Po čtvrtečním warm-upu (OMEN, SPEEDWHORE) pokračoval 10. ročník Thrash Nightmare pátečním nadupaným programem o šesti kapelách ze šesti zemí. Fanoušci dorazili z asi dvaceti států, nejen z Evropy, a vytvořili fantastickou atmosféru, která některé jedince až dojímala. Ono když je vidět, jak skvěle funguje organizace i interakce mezi lidmi na pódiu a pod ním, je to čirá radost. (Johan)
Po čtvrtečním povedeném warm-upu jsem byl dost mlsný. První dvě kapely hlavního programu se mnou téměř vůbec nehýbaly. Avšak Poláci SEXMAG přesně zapadali do klasického konceptu Thrash Nightmare festivalu. Špinavá a jednoduchá stará škola, ve které rozhodně nezapřeli svůj původ. Nejen zaprášené nahrávky KAT z Katovic z toho hodně lezly ven, ale dokonce naše legenda MASTER´S HAMMER se dá považovat za inspirační zdroj. Frontman, oháknutý do čarodějnického pláště, tahal po scéně dřevěný kříž a spíše štěkal rodným jazykem, jak mu zobák narostl. Za dobrý bizár považuju, když chytl svůj rozkrok, aby mohl vydávat do mikrofonu vážně strašidelné zvuky, haha. Prostě sexuální mág. (Kubina)
NUCLEAR REVENGE ze Španělska svůj set brali vážněji. Jsou nespoutaní. Písně oslavují nejstarší evropský thrash metal. Takže to byl také trochu black a punk. Pěvec cedil slova přes zuby á la Petrozza. Set byl protkaný celkem šílenými sóly. Nicméně po pár písních budil dojem kolovrátkové hudby, jež nebyla dost zvukově dynamická a kvůli tomu si neudržela mojí pozornost. (Kubina)
Původně jsme měli v plánu stihnout druhou kapelu celou, ale z logistických důvodů, a s ohledem na ochranu životního prostředí a nemrhání neobnovitelnými zdroji energie, jsme se nalodili do jednoho vozidla, tím pádem snížili uhlíkovou stopu na polovinu a do klubu dorazili v průběhu setu NUCLEAR REVENGE, kteří drhli… starý špinavý metal. Jako skoro všechny kapely na Thrash Nightmare. (úsměv) Španělská kapela s podmalovanýma očima šla na tu špínu od černého lesa, takže mixovala black a thrash, vše měla zahalené v zamlženém oparu a moc se s tím nemazala. Viděné tři songy mě celkem bavily, na druhou stranu to nebyl vrchol dne. (Johan)
Jedinou kapelu, kterou jsem měl před akcí naposlouchanou, byli domácí miláčci LAHAR. Ti začali úderem dvacáté hodiny sypat primárně novější songy ze „Stínání hlav“, namátkou „Rok 2547“, „Čas lámání chleba“, „Připrav se chcípnout“ nebo „Pod hladinou“, chybět samozřejmě nemohla hymna, která je pojmenovaná po akci, na které se LAHAR právě nacházeli – „Thrash Nightmare“! Text je přesně o tom, co se v Písku na thrashové veselici už podesáté odehrávalo. LAHAR odehráli neskutečně intenzivní set, mezi prvními třemi songy nedělali pauzy a mydlili to hlava nehlava. Největší dřina to byla pro Žrouta, který odehrál set s otevřenou pusou, asi po vzoru hafanů, kteří se tímto způsobem chladí. (úsměv) Na závěr parádního koncertu zazněly dvě starší jistoty „Oheň“ a „Řecko“ a překvapivě „Vindaloo Panzerfaust“, s trochou nadsázky cover sebe sama, respektive momentálně hibernující skupiny RADIOLOKÁTOR, ve které působila polovina LAHAR. Skvělý nápad, příjemné překvapení a zakončení setu, který jsem si užil celý, letos tuším potřetí. (Johan)
Jubilejní desátý ročník a desátý koncertní set domácích LAHAR. Najednou má sound nadupanější kabát. Taková jejich klasika. Hráli své největší pecky. Kolikrát jsem je už slyšel? Já vlastně už ani nevím, hehe. Žel tentokrát jejich kouzla už příliš nefungovala. Návštěvníky TN příliš nezajímali. Když si to srovnám z poslední doby např. s Kafestem, tak zpětná vazba od fanoušků byla opravdu překvapivě chladná. (Kubina)
Mile naopak překvapila show HATRED, protože studiový materiál mě tolik nenadchl. Italové hrají rytmičtější písničky, díky tomu jednotlivé motivy a změny jsou snadněji uchopitelnější a zvuk není rozeblitý. Využívali potenciál dvou kytar. Dobře jim to lícovalo. Navíc basa výborně tvrdila muziku. Ze středních temp se často chytře vyráželo do útoku. Frontman zpíval spíše v nižších polohách. Příjemná změna. Nechal bych si líbit klidně více takových kapel. (Kubina)
Druzí zástupci jihu Evropy HATRED dorazili z Itálie a drhli čistokrevný thrash metal. Takový ten trochu tlačený na sílu, hrubozrný, já tomu říkám dřevorubecký. Hrdelní řev, klasické riffy, málo melodií, hodně tvrdé a přímé. Na můj vkus toho tvrdého bylo příliš a toho zpestřujícího málo, takže jsem dal zhruba půlku setu a zbytek někde prokecal. Italové nebyli špatní, jen mě lehce míjeli… (Johan)
O SCHIZOPHRENII se mluví mezi metalisty v superlativech. U belgické skupiny nestačí poslechnout jednu píseň. Výjimečná začíná být s každým dalším songem. Vstupují pokaždé na drobet jiná území. Rozmanitý riffing je geniální. Přesto neztrácejí nic ze své brutality. I přes tepající nářez jsou v skladbách zakomponované chytlavé melodie či promyšlená sóla. Bubeník předvedl dech beroucí výkon plný zábavných figur. Frontman Ricky Mandozzi oproti prvnímu záznamu „Voices“ pracuje více s hlasem. Borci by to vybrali jak na thrashmetalovém, tak na deathmetalovém festivalu. Vybroušený drahokam a zážitek. (Kubina)
O SCHIZOPHRENII jdou dobré reference už delší dobu, kapela na sobě maká, hraje neuvěřitelné množství koncertů a roste. V Česku už se objevila několikrát, zahrála v roce 2021 na Obscenu, loni na Brutalu, letos na Thrash Nightmare, takže roste i v tomto směru. (úsměv) Zatímco na předchozí tři kapely se v sále nechalo celkem v pohodě existovat a každý měl možnost vybrat si pohodlné místečko, při vystoupení mladíků z Antverp se plac naplnil a zahustil. Stejně hustě zněla produkce kapely, přišlo mi, že na Brutalu byla SCHIZOPHRENIA více thrashová a v Písku více do deathu. Možná to bylo zvukem, který byl hodně agresivní a poněkud zahalený a lehce nepřehledný, možná kapela trochu pozměnila aranže, každopádně koncert to byl strhující. Stoprocentní nasazení, spousta pohybu, obrovská energie, o téhle kapele ještě uslyšíme. (Johan)
Když museli RAZOR zrušit evropské turné, nejedno oko uronilo slzu. Nešlo jen o oči fanoušků, ale hlavně pořadatelů, kteří s RAZOR počítali na své akce a těžko pak hledali náhradu. Naštěstí se podařilo zajistit adekvátní náhradu, která přijela nejen do Písku, ale i na následný kšeft do Rumunka a odehraje i evropské turné s DESTRUCTION – legendární WHIPLASH, v podstatě souputníky RAZOR, kteří vznikli před skoro čtyřiceti lety. A co víc, v řadách WHIPLASH se momentálně nachází Rider „Ripperson“ Johnson, ex-bubeník RAZOR. Inu svět je malý a o náhody tu není nouze. (úsměv) WHIPLASH i ve třech lidech dokázali uhranout fanoušky starého dobrého heavy/speed/thrash metalu a rozdávali radost všemi směry. V podstatě jednoduchá a lehce stravitelná muzika dostávala fanoušky do extáze, radost panovala na obou stranách a myslím, že muzikanti byli z přijetí nadšení. Hlavní persona WHIPLASH, kytarista a zpěvák Tony Portaro, už má na zádech šest křížků, ale pořád dost sil na to, aby blbnul na pódiu, metal prostě omlazuje. (úsměv) WHIPLASH, podobně jako ve čtvrtek OMEN, svůj set pěkně protáhli – ale opět, proč ne, když to mělo tak parádní atmosféru. (Johan)
Velké zklamání nastalo, když minulý měsíc RAZOR zrušili evropské turné. Výborně však zareagoval pořadatelský tým Thrash Nightmare. Povedlo se dotáhnout do Písku WHIPLASH, kteří Kanaďany na šňůře zastupují. Jediným původním členem souboru z New Jersey je frontman Tony Portaro. Zastává spoustu věcí excelentně. Dokáže sólovat stylem JUDAS PRIEST, nebo na pozadí chraplavého vokálu vypálit ultra rychlý riff z „Power Thrashing Death“. Z raného thrash metalu ikonický ústřední kytarový motiv. Za jeho bratrance považuji ten v „Bestial Invasion“ od DESTRUCTION či „Strike Of The Beast“ od EXODUS (vše vyrobeno v roce 85, hehe). Trio předvedlo oslavu speed/thrash metalu. Valili většinou ze svého debutu „Power And Pain“. Ostatní desky spíše připomněli, aby se neřeklo – a není divu. Myslím, že po otevíráku „Last Man Alive“ následovala série písní dalších alb, ale set pořádně nakopla opět až „Stage Dive“ z jejich opusu magnum. Sál Divadla Pod Čarou praskal ve švech. Z každé noty dýchal kus historie. Dík. (Kubina)
Fotky: Syky
Sykyho videa:
SEX MAG
NUCLEAR REVENGE
LAHAR
HATRED
SCHIZOPHRENIA
WHIPLASH
