Nová smečka HADÍ MORD vydala své debutové album, a protože se jedná o těleso zasluhující pozornost, pokusíme se v následujících řádcích probrat to nejdůležitější. Začněme otázkou odhalující jednotlivé postavy, ukrývající se pod pseudonymy – Spititel, Hadí Fojt Babihněv, Kantör, Conan.
Spititel: elektrická kytara, diagnóza: hulič a norek.
Hadí Fojt Babihněv: zpěv a texty, diagnóza: hulič a norek.
Conan: basa, diagnóza: hulič a norek.
Kantör: bicí, diagnóza: hulič a norek.
Tak to díky, diagnózami „hulič a norek“ jsi nám ten okruh podezřelých opravdu zúžil. (smích) Kdy vlastně začala dostávat myšlenka na kapelu, jež si bude libovat ve staré škole smrtícího kovu, reálný základ? Bylo od počátku jasno o názvu, stylu a obsazení?
Se zpěvákem Babihněvem při našich lesních procházkách u vína a hulení stihneme probrat spoustu věcí. Hadí Mord je spojení, které se v našich rozhovorech objevilo už dříve, kdy mi Babihněv poslal fotku lesní naučné tabule ze svých toulek. To spojení mě hned zaujalo a moje reakce byla, že by to byl skvělý název pro kapelu. (úsměv)
Časem jsme se k tomu tématu vrátili a rozhodli se, že založíme thrashmetalovou kapelu, která se bude věnovat trezorovým filmům, tedy to bude vztyčený prostředník směrem ke komančům a totalitním režimům. (zlověstný úsměv) Postupnou diskuzí jsme došli k tomu, koho oslovíme na bubenickou pozici, čili Kantör byl první volba a byli jsme rádi, když ochotně souhlasil.
Postupně jsme tedy začali té vizi dávat konkrétnější obrysy, scházeli jsme se a dávali dohromady skladby. V průběhu vznikly dva až tři thrashmetalové kousky, poté si však jiné povinnosti vyžádaly delší pauzu, a čím více času jsme v naší trojici trávili, tím více vycházelo najevo, že Babihněvovi i Kantörrovi buší srdce především pro death metal. Během pauzy jsem tedy věci původní překopal k nepoznání, změnil jsem ladění a vytyčil se jiný směr, u kterého už jsme zůstali.
Když se vytyčil jasnější směr a začalo se i přirozeněji skládat, přišlo na přetřes sehnat buď druhou kytaru, nebo basáka. Postupně jsem se dopracoval k tomu, že mě bubeník Denis z KANDAR seznámil s basákem Conanem, se kterým začali hrát v kapele SLAŤ. Slovo dalo slovo, rum dal rum, Conan přišel na zkoušku a během pár skladeb ukázal, že mezi nás dokonale zapadne, parta byla kompletní. (spokojený úsměv)
Od té doby už šlo skládání a kompletace materiálu od ruky.
Dostáváme se k tématu lyriky alba „Smuteční slavnost“. Kdo přišel s nápadem věnovat texty trezorovým filmům let šedesátých, respektive sedmdesátých?
To je vysloveně Babihněvova parketa, je to veliký milovník filmů, v posledních letech se věnuje hlavně české kinematografii a trezorové filmy jsou jeho obrovská srdeční záležitost. Já mám tedy taky spoustu těch filmů již nakoukaných, ale rozhodně ne tak jako on. Zároveň nesnáší komanče, tudíž tady nebylo nutné o tom nějak sáhodlouze diskutovat.
Nemáte trochu obavu, že se právě (přinejmenším zajímavá) příběhová stránka stane vaší achillovou patou a člověk neznalý věci ji označí za slátaninu? Sám za sebe mohu potvrdit, že jsem si „Smuteční slavnost“ dokonale užil až po zasvěcení do jednotlivých dějů. Přece jen, nabídnete-li klasické horory typu Osvícení, je šance, že většina ví, o co jde a chytá se, ale trezorovky?
Aniž bych chtěl znít nějak arogantně, tak musím říct, že nám je to celkem u prdele. Kapelu a hudbu děláme hlavně pro sebe, a pro znalce to je spíš naopak přidaná hodnota.
Navíc lidé moc rádi zapomínají na hnus totality, a pokud by je naše „slátanina“ donutila si ty trezorovky pustit, trochu se zamyslet a uvědomit si, že tohle nebezpečí nad námi bude viset asi až do konce věků, a že tohle je něco, co už nikdo nechce znovu zažívat, tak je to vlastně pozitivní. Tebe jsme ty filmy sledovat donutili, hehe.
To je pravda (úsměv) a přiznávám, že to ani náhodou nepovažuju za promarněný čas. Který z filmů je tvým osobním favoritem?
Smuteční slavnost a Adelheid. Aniž bych nějak smýšlel o dalších filmech jako o slabších, tyhle na mě měly rozhodně nejsilnější dopad. Atmosférické a depresivní, přitom neuvěřitelně lidské.
Na albu najdeme cover v podobě písně „Temný den“ („Dark Day“) od EDGE OF SANITY. Proč právě tato kapela a právě tato skladba?
Protože je to absolutní kult, který se nedá po nich přesně přehrát ani přezpívat. (smích)
EDGE OF SANITY máme v kapele rádi všichni, a na mě měli velký vliv, stejně jako na ostatní. Je to navíc skladba, kterou většina lidí pozná po pár vteřinách, takže hit. Nebylo moc nad čím rozmýšlet. Alba „Unorthodox“, „The Spectral Sorrows“ nebo „Crimson“ jsou absolutní klenoty. Spontánní nápad převedený v realitu.
Kde jste debutu oblékli zvukový kabátek?
Album se nahrávalo v jednom červnovém víkendu ve vyškovském studiu Davos u Otyna, a bylo to asi nejlepší nahrávání, jaké jsem kdy zažil, obrovská sranda i soustředěný výkon. Všichni podali perfektní výkon, i přes moře piv a tunu vykouřené marihuany. (znovu spokojený úsměv)
Otyn je navíc skvělý zvukař, pomohl vyždímat z našich nástrojů maximum. V mém případě mi vždycky vyhodí půlku krabiček, které jsem si před studiem pečlivě chystal, a pak mi s pomocí jedné nakroutí zvuk téměř nachlup stejně. (smích)
Co mne dále zaujalo, je obal alba. Ne, není to kvůli obnažené krásce, ani kvůli morbidním výjevům okolo. Může za to zlověstný výraz obličeje pána s modrou čepicí, který mě doslova uhranul. Kdo za prací na obálce stojí? Pracoval dotyčný na základě jistého zadání, nebo jste dali jeho múzám volnou ruku?
Toho socíkovskýho zmrda podal parádně co? (spiklenecky se usmívá) Obálku a celý artwork nám nakreslil Crazy Dan, což je náš dobrý kamarád, který kreslil i poslední dva počiny kapely KANDAR. Dan je velmi svojský umělec, který danou problematiku vždycky uchopí nejlepším možným způsobem a výsledek mi vždycky vyrazí dech. Danovi je vždycky předestřena tématika alba, o čem zhruba budou texty a o co jde, a pak už dělá prakticky sám za sebe, většinou nám prezentuje už hotovou ideu, ke které máme minimum připomínek. Za mě naprosto skvělá spolupráce, která zatím nese samé lahodné ovoce.
Před časem jsem, částečně v žertu, částečně s vidinou parádního večírku, popichoval Martina Schustera, aby sesbíral všechny spolky, ve kterých je zapojený a udělal festival. To šlo tuším o čtyři tělesa. U tebe to máme souborů šest, takže se ptám – dal bys to, bude někdy Kubýk Fest?
Tento vtip občas zazní v kuloárech, ale já skřípu zuby už jen při představě dvojáku, natož abych hrál šest vystoupení za večer. (úsměv) Takže ne, žádnej Kubýk Fest nebude. (smích)
Podívám-li se po kapelách, ve kterých působíš a na šíři stylů, kterou tím zabíráš, napadá mne, cítíš se takto zcela uspokojený, nebo pokukuješ směrem například k jazzu, blues či rock´n´rollu a říkáš si – „to bych si rád zkusil“.
Rád bych do budoucna zkoumal i další žánry, ale spíš než k blues nebo jiným dřevním žánrům tak inklinuju k elektronice, případně k nějakým kytarovkám ve stylu RADIOHEAD nebo THE CURE. (to střílím jen tak od boku, těch inspirací je strašná spousta) Taky mě hodně baví zemité věci typu sólového Glenna Hughese a desky „Soul Mover“. Chtěl bych trochu experimentovat, vymanit se z metalové škatulky, ale na to momentálně není moc čas ani síla.
Jazz by byl lákavý, ale na to jsem moc velké vemeno. (smích)
Rozhovor dáváme do kupy na přelomu roku, proto se v otázce poslední musím zeptat, s jakým výhledem vstupuješ do roku 2023?
Další desky, další koncerty, další moře práce. (úsměv) Namátkou by mělo vyjít nové album FORGOTTEN SILENCE, nové EP kapely PAČESS a v dubnu s kapelou KANDAR natáčíme novinkovou desku. S kapelou SOMNUS AETERNUS bychom taky rádi uzavřeli práci na novém materiálu. Je toho pořád dost.
Moc ti Kubýku děkuji za bezva popovídání, ať se daří v životě civilním i tom hudebním a brzy někde na muzice.
Díky moc za prostor a podporu. (úsměv)
