Jít na tento koncert bylo spontánní rozhodnutí, které vzešlo z oslovení v pracovním procesu, že prý když poslouchám vše možné, zda bych nešel na ALICI. Moje prvotní slova byla: „Jako s Danem Bártou? Nemám nic proti, klidně". V onen den zabíráme místo v horní části amfiteátru vedle zvukaře, kde bych očekával slušný zvuk, a při pohledu na připravenou stage i dobrou podívanou.
Přesně ve stanovenou hodinu na pódium vstupuje charismatický Dan Bárta, zdraví početné osazenstvo takřka bezmála naplněného berounského letního kina. Můj střídmý a nepřesný odhad byl přibližně 400-500 návštěvníků tohoto koncertu, který prolínal jak starší obecenstvo, tak i velmi mladé, kteří začátek této kapely nemohli zažít v raných devadesátých letech a ALICI znají pouze, jak Dan Bárta v polovině koncertu poznamenal, z „obskurních" rozhlasových stanic Blaník a Impuls, které jejich hity hrají dodnes. Dále se to v hledišti hemžilo širokou škálou fanoušků různého žánrového ražení, od popikářů až po tvrdé rockery a různých lidí, kteří si na koncert vyrazí svátečně jen při takovéto zajímavé události.
ALICE začala velmi rázně na velmi příjemnou rockovou notu a já jsem si v kombinaci hard - grunge - blues rocku a sem tam ještě tvrdších tónů liboval, ba dokonce i pomalu s vykulenýma očima, co se to za divočinu odehrává na pódiu. Ne náhodou mi přišla zpráva z domova s otázkou, jaké to je a moje odpověď zněla: „Velmi dobré, ale zatím ty písničky neznám." Nicméně to má i jedno vysvětlení, protože nějak zvlášť jsem ALICI neposlouchal, ale… na kazetě jsem měl stočeno CD „Ústa hromů" a samozřejmě jsem byl v té době taky konzument „obskurních" radií (převážně v práci) a televizních pořadů, kde se prolínaly různě hity a klipy z dalších dvou alb a to debutního „Yeah!" a eponymního „Alice". A tak žádné výhrady ke kapele, natož k Danovu sympatickému chrapláku jsem nikdy neměl.
A jak to z mých prvotních slov vypadá, tak vlastně už teď můžu tento berounský koncert zařadit mezi velmi povedené akce tohoto roku, ne-li ty, co jsem kdy viděl. A toto jsem si říkal už v první půli koncertu, kdy za námi byly hitové písně jako „Ráj se mnou nehledej" a „Slepej, mladej, mrtvej". Nicméně mě bavily ve velmi kvalitním zvukovém hávu i různé bluesové kousky („Blues"), kde pěkně vynikla basa Zdeňka Podskalského anebo americká pomalá kytarovka „...a to tě trochu bolí", které tandemově vévodili pánové Lumír Václavík a Martin Střeska. Abych doplnil pětičlennou sestavu, tak za bicími tomu zdatně sekundoval leader kapely Jiří „Mikeš" Milý. Neskutečně mě toto kombo bavilo v obyčejném, prostém rockovém koncertu, který byl bez přehršle pódiových efektů, jak to známe z mnohých slavných nebo rádoby „lepších", třeba i zahraničních velikánů, poněvadž tito pánové by je mohli s přehledem strčit do kapsy. Prostá divokost byla uvěřitelná i ve skladbách od kapel THE CULT a STEPPENWOLF („Wild Flower" a „Born to Be Wild"). Kdosi za námi po celou dobu koncertu, za Bártovými průpovídkami (a vtipně zábavnými - což byla další přidaná hodnota koncertu) neustále vykřikoval „Ani náhodou", takže i na ni muselo dojít, a tak po intenzivním, avšak krátkém skandování těsně před desátou hodinou došlo na přídavek se songy „Ani náhodou" a „Klidná", která dle Dana bývala paradoxně nejméně hraná, protože ji dávali vždy na konec a málokdy na ni došlo.
Viděl jsem vůbec někdy ALICI naživo? Tak nějak mi to vrtalo hlavou, a tak jsem doma zaštrachal a vzpomněl jsem si, že ano, a to na benefičním koncertu DROP IN, 14. března 1993 v pražské Lucerně, kde mi v paměti utkvěly převážně kapely zlité jak žok (jedno těleso z Teplic a druhé z Bráníku). A abych to nějak uzavřel, tak to byl obyčejný koncert odehraný s velkým profesionálním nasazením. Pro ty, co nejsou striktní ve svém žánru, anebo v pozitivním smyslu aspoň zavadili o kapelu ALICE, tak doporučuji navštívit nějaký plnohodnotný koncert této rockové formace, která opětovně po letech vylezla na pódium v původní sestavě. Třeba vás bude bavit. Mě ALICE bavila stoprocentně a bylo to přesně ve smyslu „born to be wild".
