Johan:
Růst. Slovo, které se často objevuje v médiích v souvislostech, které jsou mi většinou úplně u prdele. Nicméně při pohledu na píseckou akci musím tohle slovo použít. Jak akce vyrostla, je neuvěřitelné. Ve všech směrech.
- První ročník (2019): jeden den, pět kapel, 170 platících.
- „Druhý“ (2020) a „třetí“ (2021) ročník: nula, nula, nula; covid.
- Druhý ročník (2022): jeden den, osm kapel, 400 platících (vyprodáno).
- Třetí ročník (2023): dva dny, dvanáct kapel, 400 platících (vyprodáno).
Co bude dál? To teď nechme stranou a pojďme se podívat, jak to letos v Písku vypadalo.
Na pohled… bizarně. (úsměv) Ale to už jsme psali vícekrát, že na větší písecké akce se dostavují fanynky a fanoušci primárně ze zahraničí, v žilách jim koluje heavymetalová retrokrev a tudíž není nouze o outfity pro našince poměrně neotřelé, neokoukané a mnohdy i úsměvné. Kožené a tygrované legíny, kozačky, šátky, tílka, kraťasy… letos to u mě vyhrál mládenec s kožešinovou čapkou na hlavě.
Na poslech… jdeme na to.
V pátek jsem díky Berryho dopravě dorazil na začátek, takže program jsem dal celý. První se na pódiu srovnali EISENHAND z Rakouska, kapela založená v roce 2017, takže služebně mladá krev, ale členové hrají i v jiných skupinách, jiné žánry a delší čas, takže celkem zkušená parta, která měla od začátku setu bouřlivou podporu fanoušků. Nebylo divu, heavy metal v podání EISENHAND byl energický, možná i živelný, pánové se s tím moc nemazali, což platilo hlavně o vokálech, které chvílemi ujížděly jak frontmanovi, tak druhému pěvci. Ale na úvod ideální set, fanoušci se rychle dostali do varu.
Kanadské (dle programu kanadsko-finské; jestli to správně chápu, tak jde o Kanaďany fungující ve Finsku) skupině SMOULDER se bodu varu dosáhnout nepodařilo, alespoň u mě. Publikum se taky trochu zklidnilo, kvartet s dámou u mikrofonu nehrál tak divoce jako předchůdci, produkoval zvláštní směs heavy metalu, hard, art a stoner rocku, což bylo na jednu stranu v rámci celého večera oživení, na druhou nepůsobili dáma a pánové úplně jistě. Nevím, jestli to bylo určitou nesehraností, nebo tím prolínáním žánrů, které místy trochu drhlo, nebo zvukem, který taky nebyl úplně tip top, ale SMOULDER mě nedokázali zaujmout natolik, abych vydržel celý koncert v pozoru. On už nástup trochu naháněl strach, zpěvačka pochodovala jako vojanda, což jí naštěstí za chvíli přešlo, na druhou stranu vydržela celý set řvát a skákat jako dračice. Celkově rozporuplné pocity, i co se vokálu týká, ze studiových nahrávek zní kapela mnohem lépe, jak jsem si ověřil až po festu.
Vrcholem prvního dne se v mých očích stali veteráni SPARTAN WARRIOR. Kapelu založenou v roce 1980 stále táhne duo Wilkinsonů, Dave se ohání s mikrofonem, Neil drtí kytaru, a oběma to jde pořád parádně, stejně tak jejich mladším spoluhráčům. Klasický NWOBHM styl, klasické postupy, místy silně připomínající JUDAS PRIEST, k tomu skvělý zpěv a vůbec výkony všech, navíc přál i zvuk a tak nic nebránilo plnohodnotnému zážitku. Plný dům byl samozřejmostí, ohlasy bouřlivé.
Americká skupina HIGH SPIRITS na mě působila jako zjevení. Zjevení na akci zaměřené na plus minus heavy metal. Američané hráli stadiónový rock. Po všech stránkách skvělý, hitový, našlapaný, zábavný, k tomu i vystajlovaný (všichni měli bílé kalhoty i bílé kytary), ale mě to nebavilo. Přišlo mi to celé moc načančané, líbivé, ale evidentně jsem byl v totální menšině, protože fanoušci byli u vytržení a spousta kamarádů nebo známých po koncertu nešetřila superlativy.
S poslední kapelou se nabízí učinit jedno přiznání: krom ATTIC jsem ostatní kapely na HMT III vůbec neznal a ani neměl čas si je dopředu poslechnout, trochu jsem to dohnal až po akci při psaní reportu. ATTIC jsou občas zmiňováni jako KING DIAMOND pro chudé, což je spojení, které obecně sedí. V Písku to žel dopadlo o něco hůř – kdybych chtěl být protivný, tak bych mohl použít označení KING DIAMOND pro bezdomovce. V první řadě zvuk, který lezl z pódia – ten byl polovinu setu nepřehledný až běda, nechápal jsem, co kapela hraje, veškerou pozornost na sebe tedy strhával zpěvák, který se se širokým rejstříkem vokálů popasoval se ctí, jak ječáky, tak ostré i zastřené polohy dával s přehledem. Postupně se vylepšil i zvuk a ke konci koncertu se i hudba zpřehlednila, což asi ocenili hlavně ti, kteří v zadních řadách poslouchali; ti, kteří vepředu jančili, si to užili po svém a vykřičeli si i přídavek, takže délka vystoupení přesáhla hodinu.
Jak vidno z předchozích slov, první den mi muzika příliš radosti nepřinesla. Na druhou stranu nemůžu napsat, že bych se na akci nudil nebo byl ze své účasti otrávený. Potkal jsem řadu známých tváří, s kterými jsem se rád viděl, poznal nové, které se potýkají se stejnou nemocí jako já (hromaděním muziky na fyzických nosičích), užil si atmosféru, která byla přátelská a specifická – nikde jinde v Česku se s podobnou nelze setkat. Čest a díky pořadatelům za to, jakou akci dokázali z ničeho vybudovat, za to, že pozvali jen zahraniční kapely, které u nás prakticky nehrají, za to, že se snaží o pestrost v rámci nastavených mantinelů – a že se jim to vše daří. Tohle resumé by asi mělo být za druhým dnem, ale mně leží na srdci teď.
Kubina:
Pisálek pomalu začíná opakovat otřepané fráze a neví odkud pořád brát nová slova, když každý rok jezdí do Písku, kde prim hraje old school metal. Tým Thrash Nightmare Promotion letos pořádal již třetí ročník festivalu Heavy Metal Thunder. Fanoušky prvně čekala dvoudenní nálož. Já spojil letošní výlet s ochutnáváním jídel a turistikou. Historické město pod Píseckými horami je k tomu stvořené. Ale nebojte, tento report mele pouze o heavy metalu.
Vyprodaná akce otevřela brány pekelné v pět hodin večer. Před prvním koncertním setem nebylo Divadlo Pod Čarou ještě úplně zaplněné, nicméně zahraniční klientela opět nezklamala. Jakmile totiž pódium okupuje německá nebo rakouská kapela, tak má obrovskou zpětnou vazbu. EISENHAND jako otevírací parta pod sebou nakonec měla opravdu narvaný vařící kotel. Co na tom, že zpěvy byly dost nedbalé a hudba neučesaná (sem tam z toho lezly prasácky zahrané vyhrávky NWOBHM), když to prostě šlapalo a znělo mile upřímně. Rakušané navíc dostáli svému jménu. Pěvec měl nasazenou železnou rukavici, ve které dokonce držel zapálený oheň. Z kytarových krků zas pršely jiskry. Takže ano. Dobré vystoupení. Zajímavý feel. Celkově by se set dal nazvat punkovým hejvy metalem. Píseň „Steel City Sorcery“ obsahovala úžasně cinkající talíř, připomínající rány do kovadliny.
SMOULDER si razili cestičku úplně jiným stylem. Musím přiznat, že jsem čekal trochu více. Protože se kanadsko-americko-finská banda těší slušné popularity. Registruji ji ještě před pozvánkou od TN Promotion. Valící heavy metal střídal doom a po předchozí živelnější show vše působilo zabržděně až moc. Další problém mohl být, že instrumenty hrály v tónině, jež je pro zpěvaččin hlas příliš nízká. Slova nemusela každému lézt do uší. Nicméně může se to brát jako avantgarda způsobující sprirituální stavy. Což při pohledu na taneční kreace frontwoman možná byl záměr.
Bono Vox má ve zvyku vybírat z publika fanynky, aby mu při zpívání dělaly hezkou společnost. Frontman SPARTAN WARRIOR vytáhl z první lajny metlu s pořádnou řepou a křivákem. Ohromný respekt skupině, jejíž první alba vznikla v době, kdy Ostrovům vládly modly IRON MAIDEN s JUDAS PRIEST. Jejich debutová deska „Steel N´Chains“ slavila čtyřicáté narozeniny. Angličané hráli pouze z ní. Divadlo okouzlil nefalšovaný původní duch nové vlny britského heavy metalu. Zvuk, instrumentální výkony, kytarová sóla i neuječené zpěvy neměly žádnou chybu. Poctivé heavymetalové řemeslo. Rytmus či kytary mohly připomínat starý VENOM zbavený své temnoty. Nejlepší vystoupení pátečního programu. Snad jen větší hitovost písním chyběla.
Onu hitovost nabídla americká rocková skupina HIGH SPIRITS. Lidé doslova šíleli. Muzikanti zpočátku nevěřili vlastním očím, když viděli stage diving. Dokonce vypadali naštvaně, ale pak to vzdali a basák skočil sám. Někdo možná měl show za přiblblou stadionovku. Avšak většině osazenstva hudební kombinace přišly zábavné. THIN LIZZY byli slyšet s každým válem. Masivní riffy a sóla umocňoval ostřejší metalový sound. Zpěvák používal civilnější středně položený hymnický vokál, že si pozitivně naladěný dav chtěl zazpívat s ním. Určitě jeden z vrcholů celého festivalu.
Poslední účinkující měli postavené kulisy. Obrácené kříže, zapálené svíčky a zábradlí vytvořily ze scény úplný chrám připravený pro půlnoční seanci. Připočtu-li image celé kapely, tak jsem doma. ATTIC jsou velcí uctívači KINGA DIAMONDA. Vizuálně určitě nejšťavnatější show. Samotný hudební výkon? Frontman v sobě ten hlas má. Opravdu to ze sebe loudil falzetem jako King. Kámen úrazu bych viděl ve zvuku kytar. Byly utopené v rachotu bicích a basy, navíc v nejméně vhodné okamžiky – tím myslím sóla. Další věcí je samozřejmě, že zlí jazykové mohou skupinu nazvat revivalem bez špetky vlastního obličeje. Zážitek ano, ale výborný koncert ne. Nicméně vysoce cením desky „Abigail“ a „Them“, proto jsem vydržel do konce. Večer zakončil cover „Between the Hammer and the Anvil“ od JUDAS PRIEST. Poté doslova beru roha na hotel. Pátek překvapivě, co se týče zpěvů, nebyl ani moc uječený. Sobota byla daleko delší šichta...
Fotky: Skalík
