Posledně jsem dělal rozhovor s kapelou MÖRGHUUL. To byl takový starší dorost. Tentokrát mám tu čest s kapelou DESTROY!, což jsou pro změnu starší žáci, haha. Vítám Šimona, Jirku a Ondru na Fobii. „Řekl jsem si, bude ze mě metla.“ Citace vaší písně „Jak se taví ocel“. Jak to bylo ale doopravdy? Kde se vzal impuls, že budete uctívat kapely KREATOR, SODOM nebo PANTERU? Děcka ve škole jedou thrash metal? (úsměv)
Šimon: Čau Kubino, děkujeme za zájem o naši kapelu. Já jsem chtěl být metalistou od narození. Jsem přesvědčen, že tvůj hudební vkus se formuje z toho, co jako malé dítě doma slyšíš. A u nás se hrálo vždycky pěkně od podlahy. Žádný ruty šuty arizóna texas, ale pořádnej thrash vole! Na koncerty chodím s tátou od malička. To prostředí mě vždycky fascinovalo. Co se týká inspirace, na kterou se ptáš, tak těch kapel je samozřejmě mnohem víc. Ty legendy, které jsme zakomponovali do textu songu „Jak se taví ocel“, se nám tam prostě hodily a dobře se nám na ně rýmovalo. (smích) Děcka ve škole thrash metal bohužel nejedou. Myslím, že je tvrdá muzika vlastně vůbec nezajímá. Jsme spíš takoví exoti. Nicméně se budeme snažit je svou tvorbou oslovit a získat si je.
Jirka: Zdar! Mě k tvrdé hudbě přivedl můj starší brácha. V dětství mě tahal po klubech a pouštěl mi SLAYER. Metal jsem potom začal poslouchat ještě víc s příchodem do DESTROY!. Jinak jsem otevřen i jiným hudebním stylům. Důležité je, když se hudba dělá srdcem.
Ondra: Ahoj Kubino! Můj táta byl vždycky bigbeaťák. Jak říká Šimon, tvůj hudební vkus se z velké části formuje tím, co doma jako prcek slyšíš. A u nás se s tím taky nikdo nikdy moc nemazlil. Teď pro změnu já představuji a pouštím tátovi kapely, o jejichž existenci neměl ani nejmenší tušení.
Vsadili jste na to, že kapely DESTROY! bude všude plno. Hrajete velkou spoustu koncertů. Kdo vám pomáhá? Přeci jenom nejste ještě plnoletí. Asi se dá předpokládat, že máte svého vlastního řidiče a manažera.
Ondra: Jojo, snažíme se. Řidičáky ještě fakt nemáme. Na koncerty nám dělá řidiče táta. Gigy nám domlouvá pro změnu Šimonův táta, který nám dělá manažera. Zajišťuje všechno kolem kapely, abychom se mohli věnovat jenom hraní a nezanedbávali školu. (úsměv) Je pravda, že kalendář na letošní rok se nám podařil zaplnit slušně. Hrozně nás těší zájem o naši kapelu. Rádi jedeme hrát kamkoliv.
Jirka: Když chceš mít fungující metalovou kapelu, musejí ostatní zájmy jít stranou. Opravdu hodně koncertujeme. Myslím, že je to důležité jednak pro podporu našeho EP, tak pro to, abychom se sehráli a získali potřebné zkušenosti, které chceme v budoucnu zúročit.
Šimon: Někomu možná můžeme lézt na nervy tím, jak zasypáváme své sociální profily fotkami z koncertů a jinými informacemi o chodu kapely. My to takhle ale prostě dělat chceme a pokud chceš být vidět, nic jiného ti ani nezbývá.
9. prosince navštěvuji váš koncert v Modré Vopici. Všímám si, že některé písně jsou česky a některé anglicky. Nicméně pro svou prvotinu „Pomsta společnosti“ se rozhodujete pro mateřštinu. Nebojíte se, že jste si tak na sebe upletli bič? Když není člověk úplně vypsaný, mohou některé fráze či verše působit úsměvně.
Jirka: No, jestli jsi byl na podzim ve Vopici, tak to jsi určitě viděl CHEMICATOR. To byl masakr, co? (smích) Písnička „Brutal Murder“ vznikla na první zkoušce a je naším jediným anglicky zpívaným songem. Od té doby už jsme žádnou další písničku v angličtině neudělali. Jasně, že zpívat česky chce odvahu. No, tu my ale máme. (úsměv) Vždyť jsme jenom malí kluci, co si spolu hrají nějaký písničky. Takže posluchači určitě s úsměvem přejdou případnou naivitu či jinou uměleckou nedomrdlost, která se může do našich textů vloudit maximálně jednou za sto let. Čeština je pro nás přirozená a myslím, že by se na ni nemělo zapomínat.
Šimon: Je fakt, že psát česky a pak to i česky zpívat není žádná prdel. V angličtině se leccos ztratí a co si budem, vážně někdo přemýšlí nad tím, o čem je text? A když už, někdy to snad ani vědět nechceš. (úsměv) My jsme k rodnému jazyku přestoupili z velké části proto, že mně samotnému vždycky rve uši, když slyším zpívat někoho anglicky, i když anglicky neumí. Prostě zpívám tak, jak mi zobák narostl. Navíc, když je zpěvákovi i trochu rozumět, je to taková přidaná hodnota, že můžeš posluchačům textem i něco sdělit. Muziku chceme dělat tak, jak se nám zlíbí. Bez ohledu na to, co je zrovna in nebo v kurzu. Ať si každý říká, co chce. Nechat se nést na aktuální módní vlně umí každý.
Na svůj věk působíte poměrně sehraným dojmem. Od kolika let hrajete na své nástroje a jak z toho vzniklo hudební těleso?
Ondra: Díky moc, snažíme se pravidelně zkoušet. Já bubnuju asi už od narození, Šimon hraje na kytaru skoro čtyři roky a na zpěv do hudebky chodil sedm let. Jirka hraje na basu vlastně od tý doby, co jsme založili kapelu. (smích) On totiž asi už od svých šesti let hraje na bicí. Když se k nám přidal, post bubeníka byl již obsazen. Tak jsme mu na krk pověsili basu a udělali z něj basáka. Rytmika jako rytmika. Myslím si, že by se klidně naučil třeba i na pozoun, jen aby mohl hrát v DESTROY! (smích)
Šimon: Příběh DESTROY! se začal psát koncem roku 2020. To mi tenkrát coby jedenáctiletému usmrkanci moje učitelka zpěvu, znalá mé vášně pro metalovou muziku, předala krví potřísněný a hnilobou zapáchající vzkaz, na kterém bylo telefonní číslo jen o rok staršího, podobně smýšlejícího, nadšence jménem Ondra. Slovo dalo slovo, místo a čas a sešli jsme se za účelem prvního společného jamu. Ondra usedl za buben, já se chopil kytary a hrdě se postavil k mikrofonu. Na první zkoušce jsem vymyslel název DESTROY!, který sice není příliš originální, ale nám v té době přišel strašně cool. (smích) Basák Jirka se k nám přidal o dva měsíce později. Od té doby jsme kompletní trio a aktivně lezeme na pódia od léta 2021.
Jirka: Jak už zmínil Ondra, na basu hraju tři roky. Přestože jsem od dětství hrál na bicí, s tlustými drátky si rozumím a klacíky nechávám Ondrovi. Já su póvodem z Brna, stejně jako ROOT. Jen, aby se na to nezapomnělo. (smích)
Je fajn, že se neberete moc vážně a máte zdravý odstup. Byla by škoda, kdyby vám to někdo znechutil, hehe. Vrátím se ještě k živé produkci. Jestli dobře počítám, tak na konci letošního roku budete mít za sebou porci 34 koncertů. Nejvíce mě zaujala vaše potvrzená účast na ETEF festu v červenci a Kafestu v září. Dá se očekávat drobet početnější publikum. Nejste z toho nervózní, nebo máte nějaký lék na nervozitu?
Šimon: Myslím si, že je zapotřebí nebrat se moc vážně, metalová muzika je sice drsná, ale určitý nadhled a jistá dávka humoru určitě není na škodu. Samozřejmě naše počínání není úplně všem po chuti. Děláme muziku a vše kolem ní tak, jak nás to baví, bez ohledu na to, co si myslí ostatní. Drsné výrazy a krutopřísný pohled patří možná k black metalu. Mně osobně, jako fanouškovi, se líbí, když se kapela na pódiu baví a rozdává úsměvy směrem k publiku. Co se týká nervozity před koncertem, tak se nejedná o nic dramatického. Přece jen máme odehráno cca padesát koncertů, což je vzhledem k našemu věku velmi pěkné číslo. Ke každému koncertu přistupujeme s maximální zodpovědností, abychom pořadatele, který si DESTROY! pozval na svou akci, nezklamali. A když už něco poserem, na děti se přeci nikdo zlobit nemůže, hehe.
Ondra: Zmiňuješ festivaly Kafest a ETEF, kam se pochopitelně hrozně těšíme. Dá se předpokládat, že se dostaví zasvěcené publikum, které už nějaký ten metalový koncert vidělo. Tím spíš je to pro nás závazek odvést co nejlepší výkon. A když už mluvíš o početnějším publiku, ne vždy je pravidlem, že právě tyhle true metal akce jsou navštěvovány více než ostatní. Z naší zkušenosti víme, že nejvíce lidí bývá na tzv. agro večírcích, kde line-up je většinou více stylově roztříštěný. Tyhle akce máme taky moc rádi. Ty lidi jsou možná i o něco upřímnější, než metloši, kteří mají často klapky na očích a uznávají jen to, co se jim líbí. Vetřít se do jejich přízně je dost složité. My nepohrdáme žádnou akcí, kde o nás projeví zájem.
Jirka: Mně je úplně fuk, na jaké akci hraju. Baví mě hrát před lidmi a je mi jedno, jestli jsou to metalisti, nebo přátelé táborových ohňů. Důležité je, že se baví, to se potom bavím i já.
Popovídejme si přímo o nosiči „Pomsta společnosti“. V listopadu 2022 jste navštívili studio FatDog. Asi šlo o vaší první zkušenost. Já náhodou vím, že Šimonův táta působí ve skupině BLACK HILL. Dělal vám ve studiu rádce, nebo jste si museli na všechno přijít sami? Jak dlouho vám trvalo nahrávání. Bylo to dobrodružství se zápletkou?
Ondra: FatDog studio a producenta Pavla Marcela nám skutečně doporučil Šimonův táta, náš manažer. On s BLACK HILL pravidelně využívá jeho služeb. Studio je v Karlštejně, což máme za rohem, a Pavel je nesmírně pohodový a empatický člověk. A ještě k tomu úžasný muzikant. Ano, jednalo se o naši první studiovou zkušenost. Teda když nepočítám naše první domácí počiny, při kterých vzniklo nějaké to pracovní demo. Samotné nahrávání trvalo čtyři dny a několik dalších dní trval mix a mastering. Šimon starší dohlížel, aby se zaznamenalo vše tak, jak bylo nazkoušeno. Přece jenom jsme roztěkaní puberťáci a mezi nekontrolovatelnými výbuchy smíchu bychom mohli na něco třeba i zapomenout. Technicky ale vše obstaral Pavel.
Šimon: Ta práce ve studiu mě hrozně bavila a naplňovala. Možná, že by se vše dalo zvládnout i rychleji, ale Pavel měl velkou potřebu sdělit nám spoustu veselých historek z natáčení. (smích) Přestože se nejedná o metalového producenta, jeho zkušenosti, um a trpělivost jsou k nezaplacení. S výsledkem jsme spokojeni. Do dokonalosti máme ještě hodně daleko, ale to snad musí každý posluchač chápat. Myslím, že na školou povinná dítka to zas takovej průser není.
Jirka: Tak jednu dobrodružnou příhodu bych tu měl. Když jsme začínali natáčet basu, při kontrole stavu baterie v mém aktivním pádle se z něj začoudilo a žádný tón jsme z něj už nedostali. Naštěstí Pavlův karlštejnský soused je basový guru místní zábavové superkapely a ochotně nám zapůjčil svůj nástroj. Ten koukal, když jako první jsem mu začal struny o půltón podlazovat. Jednou bude pyšnej, že se náš debut nahrál na jeho housle.
Obrázek pro přebal nakreslil Jiří Miškeřík. Proč Olga Hepnarová? Jste fanoušky příběhů masových vrahů jako Tom Araya ze SLAYER?
Šimon: O nějaké fascinaci masovými vrahy nemůže být řeč. Líbí se nám skutečné příběhy ať už s dobrým, nebo špatným koncem. Song „Pomsta Společnosti“ je vlastně prvním, kde jsme se začali touto tematikou zabývat. Ve finále se nám nápad zalíbil natolik, že jsme z Olgy udělali hlavní postavu celého EP. I nadále bychom se v textech chtěli nechat inspirovat pravdivými příběhy zločinců.
Jirka: Autor obalu Jiří Miškeřík vytvořil pro BLACK HILL animovaný videoklip. Jeho styl se nám moc líbí, proto jsme mu svěřili grafické ztvárnění Olgy v náklaďáku na přebal našeho EP. Naše představy Jirka splnil do posledního puntíku. Obal je zpracován do krásného digipacku a každý, kdo by si ho chtěl pořídit, může si o něj napsat, nebo si ho koupit na našem koncertě.
Ondra: Vražedkyni Hepnarovou jsme kromě obalu EP přenesli také na trička a ostatní merch, který s sebou na koncerty vozíme. Ten odporný čin, který Olga Hepnarová v létě roku 1973 provedla, samozřejmě odsuzujeme. Jen nám to přišlo jako zajímavý ústřední motiv. Po čase se ukázalo, že inspirace Olgou byl dobrý tah. Lidi mají rádi kontroverzní záležitosti.
Když si člověk chce vrznout v rámci Prahy s thrashmetalovými tlupami, s největší pravděpodobností pozná postavu Michala Kávy. Píšu to proto, že vám EP vyplivl jako Cofeegrinder. Jak jste se dostali pod jeho ochranná křídla? Možná tip od jiného orchestru z Berouna?
Šimon: Tím orchestrem nepochybně myslíš naše kámoše MURDER INC., ale není to tak. Kafe (Michal Káva) je velmi dobrým kamarádem mého táty. Vydat EP pod hlavičkou jeho labelu Coffeegrinder se přímo nabízelo. Kafe je pro naši metalovou scénu nepostradatelná osobnost. Je to opravdový srdcař. Přestože je o generaci starší než my, stali jsme se všichni dobrými přáteli.
Ondra: Michal nám pomáhá shánět také koncerty. Ve scéně je to dost provařenej týpek a má mraky kontaktů, díky nimž se nám daří vystoupit na super akcích.
Jirka: Kafe? Vůbec nevím, o koho jde. (smích)
Dobře jsem vám s těma MURDER INC. nahrál, hehe. Moc dobře vím, že jste pokřtili jejich EP „Sám sobě soudcem“, hehe. Zkrátka jste toho stihli celkem dost. Například výjezd do Norimberku. Tam s vámi hrála i EXORCIZPHOBIA. Trutnovští v současnosti berou zahraniční destinace útokem. Asi pro vás velká škola? Jaké byly reakce německého publika?
Šimon: Kluky z MURDER INC. mám hrozně rád. To, že máme být kmotry jejich EP „Sám sobě soudcem“, jsme se dozvěděli asi půl hodiny před samotným aktem. Byla to pro nás velká čest. MURDER INC. pro nás byli vlastně první setkání s tuzemskou UG scénou. Byl jsem z toho lehce nervózní. Přeci jen mi bylo třináct let, kapela se teprve rozjížděla a na bedra nám byl naložen takový čestný závazek, ten jejich skvělý opus slavnostně pokřtít.
Ondra: Trutnovská banda EXORCIZPHOBIA se nám poprvé ozvala na podzim roku 2021. Nabídli nám účast na křtu jejich CD „Friend of Lunacy“ v Trutnově. Byli jsme toho pořádně vyvalení a zároveň jsme se tetelili blahem. Šimonovi tenkrát bylo dvanáct let, mně jen o rok více a měli jsme si zahrát před takovou špičkou domácí scény, jako jsou EXORCIZPHOBIA a TORTHARRY. Koncert dopadl na výbornou a Skoří s kapelou nám od té doby vždycky rádi podají pomocnou ruku. Jsou to hrozně pohodoví týpci a pro nás velká škola.
Jirka: EXOŠKA je absolutní česká thrashová špička. Místní rybníček je jim už zaslouženě malý. Proto není divu, že vyjíždí koncertovat po celé Evropě. Prosadit se ve světě je strašně těžké, ale tahle krkonošská banda na to rozhodně má. To, že nám nabídli možnost společného gigu v Norimberku, nás ohromně potěšilo. Reakce německého publika byly pozitivní, ale v podstatě se to tolik nelišilo od koncertů v naší domovině. Jen Šimon si ty svý povídačky připravil v angličtině. Hrát za hranicemi republiky je hrozně zajímavé. Na podzim se chystáme do slovenského Popradu a v lednu příštího toku dokonce do Berlína. Co bude dál, ví jen Bůh.
5. března se konal v pražském Hell Bells křest EP „Pomsta společnosti“. Kmotry byl Kafe a Petr Korál. Petrovi se koncert líbil natolik, že si Šimona dokonce pozval do Radia Beat. Co vzpomínky a kolik dorazilo lidí?
Šimon: Křest v pražském Hells Bells byl boží. Hráli tam s námi ještě REFORE, což je velká naděje pro naši scénu. Když nebudou tolik lemtat slivovicu, určitě to dotáhnou daleko. (smích) Jsou taky dost mladí a tím nám jsou blízcí. Pak vystoupili ještě švýcarští FREAKINGS. Návštěvnost byla slušná, dorazilo cca. sedmdesát metalheads. To, že jedním z kmotrů byl náš vydavatel Kafe, bylo přirozené. Petra Korála jsme oslovili, protože si ho moc vážíme a myslíme si, že pro tuzemskou rock/metalovou scénu je nepostradatelnou personou. To, jaký má ten člověk přehled a pamatováka, je neuvěřitelné. Když mě potom pozval do pořadu Hard n Heavy na Radiu Beat, cítil jsem se fakt šťastný. Nepopírám, že jsem byl pořádně nervózní. Přece jen je trochu něco jiného odpovídat na otázky písemnou formou, než mluvit do éteru. Měl jsem i tu možnost vybrat songy oblíbených kapel, což bylo taky skvělé.
Ondra: Hells Bells je strašně příjemnej klub se skvělým personálem. Dorazila spousta známých a kámošů, kteří nás od začátku fungování kapely podporují. Hrálo se nám skvěle a doufám, že se v tomhle parádním klubu zase brzy objevíme.
Jirka: Když jsme do Hells Bells dorazili, rozhodli jsme se, že bychom tady mohli natočit klip. Jen tak na iPhone. Žádný velký umění. Výsledkem je klip k otevíračce „Kvadratura ženy“. Není to žádný filmařský skvost, ale zase nás to nestálo ani korunu. Klip můžete vidět na našem YouTube kanále.
Máte přídomek „nejmladší metalová kapela v Česku“. Je použit snad v každém o vás publikovaném článku. Nutno podotknout, že jste se dostali dokonce do novin a časopisu Spark. Asi se později bude tento přídomek od vás těžko oddělovat, pokud třeba nezměníte název, hehe. Čím si vysvětlujete ten zájem? Nepřipadáte si trochu jako atrakce?
Šimon: Ano, jsme atrakce. Moc dobře víme, že zájem o DESTROY! vyplývá právě ze skutečnosti, že se označujeme jako nejmladší metalová kapela v ČR. Prostě jsme chtěli mít nějaké to nej. Nejsme nejlepší, ani nejhlasitější, nejrychlejší, ani nejpomalejší, jsme zkrátka nejmladší. To je pochopitelně to, co pořadatele a fans zajímá. Určitě s tím spoustu lidí pěkně sereme, ale je to tak. My chceme jen naplno využít zájmu, který je díky kouzelnému přídomku nejmladší pochopitelný.
Jirka: Často, když někam přijedeme hrát, jsou lidé zvědaví, jestli jsme jenom nejmladší a jestli vůbec umíme něco zahrát. Jasně, že nám to sem tam trochu zašmajdá, nebo se občas přehmátneme, ale na druhou stranu potkáváme se i s muzikanty o generaci staršími a jejich výkony taky nejsou úplně přesvědčivé. Jasný, jsme atrakce. Cirkus malejch metaláků. Ale proč toho nevyužít, hehe.
Ondra: Je nám jasný, že se v budoucnu budeme jen těžko zbavovat nálepky nejmladší metalová kapela. Ale vzhledem k našemu věku by mohla ještě nějaký čas být platná. Tím spíš je pro nás velký závazek makat na sobě, aby v momentě, kdy tahle nálepka bude postrádat platnosti, mohli konkurovat a držet krok i se staršími hudebníky. Ano, teď z toho těžíme a nestydíme se za to.
Teď zavřete oči a představte si, kde budete kapela za deset let… Fantazii se meze nekladou.
Šimon: Promiň, musel jsem oči otevřít, protože nevidím na klávesnici. (smích) Pevně věřím, že nám zápal a nadšení pro metalovou muziku vydrží. Já osobně bych za deset let chtěl být v pozici respektované a vyhledávané kapely, hrát na velkých festivalech a točit desky, na které se budou fanoušci těšit.
Ondra: Mým snem je, abych se v budoucnu mohl muzikou alespoň trochu živit. To se samozřejmě jeví jako nereálné. Asi bychom museli začít dělat popík, nebo hip hop a to nejspíš nebudem. Byla by to krásná představa dělat něco, co tě opravdu baví a ještě se tím uživit. No, nebudeme předbíhat.
Jirka: Za deset let naše nálepka nejmladší metalové kapely už dávno platit nebude. Abychom si splnili své sny, o kterých kluci mluví výše, musíme na sobě opravdu hodně makat. Proto neodmítáme skoro žádnou možnost živého hraní, i když často hrajeme jen pro pár zasvěcených. Vážíme si každého jednoho fanouška, který nás na koncert přijde podpořit. Na to, jak jsme malá republika, je tady mraky kapel. A spousta z nich je opravdu moc dobrá. Konkurence je veliká, ale zdravá. Myslím, že by kapely měly držet pohromadě a pomáhat si. Často to tak nefunguje. Bohužel.
Doplňující otázka. Kterou poslední českou skupinu jste poslouchali? Nepodvádějte. (úsměv)
Šimon: Když nemám podvádět, přiznám, že poslední českou kapelu, kterou jsem si pustil, jsou KRYPTOR. Jednalo se o jejich druhé album „Time 4 Crime“. Abych pravdu řekl, není to úplně můj šálek kávy, ale tahle deska má pro mě určitou sběratelskou hodnotu. Dáváme s tátou dohromady sbírku vinylů, konkrétně nás zajímá československá scéna, osmdesátá a devadesátá léta. KRYPTOR byl posledním úlovkem, tak bez mučení přiznávám, že jsem v rámci kontroly drážek sjížděl právě je.
Ondra: Může být i slovenská? Já naposledy poslouchal zbojníky z CATASTROFY. V březnu jsme společně hráli v plzeňském Divadle Pod Lampou a úplně mě rozsekali svým pojetím thrash metalu. Ten vtip, který do toho dávají, je hrozně cool, a nejen díky tomu patří k top slovenským kapelám.
Jirka: Já si naposledy pouštěl knížete českého pornofolku Záviše. Záviš je prostě Bůh. Když to někdy na koncertě přeženu s kofolou, rád si ho i prozpěvuji. Někdy, až se blíže poznáme, mohu ti to předvést, hehe.
Nebudeme tlouci prázdnou slámu. Nic k vám už nemám. Díky za váš čas a brzy na viděnou.
DESTROY!: Moc děkujeme za podporu naší kapely a zdravíme všechny vaše čtenáře. Doufáme, že se s většinou z nich uvidíme na jednom z letošních koncertů.
