FUNKCE ŠROUBU loni oslavila čtvrtstoletí existence, patří tedy mezi veterány tuzemského punku. To je fakt. Druhým faktem je, že blatenská kapela ty roky žije tak trochu v ústraní – i když objíždí štace napříč republikou, není o ní moc slyšet. Může to být i tím, že alba vydává sporadicky; řadová vyšla tři, k tomu demáč a EP, poslední počin vyšel v roce 2017.
Ten první, nazvaný „Nepřipadá vám někdy?“, v roce 2003, tudíž před dvaceti roky. A právě k tomuto výročí nyní vychází nahrávka na gramofonové desce v režii PHR Records. A jak je u reedic vydaných u chocholatého papoucha zvykem, „nový“ obal připomíná původní a nechybí ani příloha s texty a dobovými fotkami. Zatímco k fotkám, logicky různé kvality, nelze mít výhrady (zachycují kapelu na koncertech, při různých radovánkách, vycházkách apod.), s texty je to po grafické stránce slabší, protože část jich je nasázena na poměrně tmavém podkladu a tím pádem jsou hůře čitelné. Přední strana přebalu ctí historii, zadní je lehce modifikovaná (jiná fotka než tehdy na CD), celkově žádný designový skvost.
S muzikou je to složitější. Na první poslech se mi chtělo napsat totéž: žádný skvost. Vsuvka: Nepatřím k těm fanouškům, kteří (dle tiskové zprávy vydavatele) nedají na album dopustit. Protože jsem ho dosud neslyšel, až vinylová edice znamená, že jsem se s nahrávkou seznámil. S prvními poslechy jsem si říkal, že tohle je trochu jiná FUNKCE ŠROUBU, než jakou mám zafixovanou, hlavně z alba „Řev“, které je o poznání ostřejší, hozené do HC. „Nepřipadá vám někdy?“ je album punkové, místy možná i rockové, zpočátku mi přišlo takové lehce utahané, bez šmrncu, ale občas zdání klame. Klame i tady. Postupně jsem začal názor korigovat, objevovat zajímavá místa a doceňovat slušné muzikantské výkony i sound, který pankáčové pořídili v Haciendě, což je i po těch letech sakra znát – navíc pro vinyl prošel zvuk remasteringem (Barmy ze ZEMĚŽLUČE).
Deska obsahuje třináct songů, které se většinou nepředhánějí v rychlosti; řada je vedena ve středních tempech, případně jsou pomalé, čemuž odpovídají i stopáže, nezřídka se skladby přehoupávají přes tři minuty, mnohdy přesahují i minuty čtyři. První položka „Trest“ patří k ostřejším položkám, hraje se klasický punk, to druhá „Bordel“, navzdory názvu, který by mohl evokovat nějakou divočinu, se zpočátku drží pomalejších temp, a díky refrénu, který má sílu uhranout, je naléhavá až až a zrychlení v závěru mi přijde zbytečné. I „Koncentrák“ sází na střední rychlost a zdůrazňování textu – samozřejmě nic proti připomínání nacistických zvěrstev, ale u téhle skladby mě poprvé napadá, že nejen absolutní, ale i normální rým je někdy docela běs.
Texty jsou obecně tak akorát angažované a tak akorát vztahové, ty angažované řeší sociální záležitosti, ty vztahové jsou provedením slabota podobná „Koncentráku“. Ani anticírkevní „Kostely“ nepřináší něco zamyšlení hodného, nabádat k bourání kostelů je trochu dětinské, ale texty, v nichž se řeší sociální nerovnosti, nespravedlnosti nebo prostě život, za to zamyšlení stojí. Docela vtipný mi pak přijde název písničky „Síbrťák“, u nějž mě napadá, co si o něm asi myslí posluchači odjinud než z okolí Strakonic, kde je to jasné – synonymum pro domov důchodců. Ale kde jinde mají Siebertův dům, původně špitál, později dům pro seniory, díky kterému se tu obecně domovům důchodců říká Síbrťáky?
Ale zpět k muzice. S rostoucím počtem poslechů oceňuju, že kapela si nevystačí s klasickým punkovým modelem, ale dělá pestřejší muziku, v už zmíněném „Koncentráku“ se zpočátku hraje na rockovou notu, „Prciny“ jsou svým způsobem (navzdory pitomému názvu nejde o písničku plnou vulgarismů) hitovka do rádia (zazní v nich dokonce klavír), v „Před narozením“ pomáhá se zpěvem hostující Iva, tudíž různá okořenění. I instrumentální úroveň je více než slušná, je znát, že muzikanti se před nahráním debutu vyhráli, totéž platí o skládání, takže v každém songu se objevují nějaká zajímavá místa, nejen v podání kytar, ale i baskytary, která je velmi pěkně identifikovatelná. Ani bicmen to neřeže tupa tupa stylem, ono by to ani při přelévání temp nešlo, ale různorodě, a zpěv, ten do muziky nenásilně zapadá, zpěvákovi je všechno rozumět, sem tam hlasivky nabrousí, ale většinou pěje civilním hlasem.
Když si tak sumíruju myšlenky, musím dát za pravdu vydavatelově tvrzení, že album „Nepřipadá vám někdy?“ přežilo bez problémů zkoušku časem. I po těch dvaceti letech zní většina písni svěže, punkového hulákání je tu minimum, zato melodií, vyhrávek, sólíček docela dost, nechybí dokonce instrumentální věc („I.K.S.“) nebo náznaky post-punku (pomalé začátky několika skladeb). Jediná skladba, která mi přijde marná, je „Jenom chvíli sahat“, ta na desce straší jak přiblblým textem, tak sborovým halekáním. Přitom začíná pěknou melodií, která se postupně proměňuje, nabírá na síle, jenže když zpěvák otevře pusu a kolegové „za ním“ začnou hulákat, je to zmar.
Reedice – nebodováno.
Seznam skladeb:
- Strana A
- Trest
- Bordel
- Koncentrák
- Prciny
- Před narozením
- Síbrťák
- D.N.A.
- Strana B
- I.K.S.
- Zapomeň
- Ztracenej život
- Kostely
- Pracovní
- Jenom chvíli sahat
Čas: cca 43 min.
Sestava:
- Voky – zpěv
- Bafalo – kytara
- Ymrich – kytara
- Holmi – basa
- Hulán – bicí, klavír
Host:
- Iva Pončíková – zpěv (A5, B5)
