stockholmu vykradli dodávku, prachy, merch, další věci pryč… Usekat ruce.
Pátek
Dlouhý spánek, treska k obědu a jde se obhlížet program v Kulturhuset. Úvodní FÍR nestíháme, dáme alespoň kousek norských SYN, kteří byli hodně nahlas a těžko se v tom dalo více orientovat. Za lepších zvukových podmínek by to nebylo špatné. Průserem v tomto smyslu ale byli následující OWLS WOODS GRAVES, kde lidi z MGŁA a dalších polských formací drhnou silně punkem načichlý black. Zvuk byl nicméně z prdele a že by mě hudba těchto borců nějak silně brala, to se také nedá říct.
Dále se páteční program odehrával v památném Grieghallenu, Mekce black metalu, které kromě stovek míst na stání před pódiem nabízí 1500 sedaček, pokud si chcete všechno to běsnění vychutnat v klidu a s větším odstupem. První formací, která věhlasný koncertní sál prověřila, byli avantgardisté DØDHEIMSGARD. Kapela, která naživo asi neumí zklamat. Vicotnik šílel jako obvykle, válel se po podlaze, skákal do lidí a do toho s bravurou zvládal blackový ryk i čisté zpěvy. Norové se vytasili se stejným setlistem, jako před dvěma a půl měsíci ve Finsku, a opět to byla naprostá řacha. Takto sehranou, precizní kapelu jen tak neuvidíte, proto doporučuji je nevynechat i na Brutalu. Z poslední desky „Black Medium Current“ zahráli „Et smelter“ a luxusní „Interstellar Nexus“, zazněla ale i například vypalovačka „Solar Bliss“ nebo „The Snuff Dreams Are Made of“, při které se k DØDHEIMSGARD připojil jejich bývalý zpěvák Matt McNerney alias Kvohst, kterého jistě znáte i z HEXVESSEL nebo THE DEATHTRIP. DØDHEIMSGARD prostě opět na výbornou.
Pódium potemnělo, zbarvilo se do modra, hudba zesyrověla, čas na DJEVEL. Kapelu, která je silně věrna kořenům černého kovu, vydává jednu desku za druhou a ačkoli se drží svého kopyta jako čert kříže, vždy se o něco posune kupředu. Naživo se jedná vždy o temný rituál, tentokrát se kapela poháněna mistrem Faustem držela zejména kompozic z posledního počinu „Naa skrider natten sort“, na věci z minulé dekády se nedostalo. Vokál byl výrazně vytažen nad ostatní nástroje, což úplně nedělalo dobrotu, ale jinak DJEVEL standardně nezklamali. Přesto musím říci, že v pátek byli v Grieghallenu nejslabší kapelou. Podle mě jim svědčí o něco menší prostory, nějak se mi do nich tentokrát nedařilo dostat a zároveň na mě v tu chvíli padala únava. Vyústila v to, že jsem začal usínat ve chvíli, kdy DJEVEL v poslední skladbě pěkných pár minut opakovali jeden riff stále dokola.
Jestli se ale někomu rychle povedlo mě oživit, tak následujícím ENSLAVED. Před dvěma lety na stejném místě přehrávali debut „Vikingligr veldi“, tentokrát byl set postaven na následujícím albu „Frost“ z téhož roku, tedy 1994. Na stagi se příhodně rozprostřely kulisy v podobě ledových ker, ale hlavně – ze stage se linul zvuk, jakého jsem snad roky nebyl svědkem. Definice absolutně precizního, dokonale vyváženého soundu, to byl koncert ENSLAVED v Grieghallenu. Chvílemi jsem až nemohl věřit, jak perfektně to prostě zní. A navíc, materiál z „Frost“ je na hraní naživo jak dělaný, chytlavých riffů je na něm přehršel. Grutle byl tradičně ve famózní vokální formě a zároveň sršel humorem, kontrastní vystupování ledově klidného Ivara a s kytarou běsnícího Arveho také nechybělo. ENSLAVED jsou kapelou, na kterou si vždy rád zajdu (počet navštívených koncertů se určitě blíží deseti), vždy očekávám dobrou show a vždy dostanu mnohem víc. Tento gig ale řadím k těm úplně TOP, protože znovu se musím opakovat, ten sound… to se musí zažít.
Pokud byste se mi zeptali na all-time TOP 5 kapel, jednou z nich by jistě byli SATYRICON. Duo Satyr/Frost mě nikdy nezklamalo žádnou z desek, ačkoli stylový posun je u něj velmi znatelný. Pro svůj charakteristický sound, přístup i pro Frostův nezměrný bubenický um jsou jedním z mých naprostých favoritů. Navíc už jsem je dlouho neviděl, takže oznámení, že v Bergenu odehrají hned dva sety a že v nich zabrousí i do dávné minulosti, jsem kvitoval. Nabízelo se, že by se koncerty pojmenované „Horns and Diadems“ rozdělily na setlist starých a druhý den novějších songů, ale takhle přesně tomu nebylo. Nicméně v pátek při prvním vystoupení se SATYRICON skutečně věnovali zejména těm nasypanějším, syrovějším věcem.
Při prvních dvou skladbách nastal nicméně oproti ENSLAVED zvukový sešup o několik úrovní, až jsem se začal obávat, aby nešlo o průser. Problémem byla silně naboostrovaná basa, kterou by podle metalových archivů měl nově brousit Frank Bello z ANTHRAX. Takhle na dálku vám ale nejsem schopen říct, zda to tak bylo. Nicméně basa měla zpočátku hrozný zvuk, přebíjela úplně vše a na to, jak se hudebník velmi snažil být neustále středem pozornosti, tak zprvu ten výkon tedy nezněl ideálně. Po úvodních starých skvostech „Walk the Path of Sorrow“ a „Du som hater Gud“ naštěstí zvukař zakročil a po zbytek koncertu byl sound naopak skvostný. Frostovy bicí naprosto zabíjely, ty jeho rány do přechodů, to člověka zvedá ze židle.
SATYRICON následně zabrousili do novějších skladeb „Our World, it Rumbles Tonight“ nebo „Commando“, které lze stále považovat za blackovější a ryzejší z novodobé tvorby dua. Po šlapavé „The Wolfpack“ a „Repined Bastard Nation“ z alba „Volcano“ dostala prostor i nejnovější plnohodnotná deska skrze „Black Wings and Withering Gloom“, pak ale přišly na řadu staré skvosty. „Nemesis Divina“! „Filthgrinder“!!! Kurva, „Rebel Extravaganza“ je i po čtvrt století od vydání nadčasové dílo. „Hvite Krists Død“! Tahle trojice skladeb absolutně zabíjela. Nicméně Satyr s old schoolovou vizáží oděný v džísce už měl asi syrovosti dost, a tak byla překvapivě už při první ze dvou show zařazena hitovka „Phoenix“. Na rozdíl od desky ji však nezpíval Sivert Høyem, nýbrž herečka a hudebnice Heidi Ruud Ellingsen. Pojala to po svém, špatné to určitě nebylo, nicméně k téhle skladbě prostě Sivert pasoval jak prdel na hrnec a svým civilním vokálem ji táhl. Dost zvláštně pak působilo vystoupení tanečnice po zhruba polovinu skladby.
Následovala však hitovka další, největší z největších. Řeč je o „Mother North“, kterou SATYRICON dali neplánovaně zčásti instrumentálně, neboť před ní technikovi slítl stojan s mikrofonem, který vypověděl činnost. Když ovšem onu všem fanouškům známou melodii začal zpívat celý Grieghallen včetně sedících, šel z toho mráz po zádech. Úžasný koncert.
Ani tímto však program nekončil. V Kulturhuset to totiž o půlnoci rozbalili AURA NOIR, na které jsem po loňském Brutal Assaultu pěl jen a jen chvály. A budu v tom pokračovat. To, jak to tam před silně nabitým klubem čtveřice najebala, bylo dechberoucí. Lepší zvuk v Kulturhuset žádná z kapel, co jsem viděl, ani náznakem neměla. A když set odstartuje takovou dupanicí, jako je „Upon the Dark Throne“, nemůže to skončit špatně. Koncert měl neuvěřitelný drive, všichni sehraní jak blázen, Apollyon i Aggressor ve vynikající vokální formě včetně UGH! AH! ARGH! Skvělý setlist – „Dark Lung of the Storm“, „Hades Rise“, „Conqueror“ nebo „Condor“ nechyběly. Kromě neustálého obráceného U na ústech vyvolal Apollyon i smích krátkou konverzací:
Apollyon: „Do you want more???“
Fans: „Yeeeeeeees!“
Apollyon: „Why?!“
Tady bylo prostě všechno správně. Všechno. Páteční den přinesl takovou nálož skvělých hudebních zážitků, že už ji snad ani nebylo možné další den překonat.
Sobota
Závěrečný den patřil Grieghallenu. V malém klubu sice už odpoledne vystoupily dvě mladičké kapely SLAUGHTERHEAD a ASTRONAUTIST, to zásadní mělo ale přijít večer a bylo potřeba čerpat síly, vynikající jídlo i piva (za doporučení míst k opájení se náleží dík Mizzymu).
Jako první se na pódium dostavili VEMOD, kapela, která desky vydává pouze sporadicky, nicméně právě letos jí po dlouhých 12 letech vyšla druhá řadovka „The Deepening“. Už první „Venter på stormene“ pro mě byla oříškem, neboť řemeslně jde o výbornou práci, ale nikdy mě úplně za srdce nevzala. S novinkou to mám podobně, možná jsem si k ní zatím vypracoval ještě slabší vztah. Nicméně naživo mě VEMOD naopak vždy přesvědčili, jejich loňské vystoupení v jeskyni bylo absolutně dechberoucí. A i v Grieghallenu, ač se show té v Balve určitě nevyrovnala, to bylo dobré. Hrálo se logicky z obou desek, za kapelou obvyklá „přírodní“ projekce, zvuk velice vydařený. Otázkou zůstává, proč si Eskil pořád bere na stage stojan s texty, nevěřím tomu, že by si je po letech nepamatoval, ha ha. Dobrý start.
Sognametal VREID jsem jeden čas poctivě sjížděl, zejména v období kolem desky „Milorg“, čemuž už je ale pěkných 15 let. Pořád jejich vývoj sleduji, nicméně můj vkus za tu dobu vyvinul trochu jinam a favority mám jinde. Nicméně nějakých deset let jsem je naživo neviděl, takže jsem byl na show v Grieghallenu zvědav. Sice mám trochu dojem, jestli pro VREID sál nebyl až příliš velký, nicméně zase mohli využít veškerou pyroshow. Ohňů měli skutečně nejvíce z celé plejády interpretů. Zahráli solidní průřez diskografií, dvěma skladbami zavzpomínali i na bájné WINDIR, občas se k nim připojil nějaký host na vokál, ale netuším, o koho se jednalo. VREID odehráli dobré vystoupení, vše bylo v pořádku, jen si umím představit v Grieghallenu ještě větší lákadla.
Druhý set SATYRICON podle očekávání patřil spíše novějším, hitovějším záležitostem, ačkoli i zde se našlo několik výjimek. Set otevřela melancholická „To your Brethren in the Dark“, tentokrát kapela od prvních tónů zněla naprosto excelentně. Aby ale bylo naděleno i pamětníkům, hned druhým songem byla vypalovačka „Forhekset“ z „Nemesis Divina“. Pak se ale jelo na jistotu – „Now, Diabolical“, „Black Crow on a Tombstone“, „Deep Calleth upon Deep“ a další, přičemž vrcholem celého setu jednoznačně byla potemnělá symfonie „To the Mountains“. Ten hypnotický závěr SATYRICON vždycky sežeru i s navijákem.
Satyr byl tentokrát upovídanější než první večer, celkově byla show taková odlehčenější, i vzhledem k výběru songů. V Grieghallenu se poprvé rozjel solidní moshpit při punkové „Fuel for Hatred“, jež byla vložena mezi klipovky z „Now, Diabolical“ – „The Pentagram Burns“ a závěrečnou „K.I.N.G.“. Opět se jednalo o precizně zvládnuté vystoupení, přeci jen byl ale setlist pln častěji slyšených songů, tudíž u mě o něco zvítězil koncert páteční.
Na závěr celého Beyond the Gates si pořadatelé připravili show skutečně speciální. Elita norské, ale i švédské scény se sešla na jednom pódiu, aby složila hold páně Quorthonovi a legendárním BATHORY. Celý set odehráli kytaristé Ivar Bjørnson (ENSLAVED) a Rune „Blasphemer“ Eriksen (AURA NOIR, RUÏM, ex- MAYHEM ad.), téměř celý pak na basu Apollyon (AURA NOIR, ex- IMMORTAL), který také několik skladeb odeřval. Za bicími po většinu času seděl Faust (DJEVEL, ex- EMPEROR), kterého jen na jeden song vystřídal V. Einride z WHOREDOM RIFE. Pravidelně se však měnila persona za mikrofonem. Po intru „Oden Ride over Nordland“ nastoupil mistr Gaahl (TRELLDOM, GAAHLS WYRD, ex- GORGOROTH) a svým typickým ječákem ozvláštnil „A Fine Day to Die“. Start jako řemen. Vystřídal ho Erik z WATAIN při „The Rise of Darkness“, „Possessed“ a „Enter the Eternal Fire“ pak odzpíval Apollyon.
„Raise the Dead“ nebyla zajímavá pouze Satyrovým vokálem, ale také účastí Fredericka Melandera, bývalého basáka BATHORY, který byl u úplných začátků kapely v letech 1983 a 1984. Na pódiu se následně vystřídali také Wraath (DARVAZA, RITUAL DEATH a spousta dalších), Grutle z ENSLAVED a Eskil z VEMOD a MARE. Závěr patřil opět Erikovi z WATAIN, a to při hymně „Blood Fire Death“, po které byla také celá tribute show pojmenována. Grieghallen byl po celou dobu naprosto u vytržení, bylo vidět, že na tuhle speciální poctu čekali snad všichni návštěvníci festivalu. A nutno říct, že to bylo zatraceně důstojné.
Set, který ozvláštnili i tři sboristé, trval přesně hodinu. Možná byl v plánu i delší, nicméně jeden z vokalistů, který se na něm měl podílet, Alan z PRIMORDIAL, se nakonec neúčastnil. Jeho kapela v té době hrála na Wackenu. Škoda, jeho vokál k BATHORY sedí, o čemž už přesvědčil kdysi dávno v jiném tribute bandu TWILIGHT OF THE GODS. I tak ale závěr Beyond the Gates epický!
Z Norska se mi pokaždé vrací těžko. A natož po tak skvělém festivalu, kterým Beyond the Gates je. Letošní ročník to opět potvrdil. Nechtělo se nám spát, tak jsme ještě vyrazili na poslední moky do nedalekého baru Stereo, narvaného nejen návštěvníky festu, ale také vystupujícími. To si tak pijete pivo a najednou si k vašemu stolu přistoupne Mr. Frost… Nakonec společně popijete pár piv, pokecáte… Lepší závěr celého výletu si ani nešlo přát!
Do země zaslíbené se navíc chystáme poměrně brzy, a to v lednu do Trondheimu na festival Caeremonia Nidrosiae. DARK SONORITY, SORTILEGIA a k tomu dosud nenavštívená část Norska k tomu, už teď se nemohu dočkat!
