Pro švédské bardy CANDLEMASS mám opravdu slabost, tím se pochlubím rád a bez mučení. Můžu zabrousit do jakékoliv etapy jejich bohaté historie a nemám problém. Dokážu si stejně užít legendární debut, asi nejslavnější období se šíleným mnichem Marcolinem, mám rád i leckterými skalními nespravedlivě zavržená minialba, nesoucí stopu světoběžníka Matse Levéna, a konec konců uznale tleskám i žhavé současnosti, kdy mikrofon třímá v rukou navrátilec Johan Längquist. Ten si svou comebackovou premiéru odbyl na tři roky starém „The Door To Doom“ a našel-li se pochybovač, který nevěřil v kvality stárnoucího pána, probíral se s dokonale vytřeným zrakem.
Tak tedy, tři léta uběhla jak voda, kapela rozdýchala covidovou neplechu i zdravotní potíže basáka Leifa Edlinga a svou momentální formu nabízí prostřednictvím novinky „Sweet Evil Sun“ k posouzení. Desítka záseků, téměř padesát čtyři minut stopáže, pojďme na to…
Válec je odbrzděný a v mírném kopci pomalu nabírá na rychlosti. Zvuk mne baví o chlup víc, než tomu bylo u předchůdce, kytary solidně zařezávají, rytmika nostalgicky odbouchává umění starých mistrů a dle dobré tradice se nad tím vznáší velký hlas. Na raná sedmdesátá dává vzpomenout i samotná stavba písně „Wizard Of The Vortex“, kdy z ubíjejícího pomalého tempa přecházíme ve svižný kvapík. Ten zde přítomný zavání po IRON MAIDEN a mám-li být upřímný, ani po x-tém poslechu mi do skladby nějak nepasuje.
První vlaštovkou, díky níž jsem se o chystané novince dozvěděl, byla „Sweet Evil Sun“ a pocit, který se s jejím poslechem dostavil, nejlépe vystihují dvě slova – radostné očekávání. V diskografii bychom ji zcela jistě zařadili k těm svižnějším, ale pozor, očekávání speedové rubanice zůstane nenaplněné. Pořád se pohybujeme v doomovém teritoriu a místo zběsilého úprku tak hovořme spíš o rychlejší chůzi. Co první skladba naznačila, druhá rozvíjí a odhaluje nejpřitažlivější stránku alba, jíž jsou silné emotivní refrény. Další brzda-plyn a závan nové vlny britského heavy metalu vypíchne třetí „Angel Battle“ a pisálkovo nitro se pomalu začíná měnit v bitevní kolbiště. Hnidopich našeptává a rýpe, jestli to není až moc podbízivé a líbivé. V podstatě bez práce a většího úsilí prostupují jednotlivá dílka do posluchačovy duše. Alespoň u mne k nějakému zdlouhavému dobývání nedošlo. Pohled z oka do oka, krátký pozdrav a hned muchlovačka. Ještěže tu máme silného soupeře v osobě letitého fanouška, který ukazuje hnidopichovi vztyčený prostředník, jeho argumentů nedbá a uznává jen dělbu na líbí -nelíbí, respektive dobré-špatné.
S „Black Butterfly“ zažívám pocity člověka brodícího se hlubokým sněhem a poprvé registruji, že čas přes veškerou snahu nezastavíš a šest křížů, houpajících se na pěvcově krku, jisté limity nastavuje. Když po doznění refrénu očekávám výkřik bořící skály, sesype se jen pár větších šutráků, nicméně na horském kolosu zaznamenáváme škody minimální. Už jsem si to štrádoval s flintou přes rameno směrem k žitnému poli, když se rozezněla „When Death Sighs“ a já tam hodně rychle dával zpátečku. Kytary suplují tikot přístrojů měřících čas a mistr Längquist ukazuje, že se mu možná kluziště zúžilo a už to tolik neřeže, zato se naučil spousty fíglů a parádiček, které fajnšmekrovu zadnici zvednou ze sedadla zrovna tak. S refrénem vypomůže hostující pěvkyně Jennie-Ann Smithová a znovu zasloužená titulatura - hit jak blázen. Úvod „Scandinavian Gods“ znovu okouzluje charismatem starých BLACK SABBATH, probouzí démona stvořeného Iommiho kytarou a je příjemně nepříjemně zlověstná. Tedy alespoň zčásti. Po chvíli to hodí výhybku na jakousi MANOWAR kolej a tam se mi ani po x-tém poslechu necestuje moc komfortně a pěkně to hází.
Sedmá a zároveň nejdelší věc na albu „Devil Voodoo“ tak trochu klame tělem. Navzdory názvu se rozebíhá klidnou akustickou vyhrávkou, do které zpěvák útrpně vkládá slova a i když elektrárna přece jen spustí, očekávaný pocit strachu z neznámého a tajemného se nedostavuje. To ale nic nemění na faktu, že se zde odehrává hodně silný hudební příběh a píseň se časem vydrápala mezi mé osobní favority.
Tak tobě se panáčku stýskalo po trošce toho strašení a mrazení v zádech? Tady to máš i s umíráčkem. Start „Crucified“ je sice znovu ve znamení klidu a míru, ale znovu ne na dlouho. Kapela volí tentokrát obrácený postup, odpálí sloku v rychlejším tempu a do refrénu drasticky brzdí. Opakování názvu skladby podpoří použitím „kvákadla“ a pasáž s odbíjejícím zvonem je fakt prima.
S předposlední „Goddes“ se ocitáme v nezáviděníhodné pozici oběti skalního závalu a riffy jen přikládají kámen za kamenem, až nebohá schránka nevydrží a pukne jak meloun. Před samotným koncem věru hodně těžká píseň.
Za zvuků rozlučkové instrumentálky přemítám, jestli má aktuální album šanci zařadit se ke skvostům, jako byly „Epicus Doomicus Metallicus“, „Nightfall“, „Candlemass“, nebo z novějších „Psalms For The Dead“, po kterých zas a znovu s velkou chutí sahám, či zapadne do šedi průměru (což u CANDLEMASS znamená pořád ještě nadstandardní kvalitu). Stále sice ještě bojuji s pocitem, jestli předvedený materiál nezní na doommetalovou kapelu až moc vstřícně, ale čert vem pochybovačné myšlenky. Je to takové nakouknutí do pokojíků muzikantů, když jim bylo -náct a zdi byly polepeny plakáty jejich oblíbenců. Silně melodické, silně návykové, nostalgicky pěkné.
Seznam skladeb:
- Wizard Of The Vortex
- Sweet Evil Sun
- Angel Battle
- Black Butterfly
- When Death Sighs
- Scandinavian Gods
- Devil Voodoo
- Crucified
- Goddess
- A Cup Of Coffin (instrumental)
Čas: 53:51
Sestava:
- Leif Edling – bass
- Mappe Björkman – guitars
- Jan Lindh – drums
- Lars Johansson – guitars
- Johan Längquist – vocals
