GRAVE DIGGER - The Last Supper

Abych řekl pravdu, poslední počin této německé skupiny, Rheingold,který vyšel před dvěma lety, mě natolik zklamal, že jsem dlouho váhal, zda se vůbec o nové album mám zajímat. Na můj vkus bylo Rheingold až přesládlé a příliš zepičtěné a celkově se svým vyzněním nehodilo ke Grave Digger, tak jak jsem je znal. Proto jsem k novému albu nejdříve přistupoval s pesimizmem, naštěstí mě hned po necelé minutě překvapilo, že mé obavy byly naprosto zbytečné.

Onou minutou je minutové intro na začátku celého alba - intro jakoby ze soundtracku Pána Prstenů či podobných záležitostí - klávesy, flétna, ženský hlas jakoby z dálky. PO jeho doznění nastupuje klavír uvádějící první píseň. Ne náhodou někomu může tento klavír připomenout začátek alba The Grave Digger z roku 2001 ... obě alba by mohly být dvojčaty. Po odeznění klavírního intra přichází klasický heavymetalový nářez. Pomalé bicí, těžká kytara, charakteristický chraplák Chrise Boltedahla. Ještě před neméně klasicky heavy metalovým sólem je píseň proložena lehkým recitativem. Grave Digger jsou zpátky. Takoví, jako před čtyřmi lety.

Jenže nejen těžkým kovem metalista živ jest, ale i trochu rozproudit krev v žilách třeba je mu. To provedou Grave Digger brutálním nájezdem druhé písně alba - Desert Rose. Po nájezdu opět ale píseň těžkne tak, jak to jen jde, ale jen do chvíle, než přichází skvělý melodický refrén natočený na nejvyšší otáčky bicích. Dodnes obdivuji, jak tak chraplavý a nezpěvný hlas, jako je ten Boltendahlův, je možné zkrotit a vykoulit s ním třeba zrovna takový refrén jako má píseň Desert Rose. Těžký kov se taví a teče brutální rychlostí.

Následující skladba Grave in the No Man's Land uvádí další těžký metalový riff a celá je posazená do středního tempa. Opět lze jen obdivovat Boltendahlův cit na vytvoření melodie ze svého hlasu, aniž by se z něj ztratil kousek jeho typického vyznění.

"Citlivým" výběrem byla na album za takto vyloženě strhávající věc zařazena píseň Hell to Pay, která je dlouhá necelé čtyři minuty. Ale i to stačí, na to, aby s ní kapela uštědřila posluchači pěknou ránu. Agresivnější skladba se snad celém albu nenajde - rychlost, přechody... Skladba která skutečně udeří.

Šestou skladbou je píseň Soul Saviour, která je jednou ze spíše svižnějších, se sborovým velmi chytlavým refrénem, který podkreslují na maximum vytočené kopáky Jense Beckera. Mimochodem - jedním z typických poznávacích znaků alba je precizní zvuk všech prvků kapely. Od kytary až po činely, které jsou velmi dobře čitelné a jejich zvuk je velmi čistý.

Jestli jsem si šmakoval při poslechu titulní The Last Supper, tak skladba Crucified mě vynesla na vrchol posluchačského blaha. Velmi těžké a velmi pomalé bicí provázené neméně těžkými kytarovými riffy a dunivou baskytarou dávají této skladbě status perly a vrcholu alba. Vedle klasických skladeb typu Ballad of Mary a The Silence se tato může čestně postavit na vrchol tvorby Grave Digger. Ještě po dlouhé době tato skladba člověka prostě donutí si dokola opakovat její refrén a poťukávat si v rytmu této skladby.

Po takovéto skladbě prostě musí přijít zrychlení ... prostě už proto, že pomaleji už to nejde. Tím zrychlením je skladba Divided Cross, která už opět sedí ve středním a rychlejším tempu, aniž by Grave Digger ztratili cokoliv ze své těžkosti.

Částečné odlehčení a zrychlení přináší píseň The Night Before, která ve mě svým refrénem trochu evokuje album Rheingold ... tedy jeho světlejší místa. Nejde o špatnou skladbu, ale na albu patří mezi ty slabší. Trochu podobná je i následující Black Widdows, která je rozhodně nejrychlejší z celého alba. Možná i to jí pozdvihuje nad The Night Before. V této písni je proste rychlost synonymum pro Grave Digger.

Předposlední písní alba je Hundred Days. Je podobného ražení jako Black Widdows, zde ovšem Grave Digger předvádějí, co všechno v nich je. píseň se rozprostírá mezi nejnižšími a nejvyššími rychlostmi a i Chris zde dává svému hlasu patřičně vyniknout v pompézním heavy metalovém refrénu.

A na závěr alba již tradičně v případě Grave Digger patří balada... Ne, že by Grave Digger byli kdovíjakými tvůrci balad - přeci jen se soustředí na více tvrdé skladby, ale když dojde na věc,jsou nepřekonatelní. Chrisův chraplák každé jejich baladě dodá zvláštní náboj, čímž stvoří nepřehlédnutelnou perlu, po které nezůstane jedno oko suché... A to po Always And Eternally nezůstane?

V limitované edici album obsahuje navíc ještě skladby Sleepless a Jeepers Creepers. Sleepless lze zařadit zhruba k písni The Night Before ... jde o dobrou skladbu, která ale v rámci alba trochu pokulhává a kvalitativně na něj trochu nesedí. Naprostým opakem je skladba Jeepers Creepers - naprostý úlet alba, ale natolik povedený a chytlavý, že si své místo na desce prostě zaslouží. Možná na Grave Digger přeskočilo trochu humoru od Edguy, protože Jeepers Creepers je prostě takového ražení, že ani Edguy by se za ni nemuseli stydět.

Jak jsem již řekl ... Grave Digger se odčinili za poslední albový počin a vydali album, které se určitě svou prodejností postaví vedle nejúspěšnějších alb celé jejich kariéry jako jsou Tunes of War či The Grave Digger.

Čas: 59:06 (lim. ed.)

Seznam skladeb:

1. Passion
2. The Grave Digger
3. Desert Rose
4. Grave In No Man?s Land
5. Hell To Pay
6. Soul Saviour
7. Crucified
8. Divided Cross
9. The Night Before
10. Black Windows
11. Hundred Days
12. Always And Eternally

Bonusové stopy limitované edice:

• Sleepless
• Jeepers Creepers

www.grave-digger.de