První část rozhovoru je zde.
Za projektem Unlimited Freedom stojí velmi zajímavá osoba. Jak ses k Ritchiemu dostal, respektive jak jsi s ním navázal kontakt, jaké je mezi vámi pojítko? Možná zastává obdobné životní postoje jako ty…
Nejspíš ano, oba máme psychiku nastavenou tak, že buď jedeme vše na maximum, nebo se snažíme totálně zmizet ze světa. Ritchie je ale rozhodně v některých názorech méně radikální a naopak. Určitě máme hodně podobné životní cesty, ačkoliv musím říct, a velice rád, že Ritchie si plní věci, které já mám pouze jako sny či nevykonané plány. Nevím, jestli by on mohl říct něco takového o mně. Hlavním důvodem navázání spolupráce byl zájem o urbex a konkrétně Černobyl. Ritchieho stránku mi ukázala manželka v době, kdy právě putoval po zóně, publikoval své fotografie a psal reporty z každého dne. Okamžitě jsem propadl kouzlu jeho fotografií. Chtěl jsem se víc přiblížit jeho vnímání a poslechnout si příběh člověka, který, jak už jsem řekl, dělá to, o čem já akorát sním. Tou dobou jsem pracoval jako zástupce vedoucího obchodního oddělení nakladatelství Epocha a ohromen jeho psaným i doprovodným foto projevem jsem ho oslovil s tím, že mu můžu zprostředkovat vydání jeho tvorby v knižní podobě a k tomu udělat právě i nějakou besedu pro veřejnost na téma urbex, záchrana starých budov a další.
Ritchie se toho chytil prakticky ve vteřině a během jednoho večera už byl celý plán na rok dopředu: co, jak, kde a proč. Od té doby to spolu táhneme. Plánujeme přednášky, další tvorbu a zkrátka hromadu projektů. Ale je to samorost a já mu dělám spíš takovou druhou hlavu. On má nápad a já způsob jak pomoct s jeho realizací. Stejně tak jako DETHERITORY si mě i Ritchie bez přemlouvání určil svým manažerem. (úsměv) Pojítko mezi námi je paradoxně velice povrchní a na druhou stranu krásně lidské. Životní příběhy, obdobné cíle, totožný přístup k řešení a plánování věcí, které ostatní považují za šílené. Ritchieho první slova na mou osobu po zahájení komunikace byla „Hele kámo, já věděl, že budeš stejnej magor jako já“. (úsměv) „Už podle kérek a ksichtu můj člověk“. (úsměv).
To máš pravdu, fotografie na blogu Unlimited Freedom - Ritchie jsou velmi zajímavé. A to ze spousty míst, kde procházela nejen temná historie, a o to víc udivuje i současnost. Třeba nedávná cesta do Mykolajivu, návštěva Ústřední telekomunikační budovy v Praze, důl na cín Rolava, bunkry a zdymadlo Mazurského kanálu… Cesta do zchátralého města duchů Pripjať s průzkumem přilehlého okolí, které je vlastně dodnes kontaminované po havárii černobylské elektrárny, může být určitě fascinující adrenalinový zážitek, ale zároveň nebezpečný. Dostat se do zapovězené černobylské zóny, to znamená dostat se tam, kde není obvyklý přístup různých zájezdů, v současnosti již minulých… A o tom bude zřejmě kniha Černobylský deník - Zápisky Stalkera. Můžeš přiblížit knihu čtenářům více?
Je to prostě blázen (úsměv), na to se nedá říct nic jinýho. Blázen s obrovskou odvahou a štěstím. Jako jeho kamarád a kolega samozřejmě sledují veškeré dění kolem a já bych na některý místa KURVA nevlezl ani za zlatý prase. (úsměv) Všechny ty místa jsou úžasný a díky Ritchiemu se všude můžeme podívat alespoň prostřednictvím fotografií. O to víc, kolikrát jde Ritchie fakt do hloubky a zjišťuje historická fakta o daných objektech nebo lidech, kteří tam žili a mnohdy jsou to velice smutné příběhy. Ten o Pripjati není výjimkou.
Celá kniha je prakticky složená ze tří komponentů. Jde o chronologicky postupující fotodokumentace každého dne z cesty i samotného pobytu v zóně. Od legendárního ruského kola po sklepení nemocnice, ve kterém dodnes leží uniformy hasičů zasahujících u likvidace požáru vzniklého výbuchem reaktoru jaderné elektrárny Černobyl. Pak je tu samotný deník, ten Ritchie sdílel na sociální sítě každý den návštěvy Ukrajiny a Pripjati. Naleznete v něm mnohé postřehy z cesty, povídání o překonávání kontaminovaného jezera pomocí nafukovací labutě, potkání jiné skupiny průzkumníků, anebo výslech ukrajinskou tajnou policií kvůli velmi (ne)populárnímu ruskému razítku v cestovním pasu jednoho ze spolucestujících. A mnohé, mnohé další. Třetí částí jsou pak nikdy nezveřejněné fotografie, které budou publikovány jen a pouze v knize a to i s různými popisky a postřehy, které Ritchie taktéž nezveřejnil na sociálních sítích, ale nechával si je speciálně pro tuto knihu. Bonusem celé knihy je krásně vyhotovená mapa zóny s body míst, které v knize navštívíte a zevrubným značením několika legálních tras po zóně.
Návštěva oblasti nebude v nejbližší době (měsících) asi možná a snad jen satan (bůh určitě nepomůže) ví, jak to tam vypadá, protože právě ve zmiňované oblasti doslova pod „radioaktivním“ deštníkem bivakovala nedávno ruská armáda. A to určitě Ritchieho mrzí nejen z důvodu, že se tam nemůže vrátit, ale i ohledně toho co se vůbec v této zemi děje. Nakonec, co vím, i ta cesta do Mykolajiva nebyla jen tak pro zábavu. Ale pojďme dál, ten spuštěný předprodej byl mimořádně velký. Nemám vůbec páru, jaké bývají předobjednávky u jiných „populárních“ titulů, ale když jsem na jeho stránce nedávno zaregistroval číslo tisíc kusů, tak na naše malé poměry je to asi již pořádné číslo, a to se vlastně ještě kniha neprodává. To se vám (tobě, Ritchiemu a vydavateli Epocha) povedl husarský kousek. Jaký je nebo se plánuje náklad knihy. Máš o tom zprávy?
Média jsou masírka a spoustu zpráv nafukují. Naštěstí díky své aktivitě má Ritchie spoustu spolehlivých informačních zdrojů z Ukrajiny a se zónou to nebude tak horké. Je ale pravda, že válka zuří a to není nic, co by se dalo nějak bagatelizovat. Proto také Ritchie v únoru podnikl cestu do Mykolajiva, aby s dalšími lidmi dovezl nějaké zdravotnické materiály a humanitární pomoc ze sbírky, která vznikla na podporu domobrany a jinak zainteresovaných aktivních složek.
Epocha není bůhvíjak velké nakladatelství, navíc má dost specifické témata knih. Historická literatura, cestopisy, fantasy a brak jsou sice v některých subkulturách jasným tahem na branku, ale každá kniha je risk. V těchto kruzích Epocha vyniká díky štěstí na zajímavé autory. Epocha vydává například knihy Františka Kotlety, ty jsou známé pro mnoho čtenářů, a takzvaný brak slaví minimálně v poslední dekádě úspěch. Když se budeme bavit v rovině, že tento nejprodávanější sci-fi autor mívá předprodeje v řádu cca 800 kusů, což byl i dosavadní rekord v rámci předprodeje Epochy, můžeme mluvit fakt o štěstí. „Černobylský deník“ se dostal přes hranici 1000 asi před dvěma až třemi týdny a nyní už se jistojistě přehoupl přes 1500. Prakticky tedy téměř dvojnásobek běžného množství předobjednávek. Původní náklad se počítal do tří tisíc kusů, ale už se řeší navýšení na čtyři tisíce. Takový úspěch má na triku především aktivní propagace Ritchieho stránky, Epochy a v neposlední řadě Goatsucker. Černobyl, ale i urbex jsou hlavně velice přitažlivým tématem a díky posledním událostem, ať už válkou, seriálem HBO, nebo samotnou jadernou katastrofou, je to podpořeno a lidé chtějí vidět alespoň část z míst, která bývají normálně skrytá před zraky běžných smrtelníků a nikdy by neměli možnost je jinak vidět. Zkrátka jak padlo v Pulp Fiction „Vincente máme radost“. (úsměv)
Na webu Epochy se určitě dozvíme ostatní detaily o knize a na Unlimited Freedom nejen to… Nedávno jsi mi prozradil, že Ritchie plánuje zřejmě autogramiádu, už víš něco bližšího? Bude třeba dělat nějaké besedy o svých cestách? Anebo na to ještě neuzrál čas.
Autogramiáda bude prakticky při jakýkoliv příležitosti, kde se ukáže. Prvního dubna byla například beseda na raketové základně v Bratronicích v rámci akce Metroplex. Besed je pochopitelně naplánováno mnohem víc. Teď nás ale bude čekat na začátku května křest knihy, který bude pojatý skutečně velkolepě… Vše je ale teprve v jednání.
Pojďme zpět k hudebním aktivitám. Kytarový artefakt od Polyho doma trochu zahálí (nebo ne?), ale určitě nezahálí tvé hlasivky. Myslím, že v polovině minulého roku jsem zaregistroval, že nejen manažerem či promotérem může člověk býti, ale i řvounem v pražské smečce PALE DEATH, která je vlastně taky novým uskupením na poli undergroundovém. Jak ses ke kapele dostal a proč vlastně zpěv?
Kytara má u mě určitě poněkud nudnější život než u Polyho, ale stále si na ni najdu čas. Jedna z mála chvil, kdy si dám nějaký ten relax. (úsměv)
V květnu 22 jsem se spíše ze zvědavosti ozval na inzerát, který hlásal „hledáme zpěváka“. Ten přidal kytarista tehdy bezejmenných PALE DEATH a já zprvu spíše ohledně manažerské pozice ucítil v Praze další přírůstek do svého portfolia. Nakonec jsem si řekl, že když už jsem se dříve pohyboval v pár projektech jako vokál proč to nezkusit i tady, protože hudba mi byla sympatická a měla nápad. Pak z toho, ale kvůli kariérním důvodům, sešlo. Kluci z PALE DEATH se mi ozvali znovu v září „že prý stále nemají zpěváka a že když bydlím kousek od zkušebny a i všech ostatních členů, zda bych si tedy nechtěl aspoň občas přijít zablbnout a hudba nebyla tak plochá“. Nechal jsem se tedy ukecat, ale už při zkoušce bylo nám všem jasný, že tohle nebude jen tak pro zábavu a během zkoušky se odsouhlasilo, že jsem byl přijat jako zpěvák. (úsměv) Taková běžná akce, řekl bych. (úsměv)
Teď se budu opakovat, ale představ čtenářům, tentokrát „vlastní rodinu“ PALE DEATH a určitě nebude bez zajímavosti prozradit, kde pánové jsou ještě aktivně činní. Již nevím, jestli jsi mi to říkal, ale bubeník působí určitě v zajímavém uskupení.
Jsme vlastně takovej slušnej mišmaš. (úsměv)
Já sám jsem prostě já. (úsměv) Všude a nikde, malej, že nejsem moc vidět, za to jsem slyšet. (úsměv) A to je celkem podstatný.
Mojí drazí kolegové jsou Prasák, kytarista HAUNEBU ZWEI, v tomto uskupení se taktéž pohybuje náš druhý kytarista Kužel. Tyhle dva jsou hlavní strůjci zla a celkově hudební tváře PALE DEATH. Baskytarista Ivan je člověk všude zdejší, aktuálně aktivní pouze u nás, dříve však postrachem moravských punkových uskupení. Naši pětici uzavírá Arny Hnisupán! Talentovaný bubeník, který jako samouk zasedl za škopky teprve před sedmi lety, ale málokdo by to poznal. Ten je asi nejaktivnější, co se týče působení v různých kapelách, protože krom nás řádí ještě v SEKEROMLAT a WOUNDEAD KNEE. Celou historii všech bych ale dával dohromady jen těžko. (úsměv)
V době, kdy ses připojil k PALE DEATH, již bylo zřejmě několik songů hotových, protože za nedlouho jsi mně prozradil, že v blízké době se chystáte do studia, ale kus cesty jste měli před sebou. Nakonec ty sám jsi musel v kratší době nazpívat všech osm songů, které jsou na prvotině „Call from the Depths of Madness“. Dostal jsi na prvotní věci hotové texty, anebo ses podílel na všech skladbách osobně? A co se skrývá v textech, jaké (čí) myšlenky jste vtěsnali do kompletní nahrávky?
Když jsem se s touhle bandou spřáhl, čtyři songy už byly hotové, pátý na pokraji a zbylé tři už jsou výsledkem společné spolupráce. Když jsem v září vešel dveřmi zkušebny a obstál jako vokalista, v podstatě na mě bylo vychrleno „super, v plánu je udělat během podzimu desku, psát umíš, texty jsou na tobě“. (úsměv) A protože jsem to já, beru všechno jako výzvu a nikdo mi nedal žádný pravidla, řekl jsem jen „OK, není problém“. (úsměv) A tak jsem začal zpětně textovat hotové hudební podklady a do toho tvořit souběžně texty k novým věcem, které přicházely na svět.
Jak už jsi tu zmínil, můj pohled na svět je hodně specifický. Zajímám se o hodně věcí, a tak jsou texty kombinací okultismu, lovecraftovských rituálů, narážek na manipulaci s lidskou osobností a pohrdáním běžnými hodnotami. V textech je jen a výlučně moje myšlení a rozhodně se nestydím za to, že pohrdám kulturou, přesvědčením, korektností a myšlenkami současnosti obecně.
Vcelku je to jedno, ale pro pořádek, „Call from the Depths of Madness“ je demonahrávka, nebo jí prezentujete jako krátké debutové EP, tak jak je uvedeno na internetové encyklopedii Metal Archives? A protože jsem ze starší školy, tak bych osobně pro oficiální vydání preferoval fyzický nosič. Uvažujete o tom třeba do budoucna s plnohodnotnou nahrávkou?
U nás samotných panuje v tomto směru taková věčná neshoda. Nahrávce jsme investovali tolik času a péče, že už to vlastně není klasické demo. Na desku je stopáž příliš krátká a EP je takovej perfektní kompromis jak pro nás, tak pro prezentaci veřejnosti. Za mě to bylo i přes zpoždění proti plánu moc brzo na takový krok. Celá grafika se teprve vytváří v zahraničí a stejně tak merch k tomuto počinu je teprve v plenkách.
Na nosič dojde také. Říkal jsi, že jsi ze staré školy a my všichni, co se týče extrémního metalu, taky. Proto s grafikou a vším, co dodatečně dorazí, bude opožděný křest EP, které dostane svou fyzickou podobu právě na MC nosičích, to k metalu prostě patří. (úsměv) Příště to ale určitě bude chtít lepší načasování.
Nahrávka „Call from the Depths of Madness“ je na světě přibližně tři měsíce. Kde jste ji vytvořili? Dodělávali se nějaké věci ve studiu, nebo jste měli již nadrcenou finální podobu nahrávky?
U hudby je vždycky na čem pracovat a i když si je člověk jistej nějakou podobou, nahrávka ho prakticky pokaždé přesvědčí o tom, že je stále na čem pracovat. Nahrávali jsme u kytaristy WOUNDEAD KNEE. Tak se udělal celý instrumentál i část zpěvu, ale nakonec se zpěv nahrával ještě jednou v dalším studiu za lepších podmínek. Výsledný mix si pak vzal na starost samotný Otyn (Davos Records), což je člověk, který již dlouhá léta pracuje na hudební produkci převážně žánrových kapel, jako jsme my.
Trochu se musím přiznat, že jsem před tímto rozhovorem nahrávku slyšel všehovšudy dvakrát, nějak jsem se k tomu víc nedostal, s prvními poslechy musím říct, že není fádní a bavil mě na ní takový ten obstarožní výraz, ale s modernějším kytarově melodickým ksichtem. Jaké máte ohlasy na nahrávku?
Nahrávku jsme zveřejnili jako první na Bandcampu a i přes fakt, že nemáme kdovíjaké jméno, dostala se nahrávka během prvních tří dnů na 400 poslechů. Na YouTube se pak song „Why is Heaven a Lie“, který byl nahrán o dost později než samotná deska, dostal během chvilky ke dvěma stovkám. A stejný song se pak čtyři týdny držel v české desítce na rádiu Rockzone. Ohlasy jsou buď v superlativech, nebo jsou neurčité. (úsměv) S nějakým opovržením nebo tak jsme se vyloženě nesetkali, ačkoli k němu nabádáme. (úsměv)
Nějaké koncerty proběhly již v minulém roce, ale prakticky jste začali okupovat pódia až po vydání EP. Když se ohlídnu zpětně, tak jeden z prvních koncertů proběhl na strahovské sedmičce s VIBRATHÖRR, raketovou základnu v Bratronicích budete dělat podruhé, myslím, že v Želízech na Kovárně jste byli taky dvakrát, čerstvě máte za sebou vystoupení na Tatto Jam ve Strakonicích… A další koncertní plány jsou nemalé, protože se to začíná pěkně rýsovat už i na podzim. Na novou kapelu to není bída. Co máte v plánu za akce?
První koncert v Želízech se bohužel neuskutečnil kvůli mé zdravotní indispozici, ale hned krátce nato proběhl náš první koncert v Bratronicích na akci Nuclear Winter Attack. Tam jsme hráli jako poslední a uzavírali tak první den festivalu. Dále pak zmíněná Sedmička, poté už Želízy a následně strakonický Tattoo Jam, opět se pak vracíme do Bratronic, kde jsme 22. 4. hráli na akci k otevření sezóny místního motorkářského klubu. Dále nás pak čeká Modrá Vopice 6. 5., Music klub Jižák 12. 5. a pak lehká tvůrčí a rekonvalescenční pauza. Je třeba doladit nový materiál a zaléčit zánět šlach, který trápí našeho kytaru Prasáka. Pak se zase vracíme na prkna až 21.10 v klubu Sibiř v Brně.
Je fakt, že ze zkušebny jsme najednou na více akcích, než jsme vůbec čekali. A dokonce jsme i ve fázi, kdy některé nabídky nemůžeme přijmout, protože se nám kryjí termíny nebo někdo z chlapců hraje jinde s další kapelou. Bída to skutečně není, naopak, ale za všechno stejně s díky můžeme vděčit jen podpoře okolí.
Na závěr našeho povídání si opět půjčím citát z tvého blogu Nic než hejt: „Ačkoli se to nezdá, mám velice pestrý život. Rodina, umělecké záměry, práce, další koníčky, péče o svůj vnitřní klid a jiný životní poslání“. Jestli chceš čtenářům Fobia zine něco sdělit závěrem, na co jsme třeba zapomněli (určitě by se toho našlo), tak máš prostor. Jinak musím říct, že povídání s tebou mě moc bavilo a přeji ti ve všech aktivitách, ať se ti daří. Díky.
Já díky za nabídku udělat rozhovor. Sám jsem musel hodně přemýšlet co vlastně napsat (úsměv), takže jako uvědomění sám sebe dobrý experiment.
Co se týče nějakého sdělení, jsem asi ten poslední, kdo by mohl dávat nějaké obecné „kázání“. Snad jen prosba. Lidi, choďte na koncerty, podporujte své oblíbence z rodné hroudy, a když už hrajou tu vaši, tak do toho moshe dejte všechno!
Díky moc Pavle i Fobia zine.
DETHERITORY
PALE DEATH Facebook
PALE DEATH Bandcamp
Goatsucker Art Production
Unlimited Freedom - Ritchie
Černobylský deník
Foto poskytli: Danteslav Kozodoj, Zdeněk Šimon, Unlimited Freedom - Ritchie, kapely DETHERITORY a PALE DEATH
