Nejbližší koncerty
  • 27. 07. 202427.7 první ročník festivalu Leviathan Open Air, fotbalové...
  • 03. 08. 202427. ročník festivalu extrémní hudby v posázavských Krhani...
  • 09. 08. 2024Druhá zastávka nukleární fúze proběhne v Kestřanech na fo...
  • 20. 08. 2024Ruská pagan metalová kapela Arkona se vrací do Ostravy s ...
  • 22. 08. 2024More Noise For Life Vol. 16 BASTARD ROYALTY - Crust co...
  • 23. 08. 202423.-24. 8. 2024, fotbalové hřiště Lužná u Rakovníka SQUA...
  • 24. 08. 2024TOUTATIS FEST První ročník jednodenního plzeňského fest...
  • 30. 08. 2024Warm-up festivalu METAL!!! v čele s ILL NIÑO je zde! Tato...
ASMODEUS - "Pobřeží královny Marie"

30. 7. 2023, Praha – Letňany

„Proč mě nikdy nevezmeš na nějaký koncert?“ „A na co bys jako šla?“ „Budou tady DEPEŠÁCI…“ Nechám to v hlavě pár dní uzrát a říkám si „to by šlo“. Co bych pro svou ženu neudělal. Pravdu má v tom, že ji za muzikou nikdy neberu, to už jsem víckrát vyvezl Johana na koncert do Německa, než že bych šel se ženou na hudební akci.

Během pár dní si servíruju multižánrové menu. Začalo to předminulý víkend na satanistickém festivalu ve Volyni, pokračovalo další sobotou na punkovém setkání ve Vodňanech, abychom den nato vyrazili do nedělní Prahy na kapelu, jejíž existenci nelze ignorovat. K DEPECHE MODE mám respekt, ale nikdy jsem je nějak pravidelně nesjížděl. Některé jejich skladby považuju za velmi dobré a najdou se i takové, které si zaslouží nálepku výborné. Ale aby vše nebylo nalakováno na černo, v repertoáru mají i dost slabot. Třeba poslední deska je hrozný brak, tam jsem se nedostal dál než k páté věci. Ale navzdory aktuální studiové nudě jsem věřil v kouzlo koncertu, to by mohlo fungovat.

Co nefunguje, jsou nohy a záda. Jít na tyhle megaakce, kam přijde 60 tisíc lidí, stojíte tak nějak rozumně od pódia (když jsem si stoupnul na špičky, tak jsem v dálce na pódiu viděl jakési panáčky…), jdete si po první předkapele pro vodu a kamsi do horoucích pekel vychcat s tím, že drahá polovička drží flek, abyste jí cestou zpět v tom davu ztratili, je o nervy. Následně se musíte prodírat lidmi, kteří vás za to nenávidí a držkujou, čímž si zákonitě vysloužili můj hněv a jedovaté poznámky… Tohle je na prd. To mi bere náladu. Aby toho nebylo málo, dvacet minut před setem se spustí liják jak kráva, který ale naštěstí na začátek show skončí a DEPEŠÁCI na to můžou vlítnout.

Vlítnout... To je odvážné tvrzení. Úvodní skladba, kterou jsem slyšel poprvé a doufám, že naposled v životě, byla velká bída, stejně tak druhá. Tyhle synth polohy s překvapivě nevýrazným zpěvem mě nebavily. Ale po dvou nudách se s třetí „Walking in My Shoes“ vše překlopilo do pozitivna. Synteticko plastové bicí doznaly rockového zvuku a ze skladby, která mě z ofiko nahrávky nechává chladným, díky rockové rytmice vyrostla hitovka jako blázen. První polovinu setu se dá říct, že mě bavilo cca 50 % songů. Některé skladby, hlavně ty z poslední desky, jsou vyloženě špatné, ale když se to proložilo zajímavými věcmi, jako byla „In Your Room“ nebo mou toužebně očekávaná „I Feel You“, bylo dobře. Tomu ale předcházela pasáž dvou unylých skladeb – „Home“ a „Soul With Me“, které odzpíval klávesák a kytarista Martin Gore, u kterých jsem si nudou okusoval nehty.

Od druhé poloviny začali DEPECHE MODE házet do placu především známé hitovky, o které v životě musel každý několikrát zakopnout, aniž by se kdykoliv aktivně o hudbu zajímal. Ale našly se tam i perly typu „A Pain That I'm Used To“, což byl chvílemi docela nářez ve stylu NINE INCH NAILS. Při songu „World in My Eyes“ jsem konečně pochopil, kdo to loni v kapele umřel, byl to Andrew Fletcher, jehož obličej na nás koukal ze dvou postranních obrazovek.

Konec základního setu proběhl v podobě flákoty „Enjoy the Silence“, která naživo šlapala v mnohem rockovějším stylu, než jak zní syntetický originál. Pochopitelně došlo na přídavek. Docela mě zklamalo, že místo nějakého hitu nastoupila další z utahaných srágor „Waiting For The Night“, na jejímž konci se hlasově zapojili téměř celé Letňany, ale mě to neobměkčilo. Po téhle slabé chvilce nastoupil 80´ pop pravěk – „Just Can’t Get Enough“, což je zrůdná disko věc, jejíž poslech mě fyzicky bolí. Naštěstí úplný závěr koncertu v podobě báječné „Never Let Me Down Again“ a nejlepší věci od kapely „Personal Jesus“ napravil výsledný dojem.

Jelikož se těmto obludně velkým akcím snažím vyhýbat, nemám moc srovnání. Poprvé v životě jsem na stejném místě byl loni na RAMMSTEIN, jejichž koncert mě nadchnul a s kamarádem Bhutem jsme si ho užili. Srovnávat tak můžu jen s německými metalisty, jejichž show, efekty a pódium bylo úplně o ničem jiném než to, co měli v zásobě DEPECHE MODE. Tady bylo vše skromnější, ale k povaze hudby mi to přišlo akorát. Záběry na kapelu, v drtivé většině na frontmana Davea, běžely na dvou bočních obrazovkách (nepochopil jsem, proč nebyly vysunuty o pár metrů výš, aby na ně bylo pohodlně vidět), a na záběry, které běžely v pozadí za kapelou, kde se střídaly pohledy na muzikanty a oficiální videoklipy. Potěšující byl perfektní zvuk, který byl čitelný a dal se v pohodě zvládat bez špuntů, aniž by mi v noci šumělo v hlavě.

Ve finále to byla akce celkem vydařená. Je pravda, že si musím odmyslet pětihodinové stání na místě, bolavé nohy a záda, pořádnou dešťovou sprchu a klasicky pár bezohledných lidí, ale kus debila se v té lidské mase musí objevit vždy. Jinak oproti koncertu RAMMSTEIN mi fanoušci DEPECHE MODE přišli takoví hezčí na pohled, lidsky příjemnější atd. Přece jen ta kultura je někde jinde než u klobásopivního průměrného návštěvníka německého ansáblu.

Takže jo, koncert byl tak z poloviny perfektní, občas slabší, sem tam mě výběr písniček ničil, ale chápu, o čem kapela je, pro koho tu je, tak se do dalších narážek na její konto a 80. léta pouštět nebudu. Ve finále jsem rád, že jsem poprvé a pravděpodobně i naposled v životě DEPEŠÁKY viděl.

Pro pořádek ještě uvedu, že první předkapelou byla tuzemská parta LAKESIDE X, o které jsem do této doby nikdy neslyšel a před koncertem ji považoval za zahraniční skupinu. Jakože fakt neznámá domácí kapela si zahraje před DEPECHE MODE? Tady má někdo dlouhé prsty. Hudebně nebyli kluci špatní, bylo z nich cítit, že se svými vzory chodí spát a ráno s nimi vstávají – jejich skladby nebyly vůbec marné. Bohužel jejich výkon srážel absolutně nevýrazný a nezajímavý zpěvák, který nejenže byl vokálně slaboučký, ale ani nezvládal komunikaci s publikem. Ale  dokážu ho pochopit, já stát před takovou masou lidí, tak bych asi taky potřeboval pleny.

Druhá předkapela byla mnohem zajímavější. U ní celý set naopak táhla zpěvačka. Parta HOPE hrála totálně vyklidněný minimalisticky pojatý elektro pop rock (takhle, být tam KALLE, to by byla jiná káva), který bych si klidně někde v klidu poslechnul, rozhodně ale ne v Letňanech.

Setlist:
My Cosmos Is Mine
Wagging Tongue
Walking in My Shoes
It's No Good
Sister of Night
In Your Room
Everything Counts
Precious
My Favourite Stranger
Home
Soul With Me
Ghosts Again
I Feel You
A Pain That I'm Used To
World in My Eyes
Wrong
Stripped
John the Revelator
Enjoy the Silence

Přídavek:
Waiting for the Night
Just Can't Get Enough
Never Let Me Down Again
Personal Jesus
 


Zveřejněno: 03. 08. 2023
Přečteno:
575 x
Autor: Coornelus | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář