Je to teprve plus minus rok, co se na Fobii objevila recenze na debutové album URNE „Serpent & Spirit“, a tak se může zdát, že ostrované chrlí alba jak na běžícím pásu a múzy se rodí jen pro jejich potřebu. Není tomu tak. Prvotina v tu dobu poletovala světem už nějaký ten měsíc, ale až loňské vystoupení na Brutalu mi odhalilo její existenci a vzbudilo sympatie.
Nyní tedy nastal čas pro zápis do historie číslo dva. Kapela tak činí s jednou personální změnou, kdy na bubenickou sesli usedá za odejivšího Richarda Harrise jmenovec slavného britského mořeplavce a objevitele James Cook.
Měl bych-li vyzdvihnout jednu jedinou vlastnost, pro kterou jsem zařadil URNE do šuplíku s označením oblíbené, byla by to intenzita, s jakou do uší posluchače tlačí své písně. Jistě, můžeme se usmívat nad stokrát slyšenými a provařenými riffy, ale ta síla, ten tlak hydraulického lisu, jsou natolik autentické, že myšlenky na plagiát, nedej satan revival, staví do pozice nemístné. Navíc je třeba sdělit, že se na novince k podobným srovnáním téměř nedostanete.
Posledně se dvířka k obsahu alba otevírala pozvolna, kdy tento vstupní rituál doprovázela majestátní melodie. Tentokrát se kapela s ničím moc nepáře a jen co dá Joe Nally povel k palbě, nábojnice plněná thrashovým prachem nakopne smrtící kuli a nepřipravení končí prdelí na zemské hroudě. Možná nejsvižnější věc, s jakou se dosud ostrované vytasili. Pravým protipólem je hned věc druhá, přetěžká „To Die Twice“. Znovu se neubráním upozornění na intenzitu, s jakou drtí jednotlivé riffy, nebo Nally vypouští slova z mordy. Doslova posluchače nutí prožít každou vteřinu nejen této skladby, ale celého alba. Jestli jste doposud s tvorbou URNE neměli tu čest, dovolím si k seznámení doporučit třetí „A Stumble Of Words“, kde naleznete téměř všechny ingredience, ze kterých se v kuchyni Britů připravují jedovou slinou prosycené laskominy. Nally zde předvádí nejen své agresivní já, ale i přívětivou tvář a kytarové výjezdy navozují stav nečekané blaženosti. Celé to připomíná přechody z ráje do pekla (co je lepší, nebo horší, nechám na čtenářově úvaze) a já tak trochu začínám rozumět maníkovi, co si spoutá ruce, do huby narve červenou kouli a nechá si seřezat prdel. Bolí to, ale k vytouženému cíli to vede. (Žádná vlastní zkušenost, přísahám! /úsměv/).
Se čtvrtou „The Burden“ se znovu přesedá na pásový kolos a v roli zabijáka není smrtící rychlost, ale síla a hmotnost. Opakované použití pochodujících riffů nevadí ani za mák a ze zpěvákova vrčení v refrénu mi naskakuje husina jak při sledování nádherně hnusnýho hororu. První vlaštovkou, jež upozorňovala na blížící se apokalypsu v podobě nového nosiče, přilétla „Becoming The Ocean“. No vlaštovka, měl-li by se tento pták hlásící příchod jara převtělit do podoby písně, měl by asi tři tuny a místo decentního hnízdečka ve štítě domu by vyrval celé okno i s kusem nosné zdi. I tak si ale troufám tvrdit, že zde o chlup vítězí naléhavost nad sílou.
Píseň, která dala název i celému albu, se zároveň stala druhým singlem. Klavír v úvodu lehce zaútočí na city, ale na nějaké velké rozněžnění nebude prostor. Nally sahá ve svém rejstříku poloh do toho nejhlubšího podzemí, aby posléze melodickým zpěvem vypálil hitový refrén a dokázal, že na sobě maká, hledá svoje cesty a ze spárů srovnání s Brannem Dailorem (MASTODON) se úspěšně vymaňuje. Předposlední „Peace“ je minutová zvláštnůstka, možná ambient, možná grunge, každopádně vybočující věc, která zklidní emoce po předchozím ataku.
Pokud jste se dostatečně vydýchali a vaše duše našly klid a mír, pak vězte, že vám to k ničemu nebude, protože přichází skladba poslední, více jak jedenáctiminutový opus „The Long Goodbye / Where Do We Go When We Die?“ a s náladami to zase půjde nahoru dolů. To nejlepší nakonec? To si pište! Atmosféra, změny temp, kytarové kouzlení, pestrý výběr vokálů…
Záměrně jsem se vyhýbal popisu práce kytaristy Anguse Neyry. Tento, na pódiu docela nenápadný, nevýrazný človíček, je opravdový mistr svého řemesla a jeho nástroj je pro finální podobu alb URNE naprosto zásadní. Spousta riffů, krásná sóla a vše předkládané formou, jakoby to byla ta nejjednodušší věc na světě.
O base toho příliš napsat nelze, ta je v kytarovém šílenství docela upozaděná, ale opomenout nelze swingující nožky novice Cooka, který celkově svojí flexibilní hrou pomáhá při nekonečných změnách temp, jež se i díky němu jeví jako nenásilné a naprosto přirozené.
S oblibou říkám, respektive píšu, že jsem si nějakou nahrávku vychutnal, pochutnal si na ní, nebo tak nějak podobně. U desek URNE to neplatí, tady mám pocit, že materiálem, který má být zpracován a zkonzumován, jsem já sám.
Tak at vám chlapci drží forma a už teď se těším, jak si na mne i na třetí pokus smlsnete.
Seznam skladeb:
- The Flood Came Rushing In
- To Die Twice
- A Stumble Of Words
- The Burden
- Becoming The Ocean
- A Feast On Sorrow
- Peace
- The Long Goodbye / Where Do We Go When We Die?
Čas: 51:32
Sestava:
- Angus Neyra – guitars
- Joe Nally – vocals, bass
- James Cook – drums
