Říká se „nechval dne před večerem“, a tak jsem se rozhodl toho držet a program druhého dne jsem nechválil. Říká se „nedělej unáhlené závěry“, a tak jsem závěr udělal zavčasu ráno, abych jej nemusel dělat unáhleně večer. (úsměv)
Naše osazenstvo se pomalu trousí, ale pár přátel z našich řad je již v časných dopoledních hodinách na místě očekávajíc první kapelu, a to SOLAR SYSTEM. A jako včera je areál taky už pěkně zaplněn a havířovská heavymetalová parta má tím pádem u pódia slušnou podporu. Svůj set rozjeli volnější pěknou skladbou „Do měsíčních hor“, kterou vystřídala pěkně metalově nadupaná a zpěvná píseň „Zrazen“ - „Jeho hlava, na zem padla…“, spíš padla dobrá volba zařadit tuto kapelu na začátek druhého dne. Líbila se mi jak hudba s ostrým a nadupaným ksichtem oscilující v heavy-powermetalových vodách s příměsi speedmetalového ranku, tak i příjemně melodický vokál s mírně obhroublým hlasem zpěváka Oty Gajdoše.
A je to tady. AMALGAMA tu byla minulý rok a je tu zas. Klauna vyhodíš dveřmi, přileze zpět oknem. A jak si dobře vybavuji, tak loni mně vadilo vše od klauna po hudbu, která byla postavena skoro jen na klávesách, které utopily ostatní nástroje. Ach jo, ale přesto jsem zůstal sedět a civět. Letos tomu bylo jinak, protože ruskému ansámblu vévodila jedna řezající kytara, čímž pěkně vynikla i basová linka a bicí měly super drive. A co bylo fajn, že i ten kašpar tolik nevyšiloval. Ale vrátil se doopravdy oknem zpět.
LEAGUE OF DISTORTION byla mohutná hudební hradba těžkých kytarových tónů, kterou vytvořili kytaristé s robustními riffy a silnou basovou linkou za doprovodu přesných úderů bubeníka. Hudba oscilovala na pomezí hrubozrnného metalcore a volnějšího zpěvného melodického metalu (rocku) za podkresu industriálních, elektronických zvuků. Charismatickým článkem byla zpěvačka Anna, která disponovala těžkým, ale melodickým hlasem. Kapelu bych mohl hodit k příbuzným BRING ME THE HORIZON, kteří jsou popovější než LOD, kteří se drželi kovového mustru. Asi nejhitovější skladbou byl melodický a snadno zapamatovatelný „Rebel by Choice“, který se držel spíše volnějších temp s naléhavějším zpěvem. Za mě nic světoborného nepředvedli, ale celkově působili sehraným dojmem zkušené kapely.
Na brazilskou smečku CRYPTA jsem byl hodně zvědavý, respektive na dámy, které mydlí death metal jedna báseň. Přesouvám se blíž k pódiu mrknout na to ďáblovo sémě. A hned v úvodu musím říct, že jsem hodně sledoval pohlednou kytarovou sekci, zvláště mladičkou Jéssicu Falchi, která stala z mého pohledu na pódiu blíž mně. Obě kytaristky se vzájemně výborně doplňovaly jak v rytmické, tak sólové práci. Uprostřed dominovala Fernanda Lira, která svým přiškrceným chorobným vokálem kosila vše, co jí stalo v cestě. Ale i tak mi vyvstalo na mysli, jestli thrashový konkurent NERVOSA, původně domovská kapely Fernandy, není o pár latěk lepší než toto smrtící kombo. Zmiňovaná kapela byla kdysi taky domovskou stanicí vlasaté bubenice Luany Dametto, kterou jsem postrádal, přemýšlejíc, kdo že to tam za těmi škopky řádí a ještě k tomu s krátkými vlasy. (úsměv) Nakonec se nám dostalo vysvětlení na konci setu od Fernandy, že za Luanu zaskakuje italská bubenice Helly (jak jsem pak zjistil, metalová učitelka bicích). Helly sázela zběsile blast beaty jedna radost, ale trochu mi přišlo, že jede v jednom tempu hlava nehlava. Ale v každém případě to byl dobrý koncert.
RAMMSTEIN ve skromnějším provedení byli němečtí industriální úderníci MEGAHERZ. V hudbě šlo poznat mnoho prvků, dejme tomu šikovně zakomponovaných, od typických „natürlich“ stylů a jím různě odvozených žánrů, které jsou skrz naskrz prošpikované elektronikou. Ten největší vzor jde poznat již ve zmiňované partě Tilla Lindemanna. Odstupem času mě napadli THE PRODIGY a třeba CLAWFINGER, tak trochu s rapujícím vokálem a popově-punkovějším ksichtem. Nicméně zajímavě to uzavřel vedle mě sedící kamarád, který řekl, že s pop-rockovým výrazem a hlavně zpívanou mluvou je to Falco říznutý s RAMMSTEINEM. A to nepotřebovalo dalšího komentáře. Kapela měla jakýsi tah na branku a výborný kontakt s publikem, ale zanedlouho mě začala nudit.
Ne, nechápu to a možná si ty uši doopravdy uříznu a budu raději malovat. A horší je to, že jsem to i viděl. NANOWAR OF STEEL vymysleli a předvedli tu nejubožejší věc, kterou jsem vůbec nechtěl vidět a vůbec to zlo nikomu nepřeji. Estrádní šaráda patří na kolotoče… Nic zde nebylo dobře, ani v lepším případě „Pasadena 1994“, kterou v klipové verzi s NOS nazpíval Joakim Brodén.
Spousta metalových fanoušků zřejmě nebude chtít slyšet ani TURMION KÄTILÖT, ani moje „vysněná“ kapela to není, ale sem tam, jednou ročně, si od nich něco pustím. Industriální diskotéka mně nevadí, a tak jsem se na ně šel podívat zblízka. Finská hatmatilka do jejich skočné a zároveň rázné hudby padla jak prdel na hrnec. Pánové s chytlavou hudbou sice nic světoborného nepředváděli, nicméně bylo z toho poznat, že sebe a hlavně nás, minimálně těch, co byli před pódiem, dovedli bavit spektakulárním představením dospělého člověka a ne dětinskými hrátkami. Hudba s těžkými riffy totiž nezaváněla buranstvím vesnické tancovačky. Začátek vystoupení mně připadal nevýrazný, vokalistům nebylo vůbec rozumět (jejda, to by nešlo vůbec – úsměv), ale s přibývajícím časem jsem do rytmu zapadl a songy mě bavily víc a víc. Petja Turunen alias MC Raaka Pee a spol. dovedli pobavit lidi i jednodušší hudbou, ale tak, aby to nevyznělo idiotsky.
Pro mě (a pro většinu našeho osazenstva) dnešní den skončil, protože toho bylo dost. KORPIKLAANI znám, už jsem tento folkový ansámbl viděl a nemám potřebu vidět jej znovu. Hlavní hvězdou večera byli POWERWOLF a ty už vůbec vidět nemusím. Druhý den nám borec sedící vedle nás povídal, že jsme tu měli zůstat, protože POWERWOLF byli dobří. Společná odpověď moje a kamaráda byla jedním slovem - „nebyli“.
